Někteří ekonomové tvrdí, že kapitalismus spěje ke zkáze, a vracejí se k myšlenkám marxismu. Pokud ale kapitalismus opravdu selhal, pak socialismus ani nikdy nefungoval.
Před deseti lety vrcholila globální finanční krize. Barack Obama odpočítával úvodní týdny v Bílém domě. A první, co musel řešit, byla záchrana americké ekonomiky. Mnozí říkali, že před kapitalismem. „Takřka jednohlasně se dnes společností šíří názor, že ekonomická krize uplynulých let představuje konec kapitalismu.“ Ne, citovaná slova nepocházejí z roku 2009, i když by mohla. Jsou z roku 1932. Vyřkl je tehdy původem rakouský ekonom Ludwig von Mises.
„Kapitalismus prý selhal, není s to řešit ekonomické problémy, a tak lidstvo nemá jiné alternativy než přechod k plánované ekonomice, k socialismu,“ pokračoval. U nás, v tehdejším Československu, socialismus nastal šestnáct let poté. A skončil dlouhých 57 let po Misesově výroku. K čemu vedl, dobře víme.
Z uvedeného plynou dvě ponaučení. Zaprvé, společenské důsledky hlubokých ekonomických krizí, včetně té globální z doby před deseti lety, mohou trvat desetiletí. Zadruhé, vzhledem k historické zkušenosti z 20. století je krajně nebezpečné hledat lék na pokrizový společenský zmar v té či oné odrůdě socialismu. Pokud totiž kapitalismus opravdu selhal, pak socialismus ani nikdy nefungoval. V tom je možná jeho jakési věčné kouzlo. Protože nikdy nefungoval, poskytoval vždy naději, že jednou lépe fungovat bude. V praxi se však lidé zpravidla vždy raději vrátili ke kapitalismu, chápeme-li jej v nejširším smyslu slova: jako jakýkoliv systém, v němž dominují tržní prvky nad centrálním plánováním.
Zvláště v krizové době podléhají představě o zkázonosnosti kapitalismu také někteří prominentní ekonomové. Tak ve 30. letech vedl zmíněný Mises (a s ním kolega Friedrich von Hayek) s ekonomy Oscarem Langem a Abbou Lernerem takzvanou debatu o kalkulaci za socialismu. Týkala se toho, jak se budou v případném socialismu, tedy při absenci peněz, cen či soukromého vlastnictví, kalkulovat, tedy „rozpočítávat“ ekonomické zdroje mezi jednotlivá jejich užití. Lange a Lerner tvrdili, že socialistická kalkulace je možná, a že tedy socialismus a centrální plánování mohou být úspěšné. Mises s Hayekem oponovali. Kdo byl blíže pravdě, dnes dobře víme taktéž.
Po pádu investiční banky Lehman Brothers v září 2008 a následné celosvětové ekonomické pohromě opět v mnohých lidech, často mladých, klíčí naděje, že „socialismus 2.0“ už se skutečně podaří. Tuto naději živí znovunalezená víra, že kapitalismus má v sobě zakódovánu cestu ke zkáze a je jen otázkou času, než k ní dojde. Předním věrozvěstem je těmto lidem francouzský ekonom Thomas Piketty. Před pěti lety celosvětově zaujal bestsellerem Kapitál v 21. století. Základní tezí knihy je, že bohatství nashromážděné v minulosti se rozhojňuje rychlejším tempem, než jakým rostou mzdy. Z podnikatele či jeho dědiců se tedy nezbytně stává rentiér, který – navíc – zaujímá stále dominantnější postavení oproti těm, kteří vlastní „jen“ své ruce a hlavu. Těm, kteří tedy mohou trhu nabídnout pouze svoji práci, nikoliv ovšem už kapitál. Rentiér přitom žije právě z kapitálu – tedy z bezpracného příjmu v podobě dividend, úroků či třeba výnosu z pronájmu.
Piketty ve svém díle – a ne pouze ve zmiňované knize – klade důraz na vzájemný, do značné míry protikladný vztah práce a kapitálu. Oživuje tedy svým způsobem marxismus, jelikož vrací na scénu střet jakéhosi novodobého „proletariátu“ a novodobé „buržoazie“. Ostatně jeho nejznámější dílo svým názvem na Kapitál Karla Marxe odkazuje. Hovoří-li Piketty o nerovnosti, spatřuje její zdroj právě v rostoucí dominanci kapitálu („buržoazie“) na úkor práce („proletariátu“). Kapitál se podle něj nutně koncentruje v rukou stále užšího kruhu kapitalistů, rentiérů, kteří si přitom užívají bezpracného života, když na ně vydělává stále širší armáda pracujících. Pokud státy včas nezasáhnou, příslovečné jedno procento nejbohatších bude ve vyspělých tržních ekonomikách tvořeno zahálčivou třídou bohatých. Bohatých rentiérů.
Zatímco si Piketty získává srdce světové intelektuální levice, ekonomové mnohdy podrobují jeho texty až zdrcující kritice. A je pravda, že Pikettyho práce se statistikou mívá své rezervy. Nejnověji jeho závěry „koriguje“ tým ekonomů z předních amerických univerzit (Berkeley, Princeton, Chicago) a z Ministerstva financí USA ve studii Kapitalisté v 21. století. Hledají odpověď na otázku, jak vlastně vypadá typický bohatý Američan. Ptají se, zda je už převážně představitelem oné zahálčivé třídy rentiérů, což mohou naznačovat Pikettyho vývody, nebo je stále hlavně pracujícím. Například pracujícím vlastníkem úspěšné firmy.
Na základě práce s rozsáhlým souborem dat zjišťují, že předčasné úmrtí pracujícího vlastníka firmy, resp. jeho odchod do penze, v průměru souvisí s poklesem zisku dané firmy o více než osmdesát procent. To proto, že firma přichází nejen o vlastníkovo pracovní nasazení jako takové, ale i o jeho síť kontaktů, schopnost najímat a udržovat vhodné zaměstnance nebo o pověst, která jej během kariéry provázela. Studie na tomto základě dospívá ke konzervativnímu odhadu, že 75 procent příjmu vlastníka firmy je výsledkem jeho práce, a to práce spočívající třeba právě v budování značky nebo sítě užitečných kontaktů.
Takový odhad je přitom v příkrém rozporu s předpokladem, pod který se podepisuje Piketty. Tento předpoklad má za to, že nikoliv 75 procent, ale 0 procent příjmu vlastníka firmy je výsledkem jeho práce. Piketty má prostě za to, že příjem pracujícího vlastníka firmy je de facto příjmem kapitálovým, tedy příjmem rentiérským! Řeč je v tuto chvíli o té formě firmy, kterou zná americká legislativa pod označením S-korporace. S-korporace je jedním ze tří klíčových typů firem v USA. Další typy představuje partnerství a C-korporace. C-korporace, což jsou například firmy obchodované na burze, tvoří zhruba 46 procent veškerých tržeb americké firemní sféry, zatímco S-korporace převážnou většinu zbývajících 54 procent. Takže „nevinný“ Pikettyho předpoklad, že 0 procent příjmu vlastníka firmy (typu S-korporace) je výsledkem jeho práce, sugeruje fatálně mylný závěr. Jeho mylnost spočívá v tom, že celé desítky procent celkového objemu tržeb americké firemní sféry by měly být spíše jen výsledkem rentiérství, tedy bezpracným příjmem z kapitálu. Ve skutečnosti jsou přitom výsledkem skutečné práce vlastníků firem. Ať už jsou těmito vlastníky úspěšní majitelé klinik, advokátních kanceláří, sítí prodejen automobilů nebo třeba společností distribuujících nápoje.
Jde o jeden ze zásadních příkladů, jak Piketty zjevnou manipulací s daty proti sobě poštvává kapitál a práci. Uměle vyvolává třídní rozpor. Proč uměle? Například nerovnost ve Spojených státech není ani tak výsledkem rozporu mezi kapitálem a prací, nýbrž rostoucí nerovností v rámci práce samotné. Lidé jako Piketty s oblibou poukazují na astronomický růst výdělku generálních ředitelů (CEO) úspěšných firem, jako je Google nebo Goldman Sachs.
Jenže v posledních dvaceti letech nedošlo k žádnému nárůstu výdělku nejvyššího šéfa Googlu či Goldman Sachs v porovnání s mediánovým výdělkem řadového pracovníka téže společnosti, jak společně dokumentují Jason Furman a Peter Orszag, druhdy klíčoví ekonomové administrativy prezidenta Baracka Obama. Jinými slovy, řadový pracovník Googlu nebo Goldman Sachs bere v porovnání se svým nejvyšším šéfem stále ty samé peníze – stále tu samou procentuální část výdělku svého šéfa – jako v 90. letech či v minulém desetiletí. Nerovnost tedy ve Spojených státech nestoupá proto, že by snad „rentiérský“ příjem nejvyššího šéfa stále znatelněji dominoval nad výdělkem řadového pracovníka. Roste proto, že řadový pracovník firmy typu Google, Goldman Sachs, ale i té či oné úspěšné kliniky, advokátní kanceláře, sítě prodejen automobilů nebo třeba společnosti distribuující nápoje se svým výdělkem vzdaluje řadovému pracovníkovi té či oné méně úspěšné firmy. A zrovna tak se rozevírá výdělková propast mezi šéfem úspěšné a šéfem méně úspěšné společnosti. Výdělková propast se tedy nerozevírá ani tak mezi prací a kapitálem, mezi společenskými „třídami“, řečeno s Marxem či Pikettym. Rozevírá se naopak v rámci třídy, „mezi prací a prací“. Stejná pozice je prostě v úspěšné firmě odměňována stále odlišněji, stále lépe v porovnání s firmou méně úspěšnou. Empirická data tedy ukazují převážně na něco jiného, než co líčí Piketty. Ten na základě domnělého a statistickou manipulací přiživovaného rozporu mezi kapitálem a prací vysvětluje právě zejména rostoucí nerovnost, a stává se tudíž miláčkem moderní levice. Levice, která v něm – vědomě či nevědomě – zaslouženě spatřuje reinkarnaci samotného Marxe. Je dobré si to uvědomovat. I proto, aby se již nikdy neopakovala smutná historie 20. století.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
