Bohatí dlouhá léta bohatli a zdálo se, že tomu tak bude navždy. Jenže přišla krize. Její nejhorší fáze je za námi, hlásá nyní převážná většina ekonomů. A bohatí přestávají bohatnout.
Ve Spojených státech amerických nebylo od konce dvacátých let bohatství země nikdy koncentrováno na účtech a v majetku několika málo nejmohovitějších jako po roce 2006. V tomto roce vrcholil nemovitostní boom, ekonomika se topila v likviditě a příjmové nůžky se rozevřely do dlouho neviděné šíře.
Ač se to zatím příliš nezdá, ekonomové soudí – a data začínají ukazovat -, že rozevírání nůžek je u konce. Bohatí, kteří od sedmdesátých let dále bohatli a vzdalovali se tak ostatním vrstvám obyvatelstva, už dále svůj majetek nerozšiřují. Během posledních dvou let dokonce mnozí z nich zchudli a musí se smířit s chmurnou vyhlídkou, že na úrovně roku 2006 se jen tak nevrátí.
Samozřejmě, banky jako například Goldman Sachs svým zaměstnancům stále vyplácejí tučné bonusy. Jenže na každého bankéře, jenž si výši celkového příjmů udržel po celou dobu krize či se nad předkrizovou úroveň dokázal rychle vyhoupnout zpět, existuje hned zástup jiných, jimž štěstěna přála méně, a kteří o práci přišli.
Z výzkumu společností CapGemini a Merrill Lynch Wealth Management plyne, že počet Američanů, jejichž čisté jmění činí alespoň třicet miliónů dolarů, klesl v loňském roce o 24 procent. Měsíční dividendový příjem, z nějž právě žijí nejbohatší více než kterákoli jiná vrstva, klesl od loňského léta o dvacet procent. To je největší sesuv od roku 1959, od kdy se vedou záznamy.
„Období let 1929 až 1979 se vyznačovalo poměrně rovnostářským rozdělením příjmů ve společnosti,“ říká Neal Soss, hlavní ekonom banky Credit Suisse. „Od počátku osmdesátých let se nůžky rozevírají. A domnívám se, že nyní jsme vstoupili do fáze, kdy se začnou opět přivírat.“
Příjmy těch nejbohatších jsou úzce svázány s vývojem na akciových trzích: k dramatickým nárůstům jejich jmění docházelo ve dvacátých letech – až do krachu na Wall Street roku 1929 – a pak rovněž během dvou růstových desetiletí po burzovním propadu v říjnu 1987. Právě tento vzestup nejspíš ukončí současná krize.
„Jsme na konci abnormálního období, v jehož průběhu bylo nesmírné množství bohatství vytvářeno jen prostým nakupováním a prodejem aktiv – tím, jak tato aktiva putovala z ruky do ruky,“ říká Mohamed El-Erian, výkonný ředitel společnosti Pimco a bývalý šéf fondu Harvardovy univerzity. Dodává, že část onoho bohatství sice vzešla z nových objevů, spjatých zejména s počítačovou revolucí, leč většina neměla žádnou oporu v reálné ekonomice. „Byl to jen výsledek finančního inženýrství. Růst bohatství tak byl velmi vychýlený ve prospěch těch již bohatých,“míní.
Ikony „amerického úspěchu“, lidé jako Bill Gates, Warren Buffett či dědici maloobchodního impéria Wal-Mart, zchudli v loňském roce o miliardy. List New York Times uvádí příběh Johna McAfeeho, jenž v osmdesátých letech založil společnost vyvíjející antivirový software. Ve „zlatých časech“ činilo jeho jmění sto miliónů dolarů, v současnosti se smrsklo na pouhé čtyři milióny. McAfee tak chystá aukci, v níž chce rozprodat nemovitosti a pozemky, jež mu náleží, aby tak mohl získat potřebnou hotovost. Té se mu nedostává, jelikož jej naráz zklamaly jeho investice do realit i akcií. „Ve snu by mě nenapadlo,“ říká, „že reality i akcie se propadnou v tandemu.“
Chudnutí bohatých se v očích širší veřejnosti rozhodně nemusí setkat s nechutí. Zejména bankéři a další pracovníci finančních ústavů jsou médii vykreslováni jako zásadní viníci krize. U veřejnosti tak spíše propuká zděšení, dozví-li se, že někteří z těchto pracovníků si stále udržují své bonusy a že ještě neskončili „na dlažbě“. Takové uvažování však může být krátkozraké. Takzvaná trickle-down teorie říká, že bohatnutí „horních deseti tisíc“ se příznivě odráží v celé ekonomice, neboť útraty těchto lidí zvyšují životní úroveň všech ostatních – v konečném důsledku peníze nejbohatších doputují až mezi „spodních deset tisíc“.
Platí-li trickle-down teorie, pak je to při krizi jako s loděmi v přístavu při odlivu. S poklesem hladiny se na nižší úrovni ocitne jak luxusní jachta, tak ztrouchnivělá rybářská bárka. Jinými slovy, pohorší si jak bohatí, tak chudí. Na druhou stranu je pravda, jak jest již zmíněno, že v posledních letech rostla jmění nejbohatších výrazně rychleji než majetky středních a spodních vrstev, což hovoří proti trickle-down teorii – bohatí bohatli, ale střední vrstvy a chudí zůstávali přibližně „na svém“.
Jonathan Parker a Annette Vissing-Jorgensenová, ekonomové z Northwestern University, dospívají v čerstvé studii k závěru, že těm nejbohatším se dobře daří během hospodářských bublin, jenže po jejich splasknutí jsou to zase především oni, kteří chudnou. V procentuálním vyjádření se jmění bohatých v recesi ztenčuje významněji než jmění středních vrstev. Vůbec nejvíce se propadají příjmy těch nejbohatších z bohatých – horní jedné setiny nejlépe vydělávajících.
Bez nějaké další bubliny bude k dispozici i méně peněz pro vrcholné bankéře a další finanční specialisty z Wall Street. Společnosti jako Goldman Sachs nebo JP Morgan, které přežívají díky penězům poskytnutým Bílým domem, a budou dokonce po krizi čelit nižšímu počtu konkurentů, budou nadále vyplácet velmi tučné bonusy. Celkově ale počet pracovních míst – a tedy i výplatnic – ve finančním sektoru poklesne. Výdělky na Wall Street tak v nadcházejících letech porostou jen pozvolna, předpovídá Roger Freeman, analytik Barclays Capital.
Lawrence Katz, profesor Harvardovy univerzity, soudí, že bez vládních zásahů se růst příjmů bohatých zase rychle vrátí nad předkrizovou trajektorii. „Historicky mají vládní opatření typu New Dealu mnohem trvalejší účinek na příjmy bohatých než pouhá splasknutí bublin,“vysvětluje. To, zda se nůžky mezi bohatými a chudšími budou po krizi opěr rozevírat, nebo ne, dle něho závisí na re-regulačních opatřeních, jimž by vdechl život Kongres, a na tom, do jaké míry budou nejbohatší zdaněni.
Ve třech poválečných desetiletích, během nichž rostly příjmy bohatých pomaleji než příjmy příslušníků středních vrstev, horní mezní míra zdanění (daň z posledního dolaru příjmu) činila 70 až 91 procent. Thomas Piketty, ekonom, jenž analyzoval data amerických berních úřadů, má za to, že tyto vysoké míry mezního zdanění neovlivňují pouze výši příjmu po zdanění, ale drží dole i příjmy před zdaněním, jelikož nevytvářejí tolik podnětů hnát se za miliony.
Od roku 1980 přitom daňové sazby pro nejbohatší klesly více než pro kteroukoliv jinou příjmovou skupinu. V letošním roce činí horní mezní sazba 35 procent. Prezident Obama navrhuje zvýšit tuto sazbu na 39 procent a zvažuje dodatečnou daň pro rodiny s ročním příjmem převyšujícím jeden milión dolarů. To by mezní míru zdanění nejbohatších „vytáhlo“ nad čtyřicet procent.
Jenže otázkou zůstává, zda jde o rozumný krok. Trickle-down teorii, dle níž je efektivní nechat bohatší bohatnout a s nimi i celou společnost, může nyní nahrávat více okolností než kdykoliv předtím. Podíl bohatých na ekonomice totiž nikdy v historii nebyl tak velký. Zatímco v roce 1977 horní setina domácností „spořádala“ 0,9 procenta národního produktu, v roce 2007 to bylo šest procent – nejvíce od roku 1913, kdy se začalo se statistickým sledováním.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
