Asijské akcie během dnešního obchodování vystoupaly na maxima za celé období posledních více než tří týdnů. Světové akcie – nejen ty asijské – v posledních dnech ženou vzhůru dva důvody. Prvním je opatrnější přístup ke zvyšování úrokových sazeb v USA, který už minulý týden signalizoval šéf americké centrální banky Jerome Powell. Druhým pak nejnovější vývoj v jednáních mezi USA a Čínou o možné deeskalaci napětí ve vzájemných obchodních vztazích.
Americká administrativa je ve věci celní války s Čínou rozdělena na dva tábory. První tábor, kolem ministra financí Stevena Mnuchina, si jednoznačně přeje deeskalaci napětí. Argumentační municí, na niž prezident Donald Trump nepochybně slyší, jsou tomuto táboru prosincové prudké propady amerických burz. Ty se například v případě společnosti Apple protáhly do nového roku. Ikonický výrobce iPhonů se minulý týden propadl nejvýrazněji za šest let. Trump, chce-li být v roce 2020 znovuzvolen, nemůže vývoj akciových trhů v USA ignorovat. Ze dvou důvodů. Za prvé, růst burz s oblibou prodává jako úspěch své hospodářské politiky. Pokles burz je proto logicky vodou na mlýn jeho politickým sokům. Zadruhé, podstatná část americké veřejnosti, včetně Trumpových voličů, má rozsáhlý majetek v akciích, třeba prostřednictvím penzijních fondů. Při poklesu burz tedy chudnou, což je může odradit od podpory „Trumpovy linie“ a zejména od jeho zvolení prezidentem v roce 2020.
Druhým táborem v rámci americké administrativy jsou „jestřábi“, lidé jako Trumpův obchodní zmocněnec Robert Lighthizer. Ten už v roce 1998 varoval před naivitou představy, že intenzivnější obchod s Čínou sám o sobě povede k její „nápravě“ třeba v oblasti lidských práv. Prý jde o přání, jež je otcem myšlenky. „Obchod nemůže sám o sobě uhasit oheň mezinárodní rivality. Ve skutečnosti právě prosperita často přispívá k rozdmýchání konfliktu,“ hlásal tehdy také. Od námluv s říší středu důrazně varoval. Dnes Lighthizerova slova znějí takřka prorocky. Čína má k opravdové pluralitní demokracii zřejmě dále než třeba před osmi či i šesti lety. Zejména od svého vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001 přitom Ameriku soustavně ekonomicky dotahuje. Něco srovnatelného se po druhé světové válce dařilo již jen Japonsku. I u toho tehdy Lighthizer byl: z pozice náměstka obchodního zmocněnce v 80. letech pomáhal dojednat limity japonského průmyslového vývozu do USA. Možná sází na to, že Čína dopadne jako Japonsko a postupně upadne do jakési stagnace či jen klopotného růstu. Pomoci by mohlo demografické stárnutí, jež zemi čeká. Bude ještě závažnější než to japonské. A možná by mohlo pomoci také jeho vlastní působení v nynější roli. Zrovna Lighthizer tedy není tím, kdo Trumpa od další eskalace obchodní války odradí, možná spíše naopak.
Trhy nyní zjevně sází na to, že Trumpův zájem na znovuzovolení bude silnější a že tedy dopřeje sluchu spíše Mnuchinovi a spol. než „jestřábům“ Lighthizerova typu. I pokud by se tak Trump zachoval, a jal se z celní války vycouvat, bude muset docílit ještě jednoho. Totiž toho, aby vycouval bez ztráty tváře. Tudíž tak, aby si to podstatná část jeho voličů nevyložila jako slabošství nebo jako ústup vynucený prozřením, že obchodní války opravdu není snadné vyhrávat. Trump, jak známo, při zahájení obchodní války s Čínou právě toto prohlásil: je snadné v ní zvítězit.
Pokud bude chtít Trump z obchodní války vycouvat, jistě to bude chtít udělat bez ztráty tváře. A jediný, kdo mu to může umožnit, je Peking. Čínský kormidelník Si Ťin-pching by takové situace jistě využil. Protože je však tím jediným, kdo Trumpovi vycouvání bez ztráty tváře může realisticky umožnit, nebylo by to pro Washington levné. Což může být pro změnu argumentační municí jestřábům, jako je Lighthizer. Ti budou Trumpa od vycouvání zrazovat. S poukazem na to, že reputační, ale i přímo ekonomické, a dokonce geopolitické náklady takového kroku jsou v této fázi již značné. A také s poukazem na to, že je třeba vytrvat. (Čímž tedy ovšem přiznají, že obchodní válku vážně není snadné vyhrát.) Budou poukazovat i na to, že čínská ekonomika a čínské burzy se propadají také – a více než americké. Právě i kvůli započaté obchodní válce. To je pravda…
…jenže… Čínský prezident Si je autokrat, od loňského roku vlastně s doživotním mandátem. Naproti tomu Trumpovi zbývají ve stávajícím volebním období dva roky ve funkci. Proto si nemůže dovolit nechat „svoji“ ekonomiku a „své“ burzy krvácet tak dlouho a tak těžce jako Si Ťin-pching.
To by mohlo být nakonec opravdu rozhodující. Uvažme též, že demokraté v USA nejsou ve věci cel a obchodního vztahu k Číně o nic smířlivější než republikáni a Trump. Možná jsou v některých ohledech i ještě ráznější. Což indikuje, že Trumpův potenciální nástupce v Bílém domě by ve vztahu k Číně stejně šel do značné míry v jeho šlépějích. Pro Číňany to otevírá jedinečné „okno příležitosti“ dosáhnout právě nyní – kdy se Trump postupně ocitá pod silným tlakem – nejlepšího možného „dealu“. Budou tedy „hodní“, leccos zřejmě slíbí. A kdo ví, třeba se do nich Trump nakonec i „zamiluje“, jako loni do vůdce KLDR Kim Čong-una.
Zkrátka a dobře, pravděpodobnost deeskalace napětí nyní lehce převažuje, tak v poměru 60:40. Růst burz není úplně neopodstatněný.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
