Vláda dostala známku z daní, důchodů, platů, státního dluhu a eura. Známkujme jako ve škole; jaké jsou sliby z programového prohlášení, a jaká je skutečnost. Co se týče daní, dostává vláda čtyřku. Není první, která si za prioritu vetkla zjednodušení daňového systému. Leč, slovy klasika, „dopadlo to jako vždycky“. Podle nedávno zveřejněné srovnávací studie vypracované dvěma německými univerzitami mají v celé Evropské unii jen tři země ještě složitější daňový systém než Česko, a sice Itálie, Řecko a Chorvatsko.
Jedná se vesměs o země, které v evropském kontextu kvalitou státní správy rozhodně nevynikají. Česko má tedy značnou rezervu ve zkvalitňování své správy daní a jejich elektronizaci.
Zato za důchody a platy má vláda jedničku. Otázkou však je, zda vždy k celospolečenskému prospěchu. Letos vláda velkoryse navyšovala jak důchody, tak také plošně platy, zvláště výrazně učitelům. Slib Babišovy sestavy, že do roku 2021 vystoupá průměrný učitelský plat na 45 tisíc korun hrubého měsíčně, je tudíž realistický. A průměrná hrubá měsíční mzda bude letos koncem roku atakovat úroveň 36 tisíc korun.
Dva roky starý slib sociální demokracie, že do roku 2022 bude průměrná mzda na hladině 40 tisíc korun, najednou nezní tak fantaskně. Nicméně chybou je, že vláda postupuje nekoncepčně.
Navyšování důchodů a platů by měla předcházet nebo alespoň doprovázet reforma, tedy jak reforma penzí, tak například vzdělávacího systému. Bezkoncepční přidávání na důchodech a platech získává charakter líbivého kupování si voličských hlasů a preferencí.
Dluh je za dvě minus. Vláda slíbila, že udrží nízkou úroveň státního dluhu k hrubému domácímu produktu. Povedlo se. Česko loni mělo čtvrté nejnižší veřejné zadlužení v Evropské unii. Předčily jej pouze Estonsko, Lucembursko a Bulharsko. Plusem pro vládu je to, že toto lichotivé umístění udržuje a nenechává se zlákat k bezuzdnému fiskálnímu populismu.
Přesto se dopustila některých výstřelků. Příkladem jsou naprosto zbytečné slevy, prosazené loni, na vlakové a autobusové jízdné pro studenty a důchodce, hrazené z veřejných peněz. Vláda tak i kvůli nim promarnila příležitost k ozdravení veřejných financí na úroveň vykazovanou v období před globální finanční krizí z doby před deseti lety.
Ale co se týče eura, známka je opět jedna. Vláda splnila slib, že euro nepřijme, ani k tomu neučiní žádné kroky. A nutno říci, že tím české ekonomice prospívá. Euro je projekt, který potřebuje zásadní reformu. Dokud taková reforma nenastane, „žádná bota Česko netlačí“, aby do eurozóny vstupovalo.
Celkově má vláda za ekonomiku dvojku. Tak ať si to nepokazí. Dalších dvanáct měsíců bude ekonomicky obtížnějších, a to hlavně kvůli horšící se mezinárodní hospodářské a vlastně i politické situaci.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
