Z investic se stala modla dneška. V očích vlády dokonce ospravedlňují schodkové hospodaření. Ctíme pravidlo, že případný deficit musí být nižší než výše investic z národních zdrojů, stojí hned v úvodu programového prohlášení. Ponechme stranou, že citované pravidlo nedává úplně smysl. Bude se snad ctít i když udeří krize?
Třeba v roce 2009 činil schodek skoro dvě stě miliard korun. Pokud by obdobná krize přišla znova a vznikl obdobný schodek, bude se vláda i v náročném ekonomickém čase snažit tuto sumu ještě trumfnout? Z čeho? Dále se zadluží v době, kdy bude muset už v tak ve zvýšené míře financovat dávky v nezaměstnanosti a to při citelně nižším daňovém příjmu?
Připomeňme, že loni v čase silného hospodářského růstu činily investice ze státního rozpočtu necelých osmdesát dva miliard. Vláda ale při sepisování prohlášení zjevně s nějakou hlubokou krizí nepočítala. Ostatně příchod takové pohromy, jaká nastala před deseti lety opravdu není v dohledné době příliš pravděpodobný, tím méně ve zbývajícím funkčním období nynější vlády. V dobrých ekonomických časech její pravidlo jistý smysl dává. Zejména ovšem jako celkem rozumně znějící ospravedlnění schodkového hospodaření.
Jenže potíž je v tom, že i když takové pravidlo může dávat smysl politicky, ekonomicky jde stále o nerozum. Z pohledu ekonoma je totiž rozumné to, aby vláda v dobrých časech v maximální možné míře přenechala investování soukromému sektoru, tedy firmám a podnikatelům. To neznamená, že by musela své investice omezit na nulu. To není žádoucí, neboť některé investice soukromého sektoru, může vláda podnítit svojí vlastní investiční aktivitou.
Také sedmileté programové období Evropské unie nutí vládu čerpat a tedy investovat i v časech ekonomicky příznivých, prostě proto, že nevyčerpané peníze propadnou a lepší něco, než nic. Státní investice nejvíce ekonomice pomohou v krizi, tehdy se firmy a podnikatelé bojí rozjíždět nové projekty protože mají strach, že to nevyjde a zkrachují. Jsou totiž se svými penězi a tedy i investicemi citově spjati.
Stát, státní úředník s penězi citově spjat není, v jistém smyslu žádné peníze nemá a jde vždy jen o peníze veřejné, o peníze daňového poplatníka. Zatímco jednotlivec i firma mohou snadno zkrachovat, v případě státu je to mnohem těžší. I protože jeho centrální banka může případně látat dluh tiskem peněz nových. Stát by tedy měl zasahovat zvláště tehdy, když ekonomika stojí. Má jí rozhýbávat, nikoli přispívat k jejímu přehřátí, což hrozí nyní.
Mnohem smysluplnější by bylo pokud by vláda měla v programovém prohlášení to, že v dobrém čase bude tvořit přebytky a z nich pak bude v těžkém čase, když nikdo nechce investovat, dávat lidem práci, tedy stavět jakési novodobé hladové zdi. Investice státu nejsou dobrem samy o sobě. Jsou období, a jedno takové zažíváme, kdyby stát měl dát přednost snižování dluhu a budování přebytků, aby měl ekonomiku z čeho investičně nakopnout až bude hůř.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
