Jak velkou hrozbu představuje pro naši budoucnost demografický vývoj? Kdo nám zaplatí důchody? A jak motivovat Čechy, aby měli víc dětí? Na to se ptal Ondřej Tůma z Peníze.cz.
Stačí letmý pohled na statistiky a hned je jasné, že náš důchodový systém směřuje k pořádnému průšvihu. V kolonce „plodnost“ totiž na jednu ženu v Česku připadá zhruba 1,5 dítěte. Od alarmujících čísel z počátku tisíciletí, kdy na ženu vycházelo 1,13 dítěte jsme si tedy polepšili, do kýženého poměru 2,1 dítěte na ženu – což se obvykle považuje za počet nutný k udržení populace – nám ale pořád hodně schází, podobně jako většině evropských zemí.
Lukáš Kovanda
Stát, zejména ten evropský sociální, postupně stvořil rozsáhlou přerozdělovací mašinerii. Od Bismarcka přes komunisty až po Špidlu s Maláčovou neustále slibuje nové a nové „jistoty“. Samozřejmě za cizí peníze, případně na dluh.
Model sociálního státu celkem fungoval v poválečných desetiletích, dokud dluh nestačil nabobtnat. Dnes už je ale tak velký, a to i kvůli objektivním příčinám typu populačního stárnutí, že ekonomiku evidentně dusí. Vlády a centrální banky na to reagují snížením sazeb na historická minima, ba dokonce do záporu. Tím ovšem vytvářejí začarovaný kruh: v prostředí s nízkými sazbami přežívají a vegetují i neproduktivní firmy, které by při normálních sazbách dávno odešly z byznysu. Tyto „zombie“ zaclánějí potenciálně produktivnějším nástupcům, kteří by normálně v rámci procesu kreativní destrukce nastoupili na jejich místo. Zaopatřovací stát přitom stále bere lidem motivaci k plození dětí. A Špidlové a Maláčové hlásají, že řešením je ještě víc dluhu, ještě vyšší sociální dávky. Ne, není.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
