Going negative! Jít do záporu! Míněno v úrocích! V nominálních!
Takto inovativně zamýšlí nynější americkou recesi řešit někteří prominentní ekonomové, nejviditelněji N. Gregory Mankiw, profesor z Harvardu a autor vlivných učebnic. Jak sám přiznává, žádný jiný jeho populární text se nesetkal s takovou vlnou nesouhlasu jako právě ten dubnový pro NY Times, v němž ideu záporných nominálních úroků nastínil.
Zatímco záporný reálný úrok je celkem běžný – postačí, když míra inflace převýší v daném období nominální úrokovou sazbu -, negativní (sama o sobě) nominální úroková míra je vskutku novinkou. Mankiw však připomíná, že s myšlenkou daně z držby hotovosti, což je prakticky to samé (peníze též vydělávají méně než nic), přišel už v devatenáctém století německý ekonom jménem Silvio Gesell.
„Při nynějším stavu, kdy banky drží značné přebytečné rezervy, se Gesellova obava [z neblahých dopadu až přílišného lpění ekonomických subjektů na držbě hotovosti] jeví velmi současně,“ podotýká Mankiw.
Klíčovým motivem pro návrh je aktuální situace, kdy (nejen) americká centrální banka – Fed – půjčuje v podstatě při nulových úrokových sazbách. To v praxi znamená lití peněz do systému, poskytování likvidity. Problémem je, že zatímco úrokové sazby jsou na nule, ekonomické subjekty přičítají případným transakcím vysokou rizikovou prémii, protože se v abnormálně vysoké míře obávají, že protistrana nemusí v současném tíživém hospodářském prostředí být schopna dostát závazkům. Nepůjčují. Agregátní poptávka zůstává ochromená, nezaměstnanost roste.
Jinými slovy, monetární politika je neúčinná, ani nulové úroky zatím nejsou schopny ekonomiku nastartovat. Asi jako když v rozbitém autě sešlápnete plyn až na podlahu, že už to níž nejde, a z vozu přitom nic víc než chrčení nevyloudíte.
Když nezabírají nulové úroky, uveďme záporné, navrhuje Mankiw. S trochou nadsázky, asi jako kdyby se rozbité auto mohlo nastartovat tím, že plynovým pedálem prošlápnete skrze podlahu vozu tak, že pedál málem splyne s povrchem vozovky.
Záporné sazby, pro představu, znamenají, že si dnes vypůjčíte 1000 korun a za rok vrátíte třeba jenom 970 korun. Takové je úročení při minus těch procentech. Kdo by to nebral? Samozřejmě ti, kdož půjčují. Proč by půjčovali, když jim vynese více – totiž nic – i pouhé uložení peněz do slamníku.
Mankiw tak přichází s pozoruhodným řešením, jehož autorství však (pro jistotu?) připisuje jistému svému nejmenovanému studentovi z Harvardu a které lze jen obtížně brát úplně vážně. Představme si, že by Fed oznámil, že za rok touto dobou vylosuje jedno z čísel od nuly, přes jedničku až do devítky a veškeré bankovky, jejichž sériové číslo končí vylosovanou cifrou, učiní neplatnými. To v praxi bude znamenat, že očekávaný výnos z držby hotovosti bude záporných deset procent.
„Lidé budou rádi, že můžou půjčit za úrok minus tři procenta. Přijít o tři procenta je lepší než přijít o deset,“ vyvozuje Mankiw. A když, pokračuje, se lidé při těchto mdlých sazbách rozhodnou peníze raději utratit třeba za nové auto, pak jedině dobře – povzbuzení spotřeby a tedy agregátní poptávky je přesně tím, k čemu má snižování sazeb ideálně vést.
Za Mankiwův nápad se v pátečních Financial Times staví i Willem Buiter, profesor London School of Economics. Jak Mankiw, tak Buiter jsou mainstreamovými ekonomy a jako takoví ve větší či menší míře koketují s keynesovstvím. Mankiw se řadí mezi takzvané nové keynesovce.
Zajímavý je proto postřeh Anthonyho Evanse, jenž v aktuálním článku „Austrian economics vs Keynesianism and Kaletsky“ píše následující:
„V devadesátých letech během japonské krize argumentovali keynesovci typu Paula Krugmana pro fiskální expanzi. Když přišla – a nezabrala – horovali pro ještě větší takové opatření. Keynesovci tak dospěli do nevyvratitelné pozice: když ekonomika oživí (bez ohledu na příčinu oživení), bude to důkazem, že fiskální stimul je účinný [a tedy i důkazem, že paradigma (nové)keynesovské ekonomie má co nabídnout, dodejme – pozn. LK]. Když oživení nenastane, stimul prostě jen nebyl dostatečně velký.“
Mankiw se pokouší o totéž, jen ve svéře monetární, nikoliv fiskální politiky: když nezabraly nulové sazby (mimochodem, v Japonsku v devadesátých letech take nezabíraly), jděme do záporu, chraňme (nové) keynesovské paradigma, co to dá, i za cenu věru bizarních návrhů.
Noví keynesovci vidí peněžní systém ve značné míře jen jako shluk agregovaných parametrů, cifer a numer, s nimiž lze centralisticky manipulovat, třeba i do záporna, za účelem dosažení kýženého efektu. Lépe řečeno efektu, jejž za kýžený považují úředníci z centrální banky. Nevidí příliš, že cifry a numera neplavou jen tak na vodě, leč vyjadřují fundamentální danosti té které ekonomiky a odráží preference a vzorce jednání jednotlivých jejích jedinečných subjektů. Nevidí, že manipulace s nimi křiví trh, narušuje přirozenou strukturu podnětů v ekonomice a v dlouhodobé perspektivě může ústit v neblahé nezamýšlené důsledky.
Některé jiné ekonomické školy to vidí dočista jinak než noví keynesovci: „Úroková sazba je zásadní cenou v každé tržní ekonomice. Měla by být určována spontánně v tržním prostředí. Není tomu tak: úroky jsou stanoveny výnosem centrální banky. Přitom úrokové sazby jsou důležitým signálem pro podnikatele a firmy. Jdou-li dolů, i uměle, zahajuje byznys více nových projektů (opět, jako kdyby rostla míra úspor obyvatelstva a bylo tedy reálně více z čeho investovat). Nízké úrokové sazby, dokonce negativní v reálném vyjádření, zažehly krizi.“ (Jesús Huerta de Soto, ekonom rakouské školy, v rozhovoru s autorem blogu, březen 2009)
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
