České mzdy se utrhly ze řetězu. Letos ve druhém čtvrtletí rostly meziročně tempem 8,6 procenta, úplně stejně jako ve čtvrtletí prvním. Mzdový nášup přitom není zdaleka u konce.
V reálném vyjádření – tedy po očištění inflací – stouply mzdy o velice solidních 6,2 procenta. V podstatě tak také navázaly na svůj reálný růst z prvního letošního kvartálu, který činil dokonce 6,6 procenta. Aby reálné mzdy stoupaly dvě čtvrtletí po sobě tempem převyšujícím šest procent, to tu nebylo od druhé půle roku 2002.
V posledním čtvrtletí letošního roku průměrná mzda v ČR velmi pravděpodobně vyletí nad 34 tisíc korun. Navzdory tomu, že už šesté čtvrtletí v řadě rostla ze všech krajů České republiky průměrná mzda nejpomaleji v Praze, překoná v metropoli ještě před koncem letošního roku její úroveň psychologickou hranici 40 tisíc korun. Poprvé v historii. Najednou už se loňský slib ČSSD, že do roku 2022 bude průměrná mzda v ČR činit 40 tisíc, nezdá tak nesplnitelný.
Nutno však říci, že právě sociální demokraté mzdovému a platovému růstu napomáhají. V rámci svého boje o holé přežití hlava nehlava tlačí na další růst pracovních výdělků, bez ohledu na to, zda si to ekonomika může dovolit, či ne. Notují si tak s partou odborářů kolem Josefa Středuly, který patrně bude kandidovat na prezidenta republiky, a vlichocuje se proto do přízně té části veřejnosti, která – jako Řekové v uplynulých desetiletích – ráda podléhá fantaziím o létajících pečených holubech.
Důsledek? Propouštění
Středula se svým populismem zachází tak daleko, že se proti němu ozvala jiná část odborů, a sice Asociace samostatných odborů. Tito odboráři, jimž šéfuje Bohumír Dufek, se obávají, že výrazný růst platů, který žádá Středulova parta a sociální demokracie, povede nakonec k propouštění. Když už i podstatná část odborů přejímá „rétoriku pravicových ekonomů“, měla by se nad sebou zamyslet hlavně ČSSD. Tu však zjevné riziko propouštění nezajímá tolik jako vlastní přežití. Až se během nadcházejícího ekonomického útlumu bude kvůli aktuálním bezuzdným mzdovým požadavkům propouštět více, než by bylo nutné (což je celkem obecně přijímaný závěr ekonomické teorie), sociální demokraté už totiž také mohou být v propadlišti dějin. Zejména ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se tak snaží ve věci mzdových požadavků držet krok se stále nenasytnějším Středulou.
Platí tedy, že Středula, Maláčová a ještě k tomu americký prezident Donald Trump zosobňují největší ohrožení současné prosperity české ekonomiky, a tedy bohatnutí nás všech. Tito lidé upřednostňují své krátkodobé a partikulární zájmy před zájmem celku. Pochopitelně Trump v úplně jiné oblasti než zbylí dva. Jenže Trumpova posedlost zaváděním cel a obchodními válkami je pro naši ekonomiku obdobně riziková jako posedlost Středuly a Maláčové mzdovým přihazováním vysoko nad rámec růstu produktivity práce v české ekonomice. Tak jako Trumpova cla a možné obchodní války v důsledku sníží konkurenceschopnost českých výrobků v zahraničí (například autodílů dodávaných do německých automobilů určených na vývoz do USA), sníží tuto konkurenceschopnost i příliš vysoký růst mezd. Ten nutí firmy sahat hlouběji do svých zisků, takže hrozí, že omezí své investice v ČR, nebo se jednoho dne prostě odeberou někam za hranice.
Bohužel, k takovému rozhodnutí je přiměje teprve spíše další ekonomický útlum, neboť v čase prosperity je rostoucí nákladnost výroby mnohem snáze překonatelná. Se mzdami přitom je vůbec ta nejpalčivější potíž, že jakmile jsou jednou navýšeny, prakticky už není možné je opět snížit. To by zaměstnance demotivovalo. Proto jsou tedy zaměstnanci spíše vyhazováni, než aby jim byla mzda snížena.
Zatímco ovšem firma nebo podnik se během krize musí chtě nechtě uchýlit k propouštění, jelikož jinak by zkrachovaly a práci by tak ztratili úplně všichni příslušní zaměstnanci, ve veřejné sféře se nakonec ani v krizi moc propouštět nemusí. Erár totiž může zvýšit daně nebo se dále zadlužit. Současné vysoce přestřelené mzdové požadavky části odborů i sociální demokracie tak nakonec mohou nejen podvázat konkurenceschopnost českých firem, ale navíc také vydatně zvýšit zadlužení českého státu. Tedy zadlužení nás všech.
I když nominální průměrná mzda v ekonomice stoupala letos v prvním i druhém čtvrtletí nejrychleji za deset let, růst průměrného platu státních úředníků ji svojí dynamikou v obou případech ještě překonal. To by nebylo nic tak úplně zvláštního. Děje se tak soustavně od třetího kvartálu roku 2014. Nůžky mezi růstem průměrného platu úřednictva a průměrné mzdy v ekonomice jako celku se od posledního loňského kvartálu rozevírají nejvíce za posledních více než deset let. Rozdíl mezi procentuálním meziročním růstem průměrného platu úřednictva a procentuálním meziročním růstem průměrné mzdy činil v posledním loňském kvartále 3,1 procentního bodu, a v letošním prvním čtvrtletí pak dokonce čtyři procentní body. Pravda, ve druhém letošním čtvrtletí se daný rozdíl snížil „jen“ na 2,6 procentního bodu, ale i tak vesměs jde o nejvyšší příslušné rozdíly minimálně od začátku roku 2008.
Ekonomové vědí, že na krizi se zadělává v dobrých časech. Za další krizi v ČR tedy pravděpodobně nebudou odpovědní nenasytní bankéři z Wall Streetu, kteří před deseti lety, jak se často říká, měli rozpoutat světovou finanční krizi. Za další krizi totiž budou odpovědní nenasytní odboráři, respektive jejich část, a také sociální demokraté.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
