Čína má po ruce několik ekonomických zbraní, kterými nyní může „kontrovat“ úderu, který jí a jejím firmám v čele s Huawei uštědřuje administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa. Mezi ty klíčové patří čínská měna a čínské nerostné bohatství. Ani s jednou z těchto zbraní to však není tak úplně jednoduché.
Slábnutí čínské měny, renminbi, pochopitelně alespoň částečně neutralizuje dopad cel, která na čínský dovoz do USA Trump postupně uvaluje. Nyní nelze vyloučit, že už za kratší dobu, než je jeden měsíc, bude clem ve výši 25 procent zatížen veškerý čínský dovoz do USA. Oslabení čínské měny pochopitelně usnadňuje čínským vývozcům udržování konkurenčnější ceny na americkém trhu, než jaká by odpovídala plnému promítnutí cel do cen jejich zboží. Přílišné oslabení čínské měny se ale může obrátit proti Pekingu samotnému. Mohlo by totiž způsobit mohutný odliv kapitálu ze země. Nebo do jiných aktiv. Jedno z vysvětlení letošního více než 116procentního nárůstu dolarové ceny bitcoinu má za to, že po této (a dalších) kryptoměně roste sháňka ze strany Číňanů, kteří se bojí dalšího slábnutí renminbi, a tak jsou ochotnější svůj majetek rozložit do jiných aktiv, včetně extrémně rizikových typu kryptoměn.
V současnosti tak Peking raději tlačí na posílení renminbi než na jeho pokles. Čínská centrální banka totiž každý den fixuje kurs renminbi vůči dolaru na určité úrovni. Například dnes jej stanovila na úrovni 6,8992 za dolar. To je silnější úroveň, než s jakou trh počítal. Kroky čínské centrální banky tak nyní spíše pomáhají stabilizovat samovolně oslabující měnu, než by ji samy oslabovaly. Jen od začátku května čínská měna oslabila o zhruba 2,6 procenta a jen málo měn ve světě oslabuje v tomto měsíci ještě citelněji. Důvodem je právě vyhrocení obchodní války, protože Trumpova administrativa chystá opatření vůči dalším čínským firmám. Zmíněná fixace pod úrovní 6,9 jednotky čínské měny za dolar napovídá, že Peking se obává znehodnocení právě nad úroveň 6,9. Při „prolomení“ hranice 6,9 hrozí „psychologické vlny“, které by čínskou měnu mohly oslabit až k úrovni sedmi jejích jednotek za dolar, jejíž dosažení – první od roku 2008 – by spustilo zřejmě již opravdu mohutný úprk kapitálu z renminbi.
Účinnější zbraní, než je oslabování měny, tak může Pekingu být „oslabování“ vývozu takzvaných prvků vzácných zemin, někdy označovaných prostě jako vzácné kovy. Jde o sedmnáct prvků Mendělejovovy periodické tabulky prvků. Například větrné turbíny či elektrická vozidla potřebují ke své optimální funkčnosti prvky dysprosium a neodymium, tedy dva z kovů vzácných zemin. Z nich se vyrábí magnety, které jsou součástí potřebných motorů a generátorů.
Není zřejmě úplně náhodné, že čínský prezident Si Ťin-pching začátkem tohoto týdne, záhy poté, co Trump dal Huawei na černou listinu, navštívil právě jeden z čínských závodů na zpracování prvků vzácných zemin. Peking vzácné zeminy využil jako ekonomickou zbraň už v minulosti. V roce 2010, během sporu o ostrovy východně od Tchaj-wanu, Čína pozastavila vývoz vzácných kovů do Japonska a snížila příslušné exportní kvóty. V té době se Čína zodpovídala za 97 procent světové produkce prvků vzácných zemin, takže tím ochromila japonský technologický sektor.
Peking se ovšem s omezením vývozu prvků vzácných zemi také trochu „postřelil“. Zatímco v letech 2005 až 2010 spotřeba vzácných kovů vzrostla o více než čtvrtinu, v letech 2010 až 2015 poklesla o zhruba sedm procent. Odběratelé poznali, že Čína nemusí být vždy spolehlivým dodavatelem a že i oni se mohou stát obětí uplatňování jejích politických zájmů. A začali hledat cesty, jak snížit závislost na čínských vzácných kovech. V loňském roce už tak podíl Číny na světové produkci vzácných kovů činil „jen“ 71 procent.
I tak však čínské nerostné bohatství představuje její silnou kartu. Navíc čínské firmy expandují do světa, takže Peking získává kontrolu nad prvky, jichž doma sám moc nemá. Ať už jde lithium nebo kobalt. Čínské firmy dnes ovládají zhruba polovinu světové produkce lithia a i díky rozsáhlému vlastnictví kobaltových dolů v Demokratické republice Kongo kontrolují také přes 80 procent světové produkce kobaltových chemikálií. Ty představují důležitou složku lithium-iontových baterií, takže jsou prakticky nepostradatelné pro firmy jako Samsung nebo Volkswagen a vlastně třeba pro celý rozvoj elektromobility.
Jestliže Čína použije nerostné bohatství (ať už své či to, které ovládá v jiných zemích) jako zbraň obchodní války, okolní svět se zřejmě naučí používat jiné výrobní metody. To ale nebude hned. Nelze vyloučit, že svět by mohlo potkat cosi obdobného jako při ropném embargu arabských zemí v 70. let. Každopádně využití nerostného bohatství jako zbraně je z pohledu Pekingu zřejmě viděno jako účinnější než využití vlastní měny a jejího cíleného znehodnocování.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
