Před deseti lety udeřila finanční krize. 15. září 2008 zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers. Byl to největší bankrot amerických dějin. I z tohoto důvodu jde nepochybně o milník. A to nejen čistě v ekonomické a finanční oblasti, jelikož krize má závažné sociální, politické a geopolitické důsledky.
Současně však nelze význam dění z doby před deseti lety příliš zveličovat. Jistě, jde o milník, avšak spíše v tom smyslu, že se tehdy obnažila pravda, do té doby víceméně skrytá. Tou pravdou není nic jiného než skutečná tvář globalizace. Zatímco do roku 2008 nám globalizace nastavovala spíše svoji přívětivější tvář, od roku 2008 nastavuje spíše tvář druhou, chmurnou. To však neznamená, že její chmurná tvář před rokem 2008 neexistovala. Jen jsme ji neviděli. Spíše však – nechtěli vidět.
Už celá desetiletí před rokem 2008 se mezi ekonomy vědělo, že rozmach mezinárodního obchodu nemusí vždy nutně svědčit širokým vrstvám té či oné společnosti. Právě rozmach mezinárodního obchodu je přitom klíčovým atributem globalizace. Jenže mezinárodní obchod sice dlouhodobě vede k bohatnutí všech, takže i na indickém venkově dnes mají chytré telefony a wi-fi. Ovšem zároveň vytváří tlaky, které způsobují, že jednotlivé společenské vrstvy bohatnou značně nerovnoměrně.
Vítězi globalizace jsou manažeři, vrcholní zaměstnanci a akcionáři nadnárodních korporací. Pak také zaměstnanci mezinárodních institucí typu Mezinárodního měnového fondu. A k vítězům připočtěme ještě podstatnou část čínského obyvatelstva, včetně tamní populace venkovské. Číňanům dala globalizace z jejich pohledu mnohem lépe placenou práci, i když naším prizmatem jde mnohdy stále o „otročinu“. Čínská „dílna světa“ zaměstnala stamiliony chudých venkovanů, a dala tak vydělat nejen čínským papalášům, ale také manažerům a akcionářům nadnárodních korporací. Ty v říši středu vyrábí za hubičku, čímž pozvedají tamní životní úroveň a současně násobí své zisky.
Pak tu máme ty, kteří na globalizaci prohráli. To jsou třeba příslovečné „modré límečky“ ze Spojených států, kterým vzal práci levnější Číňan. Za projev globalizace lze považovat i vznik jednotné měny euro. Mezi poražené vedle amerických dělníků patří tedy také Řekové či Italové. Těm euro vzalo nejprve konkurenceschopnost a pak i práci. Nepřipravil je o ni nutně jen Číňan, ale i Čech, Slovák nebo Rumun. Ano, částečně se k vítězům globalizace řadíme zatím i my.
Do roku 2008 se zdálo, že vítězi globalizace jsou – nebo mohou být – úplně všichni. To ale jen proto, že třeba zmíněné americké modré límečky nebo zmínění Řekové žili v rostoucí míře na dluh. V Americe dlužili na hypotékách, v Řecku se zadlužovala vláda. Když tyto dluhové bubliny před deseti lety splaskly, obnažila se pravda. Globalizace ukázala svoji odvrácenou tvář. Už dále nebylo možné stále silnější vrstvou dluhového make-upu tuto odvrácenou tvář maskovat. Ukázalo se zkrátka, že ti, které globalizace porážela, drželi s vítězi krok jen proto, že padali do stále hlubšího dluhu. Dluh navozoval šálivé zdání, že z globalizace těží docela rovnoměrně všichni.
Dnes už víme, že tomu tak není. To je klíčový odkaz uplynulých deseti let. Politická radikalizace zemí Západu, Trump či brexit mohly nastat jen proto, že nám globalizace nyní nastavuje svoji odvrácenou tvář.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
