Pozdě, ale přece. Zdá se, že vláda nyní konečně přiškrtí své rozmáchlé výdaje. To je jistě lepší, než kdyby dále bezhlavě utrácela. Jenže omezovat výdaje kvůli zpomalování ekonomiky tak trochu nedává smysl. Alespoň tedy ekonomický smysl ne.
Ministryně financí chystá na příští rok zeštíhlovací kúru. Valná většina ministerstev totiž bude muset hospodařit úsporněji než v roce letošním. Některá z nich výrazně.
Například ministerstvo pro místní rozvoj se zatím musí smířit s tím, že bude mít k dispozici částku o takřka 43 procent nižší než letos. Ministerstvo dopravy by pak mělo mít o zhruba 26 procent méně než v roce 2019. V absolutním vyjádření tak přijde o 14 miliard korun.
Třetím z resortů, které mají přijít o čtvrtinu či více prostředků přidělených na rok 2019, je pak ministerstvo zemědělství. To musí počítat s tím, že bude mít právě o 25 procent méně než letos.
Lze očekávat, že nakonec škrty nebudou až tak razantní. O částky přidělené jednotlivým resortům se totiž ještě povede tuhý boj a ministerstvo financí tu a tam zřejmě ustoupí.
Tlak na úspory lze jistě vítat, nicméně ideálně měl přijít v docela jiném čase. Pokud by fiskální politika fungovala takzvaně proticyklicky, měla by nyní vláda předstoupit s prohlášením, že se kvůli zpomalení ekonomiky v příštím roce bude muset uchýlit ke stabilizaci, nebo dokonce už i nárůstu svých výdajů. Tak, aby navýšenými výdaji kompenzovala onen útlum.
To není volání po ještě větším přerozdělování, které by se pochopitelně mělo dlouhodobě spíše omezovat. Když už ale jednou vláda přerozděluje, je celospolečensky mnohem více žádoucí, když bude přerozdělovat proticyklicky než procyklicky. Když tedy budou její výdaje stoupat, když jde ekonomika dolů, a růst, když míří nahoru.
Proticyklické zásahy ovšem předpokládají, že budeme mít naspořeného „strejčka“ z časů vrcholné prosperity. Čas vrcholné prosperity ovšem vláda – i ta minulá – promarnila. Navyšovala platy státním zaměstnancům, nejvýrazněji minimálně za poslední desetiletí navyšovala také jejich početní stav.
Zaváděla slevy na jízdném. Navyšovala minimální mzdu, a tím pádem mzdy zaručené a celkovou mzdovou hladinu v ekonomice, čímž snížila míru zisku tuzemské podnikové sféry na nejnižší úroveň od konce minulého století, a urychlila tak nástup sestupné fáze cyklu.
Takže ano, například nyní navrhované propouštění části státních zaměstnanců je v dané situaci správným krokem. Nemělo ale ani nikdy dojít k předchozímu navýšení jejich počtu.
Ideálně se měl početní stav redukovat při vrcholící prosperitě, kdy by si díky boomu nejsnáze našli místo v soukromé sféře, a nyní už v zájmu „proticykličnosti“ s početním stavem státních zaměstnanců příliš nehýbat.
Vláda by zkrátka měla utrácet hlavně tehdy, když nikdo jiný utrácet nechce. Když utrácí všichni okolo, měla by se držet stranou a šetřit.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
