„Vy znáte paradox úspor?!“ podivoval se loni Paul Samuelson, nedávno zesnulý velikán ekonomie, při rozhovoru s autorem blogu. Postěžoval si totiž také, že mladší ekonomové o tomto paradoxu nemají ani tuchy, neb jej považují za „pravěký“ fenomén – rozuměj, jev spjatý s velkou hospodářskou krizi třicátých let. „Ale v ekonomii se vše točí dokola,“pravil dále doyen Samuelson. A že prý i paradox úspor opět „ožil“ s finanční krizí let 2007 až 2009: zvýšená inklinace jednotlivců ke spoření opět jako kdysi vedla k tomu, že na úrovni ekonomik bylo úspor méně (když totiž každý více spoří, snižuje se celková poptávka, tudíž i celkový produkt a příjem ekonomiky, a roste nezaměstnanost, což následně omezuje možnosti lidí spořit).
S paradoxem úspor přišel ve třicátých letech britský národohospodář John Maynard Keynes, jenž Samuelsona v mnohém inspiroval. Z podobné ideové dílny – (nové) keynesovské školy – pochází i paradox dřiny, s nímž v letošní stejnojmenné studii přichází pro změnu Gauti Eggertsson, ekonom americké centrální banky (Fed). Když se každý jednotlivec rozhodne najednou pracovat více, více dřít, celková zaměstnanost v ekonomice nakonec poklesne. Jak to? Neměla by ona lopotná dřina každého jednotlivce zvyšovat bohatství ekonomiky, tedy také vytvářet nová pracovní místa? Ano, jenže pouze z dlouhodobého pohledu. A jak Keynes říkal, dlouhodobě jsme všichni mrtvi. Krátkodobě to však může být jinak. Dřou-li všichni více, ekonom řekne, že nabídka práce stoupá. S růstem nabídky obvykle klesá cena, v tomto případě tedy mzda. Firmy si tak mohou dovolit najmout více pracovníků. Jenže jak prodají výrobky, jež vyprodukují tito dodatečně přijatí? Musí s cenami dolů.
Snížení ceny ze strany firem vede k tomu, že lidé začnou koketovat s myšlenkou, že zlevňování nemusí být konečné. Vyčkávají. Neutrácejí. Jsou-li úrokové sazby na nule či v její blízkosti (což byla přesně situace za finanční krize a je to též klíčový předpoklad paradoxu), centrální banky ztrácí možnost jak lidem zatraktivnit spotřebu (a zneatraktivnit spoření) dalším jejich snížením. Celková poptávka tedy klesá. Proto posléze začne klesat i poptávka firem po práci a nezaměstnanost vzroste – paradox dřiny se zhmotní.
Platí-li* paradox, je za krize lepší se moc „nepředřít“ – pro ekonomiku jako celek to totiž může být ničivé.
*) S tím, zda opravdu platí, by jistě plamenně polemizovali ekonomové některých jiných škol myšlení v ekonomii, například „rakušané“. Friedrich von Hayek „smetl“ paradox úspor, dvojče paradoxu dřiny, už roku 1929 (viz též videorap Hayek vs. Keynes), neorakušan Robert Murphy o osmdesát let později.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
