„Pětatřicátníci, hoši jako květ / na vás vždycky byla radost pohledět,“ zní text známého šlágru. Když jej Karel Hašler skládal, dobře věděl, proč právě „pětatřicátníci“. A nejen, že to dobře znělo. Dvacátníci, to jsou teprve poupata, pučící kvítky. Teprve sbírají zkušenosti. Čtyřicátníci, na druhou stranu, už mívají zkušeností dost, jenže skráně šedivějí, neklamný to znak odkvétání.
Hašlerův text nyní pečetí i nová studie ekonomů Harolda Frieda a Loren Tauerové. Ti zkoumali, jak jsou na tom profesionální golfisté, kteří se účastní turnajů PGA. Cílem bylo zejména odhalit, jak se během života vyvíjí „mentální kapacita“ jedince, tedy schopnost ustát psychický tlak a zůstat koncentrován na úspěch (golf je pro to jako stvořený: neúspěch nelze svést ani na um soupeře jako v tenise, ani na kiksy spoluhráčů jako ve fotbale; úspěch lze navíc dobře měřit – částkou vyhranou na turnajích). S věkem vzrůstají zkušenosti a nadhled, ale mizí schopnost koncentrace. Kdy se obé snoubí v tom nejlepším poměru? V šestatřiceti, zní závěr studie. Křivka znázorňující efektivitu (zkušenosti + schopnost koncentrace) člověka v závislosti na věku má pak tvar písmene „n“.
Graf zachycující vztah mezi pocitem životního štěstí a věkem nabývá naopak podoby písmene „U“. To nedávno zjistili ekonom Andrew Oswald a David Blanchflower, kteří pocity spokojenosti analyzovali u lidí různých věkových skupin, z různých zemí. „Dno“ dle jejich závěrů přichází zhruba ve 44 letech (článek) – tehdy jsou lidé v průměru nejméně spokojení. Ke stáru se však, možná překvapivě, opět radují málem jako za mlada.
Propojíme-li obě studie, shledáme, že lidé jsou nejméně spokojení jen docela krátce poté, co v životě dosáhli největší efektivity. Proč nejsou nejméně spokojení za mlada, když jsou nezkušení, nebo ke stáru, kdy už se obtížně soustředí? Patrně si po šestatřicátém roku života – alespoň intuitivně – uvědomují, že již dosáhli vrcholu duševních (i fyzických) sil, a celkově že už to lepší nebude; přesto se nestihli stát rockovou hvězdou, nestanou se ani druhým Michaelem Jacksonem, nevylétli na Měsíc, nevyhráli olympiádu, ani jim nikdo neudělil (a asi ani neudělí) Nobelovu cenu. Tahle frustrace ubírá na životní spokojenosti přibližně po těch osm let. Pak dochází ke smíření s životem a s nenaplněnými ambicemi a spokojenost – i přes úbytek fyzických sil – opět stoupá.
PS: I ženy vědí, že mají po léta zůstávat „pětatřicetileté“.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
