„Margarín, nad takovým blafem jsme se ofrňovali i za války,“ vzpomínal vždy děd autora blogu, když shlédl nějakou tu reklamu – a nebylo jich v devadesátých letech málo – o „snadné roztíratelnosti“. Navzdory televizní masáži zůstával věrný tradičnímu, prý nezdravému a poněkud nepraktickému máslu.
„Kdyby ženský tušily, co za svinstva se dává do parfémů, kdyby lidi věděli, co se všechno cpe do těch margarínů, nikdy by to nekupovali,“zaslechl loni autor blogu jednu vysokou „šarži“ českého chemického průmyslu.
„Šarže“ i děd mu na mysli vytanuli opět nyní, a to když spatřil nová čísla amerického Úřadu statistiky práce (viz graf). Nezdravé potraviny v porovnání se vším ostatním v ekonomice od roku 1978 výrazně zlevnily – limonády o třetinu, pivo o patnáct procent -, zatímco zdravé potraviny podražily. Zelenina je (relativně) dražší o 41 procent, ovoce dokonce o 46 procent. Například takové pomeranče zdražily – v porovnání se vším ostatním v americké ekonomice – o více než sto procent. Zatímco tedy v roce 1978 stál pytel pomerančů stejně jako velká láhev limonády, dnes za ten samý pytel zaplatíte sumu, za níž lze pořídit hned tři lahve.
Při takovém vývoji relativních cen se nelze divit epidemii obezity, která se šíří nejen Spojenými státy, leč i dalšími hospodářsky vyspělými zeměmi, a již v USA zamýšlí část zákonodárců kurýrovat zavedením daně ze slazených nápojů (její možná podoba je této době diskutována v americkém Kongresu; co na to říká Gary Becker…).
Jakékoliv cena, ví ekonomové, je utvářena vzájemným působením nabídky a poptávky. Dále už se ale rozcházejí: ti na jednom ideologickém pólu – vzývatelé Miltona Friedmana – věří v naprostou autonomii jednotlivce při jeho spotřebitelské volbě (nabídka se přizpůsobuje poptávce), druzí – milovníci Johna Kennetha Galbraitha – zase v to, že jsou to firmy, které reklamní masáží a dalšími triky dostávají spotřebitele tam, kam potřebují (poptávka se přizpůsobuje nabídce).
Slova chemické „šarže“ hovoří spíše pro druhou možnost. Pak lze ovšem americká čísla vysvětlit tak, že firmy vyvíjejí čím dál tím efektivnější umělé příměsi („svinstva“) a způsoby výroby potravin, přičemž efektivnost spočívá v dosažení lacinější výroby při současném udržení zdání kvality (jež bývá pro jistotu podpírána reklamou); takto zefektivňovat lze snáze limonády a margaríny než zeleninu a pomeranče.
Ovšem: nelže ta „šarže“?*
*) Na článek zajímavě reagovala nutriční terapeutka Margareta Iliopulosová:
„Určitě bych nechtěla nějak snižovat odborníka („šarži“, pozn. LK), s nímž jste se na toto téma hovořil. Z pohledu nutričního terapeuta ale vypadá konzumace margarínů vs. másla trošku jinak. Ohledně výroby bych ráda upřesnila, že margarín je stejně přírodní jako máslo, jen vstupní surovinou není mléko (resp. smetana), ale rostlinný olej. I máslo se navíc většinou dnes zpracovává průmyslově, pryč jsou doby ručních máselnic :). (více informací zde).
Ráda bych také zmínila, že kvůli živočišným tukům může máslo obsahovat trans mastné kyseliny, které mohou působit negativně na některé rizikové faktory civilizačních onemocnění. O margarínech se často říká totéž, ale díky modernějším postupům (při tvrzení, že margaríny jsou stejné jako za války, mají nutriční terapeuti husí kůži 🙂 to již dávno není pravda (kvalitní margaríny obsahují do 1 % trans mastných kyselin, tedy nutričně bezvýznamné množství). Takovéto tuky přitom na našem trhu převažují. Preferenci kvalitních margarínů je proto s ohledem na současný zdravotní stav naší populace součástí doporučení odborných společností (AHA, EU, ČR a další) .
Pokud by Vás zajímal rozbor tuků prodávaných v ČR (margaríny, másla), najdete ho zde.“
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
