Brusel požaduje předložení nového návrhu rozpočtu. Na jeho vypracování má Řím třítýdenní lhůtu. Italskou situaci problematizuje příliš vysoká úroveň veřejného zadlužení, přesahující 133 procent HDP. Ta je druhá nejvyšší v EU, po Řecku. Pokud Řím nový rozpočet nepředloží, může být v krajním případě Bruselem i pokutován. K tomu však jen tak nedoje.

Evropská komise totiž zřejmě nebude chtít situaci hrotit, alespoň ne před volbami do Evropského parlamentu v květnu příštího roku. Tvrdý postup vůči Římu totiž bude vodou na mlýn italským antisystémovým politickým silám. Podle aktuálního průzkumu veřejného mínění má italský rozpočet podporu takřka 60 procent italské veřejnosti. Brusel tedy bude Itálii kárát, žádat nápravu, nikoli ji však trestat. Alespoň tedy ne v nadcházejících předvolebních měsících.

Řím sice připouští, že pravidla Paktu růstu a stability porušuje. Nicméně v tom není zdaleka sám. V období od ustavení eurozóny do loňského roku došlo ke 168 překročením přípustného schodku některou ze zemí platících eurem. Celkem 47 z těchto případů lze zdůvodnit objektivně tíživou ekonomickou situací, což Pakt růstu a stability připouští. Ovšem dalších 121 porušení pravidel ve věci deficitu mohlo být sankcionováno, ale nebylo. Pokutováno nebylo ani Německo, které Pakt porušilo na počátku milénia vůbec jako jedna z prvních zemí.

Navíc, ze zemí, které platí eurem, v loňském roce plně Pakt a tedy kritéria pro přijetí eura plnily v oblasti veřejných financí pouze Estonsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Nizozemsko a Slovensko. Tyto země mají dohromady necelých 30 milionů obyvatel. Eurem tedy plně v souladu s pravidly EU platí nejvýše 8,7 procenta obyvatel eurozóny.

Ještě k tomu je třeba doplnit, že Itálie od svého vstupu do eurozóny postupovala v oblasti veřejných financí poměrně odpovědně. Odpovědněji než Německo. Římu se totiž od přijetí eura celkem soustavně daří, na rozdíl od Německa, vykazovat primární rozpočtový přebytek. Primární přebytek neobsahuje platby za obsluhu dluhu. To, co tedy italské veřejné finance stahuje dolů, jsou dluhy nahromaděné od 60. do 80. let minulého století, tedy před přijetím eura.

Řím tudíž bude mít po ruce dost munice pro argumentaci, že i když pravidla porušuje, Brusel vůči němu postupuje až příliš přísně. I proto nakonec Brusel zřejmě zůstane raději u „pokárání“. Skutečný verdikt nad Římem tak vyřknou až dluhopisové trhy. Pokud se úroky na italském dluhu zvýší o více než čtyři procentní body na úroveň úroků na dluhu německém, ocitne se Řím v riskantní situaci. Bude pak muset činit ústupky, zmírňovat rétoriku.

Ovšem ani Brusel nebude v klidu. Bude se obávat toho, že investoři pod tlakem italské situace zpanikaří a začnou své peníze stahovat z celého jižního křídla eurozóny, ale třeba také z Belgie. Odtud by až pak nebylo daleko k další krizi eurozóny. Řím tedy nepochybně není jediný, kdo má hodně co ztratit.