Poslední dobou kdekdo vyhlíží další ekonomickou krizi. U nás i v zahraničí. Taková obava není zcela nesmyslná.
Jakákoli ekonomika se vyvíjí cyklicky a růstový cyklus už prostě nějaký ten pátek trvá. Ve Spojených státech burzy rostou prakticky deset let v kuse. V minulosti bychom těžko hledali tak dlouhý vzestupný cyklus. A žádný strom neroste do nebes.
Zbývá tedy najít odpověď na to, odkud by se tak krize mohla vzít. To je zásadní rozdíl oproti finanční krizi z doby před deseti lety. Tu nikdo nevyhlížel. Naopak i řada ekonomů se opájela pocitem, v jaké skvělé době to žijeme, že se nám podařilo ekonomické cykly vyhladit. Rok 2008 nás z téhle fantazie surově probral. Tak surově, že nám ozvěna nepříjemně řinčivého budíku zvoní v hlavě dodnes.
Právě stále živé vzpomínky na minulou krizi nyní podstatným způsobem živí obavy z té další. Ekonomové už podruhé nechtějí být těmi, kteří zaspali. Varují před jakýmkoli náznakem možného hroucení burz. Jedná se o varování spíše preventivního rázu, přesto však ve společnosti postupně zasévají přesvědčení, „že dobře už bylo.“
Ano, další krize může být dost dobře „vymyšlená“. Říká se tomu sebenaplňující proroctví. Podstatná část veřejnosti začne věřit, že krize už musí přijít. A právě proto – a jenom proto – také přijde.
Prohrajeme všichni
Firmy omezí své investice a domácnosti zase spotřebu. Kola ekonomiky se přestanou točit. Na rozdíl od roku 2008 nikoli proto, že by existovala skutečná příčina v podobě enormního dluhu a infekce toxickými cennými papíry. Prostě jenom čistě subjektivně stádně usoudíme, že blbá doba je opět tu.
Komu se nezdá, že bychom si krizi mohli jen tak vymyslet, ten může pátrat po jiných, vnějších příčinách. Ryba smrdí od hlavy. A celosvětové ekonomické průšvihy nezřídka začínají v nejsilnější světové ekonomice. Jak se jí vede? Na první pohled dobře. Čerstvá čísla za růst hospodářství Spojených států předčila očekávání. Ve třetím čtvrtletí přidala 3,5 místo očekávaných 3,3 procenta.
Tahounem růstu byla spotřeba domácností. Jenže notně k němu přispělo to, že firmy kupovaly zboží do zásoby. Naplňují sklady až po okraj, protože se bojí eskalace obchodní války. Další navýšení cel na dovážené čínské zboží slibuje prezident Donald Trump už od ledna.
Existuje sice jistá naděje, že jej takový nápad přejde poté, co se v listopadu po delší sobě setká se svým čínským protějškem. Nicméně i tak je bláhové sázet na rychlý konec obchodní války. Takže firmy se předzásobují. Předzásobovat se nelze věčně, pochopitelně.
Jedná se o jednorázový efekt. V právě běžícím čtvrtém čtvrtletí už nebude tak silný. Co zůstane, je právě strach. Strach z dopadu obchodní války. Tenhle strach je zjevně enormní, když dokáže zahýbat s makroekonomickými čísly. Vždyť bez něj by americké firmy zdaleka tak agilně své zásoby nenavyšovaly.
Pokud se firmy bojí vyhrocení obchodní války a dalších cel, tak sice plní své sklady, což má přechodně příznivý vliv, a Trump si to zřejmě před blížícími se volbami do Kongresu dokonce přisvojí jako zásluhu. Jenže současně také firmy kvůli tomu samému strachu jen zdráhavě investují.
A investice byly ve třetím čtvrtletí mdlé, jak ukazují čísla. Právě to může být zárodek ekonomického útlumu Spojených států, který v řádu několika čtvrtletí bolestivě pocítíme i v České republice.
Pokud se tak stane, budeme si moci pofoukat bolístku alespoň tím, že jsme si krizi nakonec přece jen nevymysleli. Vymyslel ji za nás prezident Trump. Svým výmyslem, že obchodní válku je snadné vyhrát. Prohrajeme všichni.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
