Stoupenci eura říkají, že v éře pokročilé globalizace je jednotná měna klíčem k udržení ekonomické významnosti Evropy. Podporují však jejich slova také čísla?
Jedním ze způsobů, jak posoudit sílu eura, je podívat se, jak se v uplynulých deseti letech dařilo nejvyspělejším zemím světa, z nichž se podstatná část řadí k eurozóně. Před 10 lety vrcholila světová finanční krize, a proto lze s odstupem zhodnotit hloubku šrámů, jež zanechala. A zda je euro pomohlo zmírnit.
Jak však odlišit nejvyspělejší země od ostatních? Pomůže Mezinárodní měnový fond, který klasifikuje jednotlivé země či ekonomiky podle úrovně rozvinutosti. Nejvyspělejší od něj dostávají štempl „vyspělé“ (advanced).
Ten má i Česko. Polsko či Maďarsko nikoli. Slovensko jím disponuje díky tomu, že platí eurem. Mezi „vyspělé“ patří všechny státy eurozóny včetně Řecka. To k nim však při nejlepší vůli z důvodu vleklé krize posledních deseti let počítat nelze.
Je třeba zvolit ještě jedno kritérium. Ryze ekonomické. Může jím být úroveň HDP na obyvatele. Nabízí se hranice 30 tisíc dolarů (v paritě kupní síly). V roce 2009 existovalo na světě 27 ekonomik, které MMF považuje za „vyspělé“ a které zároveň vykazovaly hrubý domácí produkt na hlavu dosahující alespoň zmíněných 30 tisíc dolarů.
Máme tedy skupinu vzájemně srovnatelných nejvyspělejších světových ekonomik. Není v ní Česko ani Slovensko. Důležitá je však ona srovnatelnost. Stoupenci eura totiž zdůvodňují pomalejší růst eurozóny v porovnání například s Českem či Maďarskem tím, že středoevropské země patří mezi relativně chudší, takže rostou z nižšího základu. A z toho se roste snáze než z vyššího. Když však vyškrtneme relativně chudší země (ty, které roku 2009 nedosahovaly hranice 30 tisíc dolarů), takové zdůvodnění již nepůjde dost dobře použít.
Jak se tedy v letech 2009 až 2018 ekonomicky dařilo sedmadvacítce srovnatelně vyspělých ekonomik? Žádná sláva. To poznáme i z toho, že příspěvek většiny z nich k růstu ekonomiky světové klesal. Třeba Austrálie. V roce 2009 činil podíl jejího hospodářství na ekonomice světové podle čísel MMF 1,063 procenta. V roce 2018 už šlo jen o 0,975 procenta.
Ze zmíněné sedmadvacítky nejvyspělejších ekonomik si podobně pohoršilo 23 zemí. Polepšily si pouze tři. Irsko, Macao a Singapur, které v uplynulém desetiletí dokázaly svůj příspěvek k výkonu globální ekonomiky navýšit. Důvodem je zejména pokračující globalizace a neutuchající vzestup tzv. rozvíjejících se zemí typu Číny či Indie, které mají na svědomí stále větší díl světového ekonomického výkonu, ale MMF je mezi vyspělé neřadí. Mnohé z nich opírají svůj výkon spíše o lidnatost, přičemž jejich HDP na obyvatele zůstává poměrně nízký. V Číně loni činil zhruba 18 tisíc dolarů, v Indii jen necelých osm tisíc.
Nejvyspělejší země světa tedy postupně vyklízejí pozice. Jejich příspěvek k růstu světové ekonomiky se snižuje. To je případ USA, Kanady, Japonska, většiny západoevropských zemí či Austrálie. Do určité míry je takový „ústup ze slávy“ přirozeným znakem globalizace. Tak argumentují zastánci eura. Když jim kritik předhodí, že eurozóna ve světovém měřítku ztrácí, opáčí, že USA také, a mají pravdu.
Důležité je tedy oddělit „zrno od zrna“, to kvalitnější od méně kvalitního. Třeba tím, že posoudíme, jakým tempem k vyklízení pozic dochází. Austrálie se v současnosti podílí na ekonomickém výkonu světa o zhruba osm procent slabším příspěvkem než v roce 2009. To je však stále docela dobrý výsledek. Řecko se dnes podílí o zhruba 42 procent menším příspěvkem než před deseti lety. Jeho význam v globální ekonomice klesl za jednu dekádu skoro o polovinu.
Neblaze však na tom byly i další země eurozóny. Význam Itálie, Španělska, Kypru i Finska je dnes v rámci globální ekonomiky nižší o dvacet až třicet procent než v roce 2009. Takřka o pětinu klesl význam Nizozemska, Belgie a Francie. Význam evropských zemí, které neplatí eurem, přitom klesal méně. Island přišel o necelých sedm procent, Švédsko o zhruba devět a Británie či Švýcarsko o čtrnáct až patnáct procent.
Euro tedy nejenže nechrání před účinky globalizace, ale vypadá to, že země, které je používají, zhusta stahuje hlouběji dolů. Alespoň v posledních deseti letech. Pravda, existují výjimky. Ty však spíše jen potvrzují pravidlo. Jsou nejvýše tři. Německo, Lucembursko a Irsko. Příspěvek Německa k růstu globální ekonomiky se od roku 2009 snížil „jen“ o necelých třináct procent, což je poměrně dobrý výsledek. Lucembursko je níže o čtyři procenta. Irsko představuje jednu ze tří nejvyspělejších ekonomik, které svoji pozici ve světě posílily. O neuvěřitelných takřka 24 procent. Nejeden stoupenec eura proto rád ukazuje k zelenému ostrovu.
Nenechme se mýlit. Irsko a Lucembursko jsou svého druhu daňové ráje. Však už Evropská komise zakročila proti tomu, aby tam firmy jako Apple platily prakticky nulové daně. Jenže to, že si Apple a další američtí velikáni v Irsku zřizovaly svá evropská sídla, umožnilo ostrovu tak výrazně povyrůst. Pokud v jeho vzestupu hrálo nějakou roli euro, pak přinejlepším třetiřadou.
Globalizace zkrátka prospívá daňovým rájům. A tak jako povznáší ekonomiku čínskou či indickou, pomáhá vzhůru – byť jiným způsobem – také irské ekonomice, které svědčí i její anglicky mluvící pracovní síla a strategická poloha „mezi Amerikou a Evropou“. Vzato kolem a kolem, stoupenci eura v globálním ekonomickém vývoji posledních deseti let příliš munice pro své argumenty nenacházejí. To spíše jejich kritici.
Euro nejenže nechrání před účinky globalizace, ale země, které je užívají, stahuje hlouběji dolů.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
