Na den přesně před pěti lety zahájila Česká národní banka své tolik propírané intervence. V jejich rámci až do dubna 2017 cíleně oslabovala korunu. Před pěti lety krátce po poledni byli mnozí analytici v šoku a mnozí exportéři se radovali. O pár dní později guvernér Miroslav Singer vyzval národ, ať si pospíší s nákupem bytů, protože levnější už nebudou.
V tom měla ČNB nakonec pravdu. Intervence citelně přispěly ke zdražování nemovitostí. Jejich cena nakonec vzrostla natolik, že centrální banka pro změnu začala hypoteční a realitní trh ochlazovat dalšími regulacemi, jimiž nyní spoutává podnikatelskou činnost komerčních bank.
Banky však kvůli intervencím nesmutní. Inkasují díky nim bezpracný zisk. Upozorňuje na to například Martin Mandel, profesor katedry měnové teorie a politiky VŠE, jenž publikoval několik knih s viceguvernérem ČNB Vladimírem Tomšíkem, zarytým obhájcem intervencí. Mandel dlouhodobě argumentuje, že intervenční ztráta centrální banky (na konci loňského roku činila ztráta ČNB 243 miliard korun) dala „na druhém konci“ někomu jinému zbohatnout – spekulantům a právě bankám. Klíčový důsledek intervencí, bilance přifouknutá o desítky miliard eur, pak podle Mandela vede v situaci rostoucích úrokových sazeb k bezpracným výnosům komerčních bank.
Na „druhém konci“ těchto výnosů opět někdo stojí – se ztrátou. Je to řadový občan, běžný střadatel. Největší komerční banka v zemi v důsledku intervencí připouští, že na běžných účtech možná už nikdy úrokové sazby zvedat nebude. Intervence totiž způsobily, že v bankovním systému je ještě větší nadbytek volných peněz než před jejich zahájením. Jednotlivé banky jsou tudíž o to méně motivovány získávat nové peníze prostřednictvím vkladů střadatelů. Proto je nic netlačí k tomu, aby úroky na vkladech zvyšovaly.
Přitom ovšem samy těží ze situace, kdy ČNB, tedy „jejich banka“, zvyšuje úrokové sazby s největší intenzitou od jara 1996.
Čtyřikrát v řadě. A vyloučit nelze ani páté zvýšení sazeb v prosinci. Centrální banka se tedy intervencemi tak trochu střelila do vlastní nohy, protože ochromila vlastní měnovou politiku.
To některé ekonomy vede k přehodnocení celkového pohledu na intervence. Například Pavel Sobíšek, předseda Výboru pro rozpočtové prognózy Národní rozpočtové rady, který nikdy nepatřil ke kritikům zásahu, dnes uvádí, že si s postupem času přestává být jistý jeho nutností.
K nezamýšlenému ochromení měnové politiky došlo z více příčin. Třeba i kvůli přechodu tuzemských podniků a firem na eura, který s politikou ČNB výrazně zesílil. Už jen proto, že podniky se chtěly přirozeně zajistit vůči situaci po ukončení intervencí. Jenže u eur už zůstávají, takže jsou tím více imunní vůči úrokům na koruně, které nyní ČNB tak zběsile zvyšuje.
Ba ne, ani po pěti letech o žádném triumfu mluvit nelze.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
