Štěstí, spokojenost a udržitelnost místo spotřeby, investic, vývozů – klíčových složek hrubého domácího produktu. Francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu svitlo a vyzval ostatní země, aby výkon ekonomiky měřily alternativně, novými metodami. „Francie by si tím výrazně polepšila vůči Spojeným státům, za nimiž v tradičním měření ekonomiky dlouhodobě silně pokulhává,“popichuje též list Financial Times. Nicméně francouzský prezident to myslí vážně; do čela týmu alternativních ekonomů již vybral nobelistu Josepha Stiglitze (rozhovor autora blogu).
Sarkozy nepřichází s ničím zcela novým. Království Bhútán už v roce 1972 měřilo kromě hrubého domácího produktu též „hrubý produkt štěstí“. Mají se vlády a státní statistici angažovat v měření radostnosti a následném „obšťastňování“ lidu? Ne všichni ekonomové to kvitují. „Vlády nejsou od toho, aby lidem říkaly, co je učiní šťastnými. Měly by pouze vytvářet podmínky, v nichž je možné být šťastným – tedy prosazovat demokracii a decentralizaci. Navíc, štěstí není jediná věc, o niž se má usilovat – odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné,“ řekl loni autorovi blogu Bruno Frey, profesor ekonomie na Curyšské univerzitě, jenž vztah ekonomie a štěstí dlouhodobě studuje jako málokdo jiný.
Další problém obestírající Sarkozyho návrh plyne z faktu, že lidé vlastně nedokáží vždy správně volit to, co je činí opravdu šťastnými. Dávný filozof Jeremy Bentham a další takzvaní utilitaristé byli přesvědčeni, že člověk sám nejlépe posoudí, co jej činí spokojeným, o co jej naopak rmoutí. Omyl, vzkazují dnes behaviorální ekonomové. Například výzkumChrise Hseeho z Chicagské univerzity uzavírá, že lidé mohou být subjektivně spokojeni s jednáním, politickými opatřeními či institucemi, které jdou ve skutečnosti proti tomu, co jim více svědčí.
Jak to? Preference lidí se zpravidla přizpůsobují okolnostem. Otrok, navykne-li dřině, může být šťastnější než bohatec, jenž se nikdy nesmíří s tím, že není nejbohatší ze všech. Zadruhé, lidé nepočítají s tím, že k takovému přizpůsobení dojde. Proto se pachtí za penězi a materií v pomýlené víře, že jejich určitý počet je konečně oblaží stavem nikdy neutuchající spokojenosti. Takzvané status quo uchýlení člověčí mysli ve spojení s psychologicky pozorovaným efektem, že lidé přeceňují věci jen proto, že je vlastní, pak ústí ve stav, kdy se jakékoliv změny (třeba ubrat v tom pachtění se) bojí více, než by měli – než by je více rozradostnilo.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
