Zpomalení německé ekonomiky není nečekané. Může za něj zadrhnutí evropského automobilového trhu, obchodní válka mezi USA a Čínou a částečně také nejistota spjatá s brexitem. To všechno jsou ale spíše politické a regulatorní příčiny než příčiny fundamentálně ekonomické. Proto německé zpomalení může být stále jen přechodné. Musí se ovšem co nejrychleji zmírnit tenze ve světovém obchodě, napětí mezi Británií a zbytkem EU musí taktéž polevit a Evropská komise a další unijní struktury by měly vzít vážně v potaz právě i zadrhnutí německého automobilového průmyslu. To totiž pomohly přivodit náročné emisní testy. Přičemž se chytají další přísné emisní limity, které evropský automobilový průmysl činí ve světovém měřítku méně konkurenceschopný.
Zpomalení německé ekonomiky je špatnou zprávou pro ČR. Už ve třetím čtvrtletí bylo patrné, že česká ekonomika zpomaluje, zatímco ostatní země Visegrádské čtyřky nikoli. Klíčovým důvodem je právě silná provázanost ČR a Německa. Déle trvající zpomalení německé ekonomiky ale pochopitelně dolehne na celý Visegrád, dokonce na celou Evropu.
Zatímco zpomalení německé ekonomiky se čekalo, připomeňme, že včera trhy nepříjemně zaskočila Čína. Její zahraniční obchod povážlivě zeslábl. Dovoz do říše středu se v prosinci 2018 propadl meziročně o 7,6 procenta, zatímco analytici počítali s pětiprocentním nárůstem. Ochabl také čínský vývoz, o 4,4 procenta. Trh přitom počítal s tříprocentním vzestupem. Celkově jde o další znak čínského zpomalení, z něhož nemůžeme mít radost ani my v Česku. Když zpomalí Čína, zpomalí – a už zpomaluje – Německo. Když zhasnou Němci, zhasneme – a už zhasínáme – i my. Bude se propouštět. Bujará léta skončí.
Stále se však můžeme snadno vyhnout krizi rozsahu té z doby před deseti lety. Nynější klíčové ekonomické hrozby převážně mají jinou povahu než to, co způsobilo tehdejší pohromu. Před deseti lety to byla ve své podstatě krize důvěry. Tisíce, desetitisíce, statisíce bankéřů přestali věřit jeden druhému. Přestali věřit firmám, že úvěr řádně splatí. Přestalo se věřit i některým státům a jejich vládám, že svůj bobtnající dluh řádně uhradí. Polámaná důvěra se obnovuje dlouho. Před deseti lety tedy šlo o krizi ve své podstatě vyvolanou opravdu ekonomicky, jelikož důvěra je motorem ekonomiky. Ne náhodou je slovo „úvěr“ ve výrazu „důvěra“ etymologicky víceméně obsaženo. Úvěr přece poskytuje ten, kdo důvěřuje, že své peníze ještě někdy zase uvidí.
Klíčové hrozby dneška nepramení ze systematické vzájemné nedůvěry tisíců a milionů klíčových bankéřů či manažerů celého světa. Lze říci, že dnešní hrozby lze zažehnat během jediného odpoledne. Stačí, když si pár konkrétních lidí sedne k jednomu stolu a budou zase chvíli konsensuální. Stačí, když se americký prezident Donald Trump udobří se svým čínským protějškem Si Ťin-Pchingem a hrozba další eskalace obchodní války bude ta tam. Stačí, když se šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker zachová státnicky a dohodne se s britskou premiérkou Theresou Mayovou na co nejpoklidnějším brexitu. Stačí, když šéf americké centrální banky Jerome Powell přibrzdí tempo zvyšování úrokových sazeb v USA. Stačí, když Evropská vyslyší nářky zástupců evropského automobilového průmyslu.
Ano, jistě, je to trochu naivní pohled. Má ovšem hlavně jen ilustrovat, že pokud by ekonomická krize opravdu přišla, půjde o krizi vyvolanou politicky, několika konkrétními lidmi či orgány.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
