Američané nemají euro rádi, ohrožuje dolar

Někteří ekonomové soudí, že před kolapsem eurozónu zachrání jedině těsnější politická unie. Co vy na to jako její duchovní otec?

V tomto směru učinila hodně Lisabonská smlouva. Alespoň teoreticky; byl totiž sice ustaven institut prezidenta Evropské unie, ale ten během této recese nehraje příliš důležitou roli. Zatím tedy politická unie není dostatečná. Institut prezidenta a podobné prvky jsou však výsledkem nedávného vývoje a ještě nebyl čas na to, aby se mohly výrazněji projevit. Ten trend stále těsnější spolupráce se musí udržovat. Je třeba více centrální vlády.

Proč?

Rozpočet Evropské unie je nyní malinkatým podílem HDP tohoto soustátí. Existuje tedy pádný důvod pro koncentraci větší moci – nikoli ovšem za cenu vyšších výdajů! – na úrovni centrální evropské vlády. Zlepšilo by to celkovou koordinaci. To ovšem neznamená, že Brusel již v některých sférách nezašel až příliš daleko. Mám na mysli například požadavky na produkty a jejich standardizaci.

Robert Mundell (*1932)

Proslulý kanadský ekonom, laureát Nobelovy ceny, jehož teorie byly klíčové při vzniku Evropské měnové unie, pročež je mu přezdíváno „Otec eura“. Mundell, profesor Kolumbijské univerzity, získal Nobelovu cenu v roce 1999, a to za analýzu peněžní a fiskální politiky při různých režimech směnného kursu a za analýzu optimálních měnových zón. Právě jeho teorie optimálních měnových zón se stala základní teoretickou oporou při vzniku eurozóny. Mundell upozorňuje na nestabilitu režimu volných směnných kursů. Fixní směnné kursy podle něj nejen, že krotí inflaci, ale vedou státy i k disciplíně ve fiskální oblasti, jež dnes mnohdy chybí. Mundellovi samotnému však zjevně nechybí smysl pro humor. Bývá třeba hostem pořadu CBS Late Show with David Letterman. V jednom z dílů vtipně referoval, jak jeho život změnila Nobelova cena, v jiném předčítal náhodné úryvky z memoárů Paris Hiltonové.

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Robertu Mundellovi

Myslíte, že více centralizovaná vláda je lepší? Myslitelé jako Friedrich von Hayek by s tím patrně nesouhlasili.

Hayeka jsem znal velmi dobře už někdy od roku 1955. Nerad by viděl socialismus, vše si podrobující vládu nebo zásahy vlády do lidských práv. Nikdy by také neschválil velký posun k sociálnímu státu, který nastal v Evropě a začíná i v USA, říkal by „ne“ nárůstu veřejných dluhů. Ale větší centralizací, jak jsem ji naznačil, by „ne“ neřekl, naopak. 

Někteří ekonomové takzvané rakouské školy, Hayekovi ideoví stoupenci, dnes hájí myšlenku návratu ke zlatému standardu. Prý by se tak předešlo i nedávné finanční krizi.

Osobně jsem nikdy nebyl obhájcem opravdového zlatého standardu. Svět však nemá opravdový zlatý standard už od roku 1914, od začátku první světové války. V meziválečné době se k němu sice vrátili, ale při špatně nastavených směnných kursech, což přispělo ke vzniku velké hospodářské krize třicátých let a k deflační etapě. Byla to velká chyba. Po devalvaci v roce 1934 začal být dolar jedinou měnou, která byla konvertovatelná na zlato. Tak však nemohli činit obyčejní občané, ale pouze centrální banky. Až do roku 1971.

I vy jste se zmínil v tom smyslu, že drahé kovy by měly hrát určitou roli při utváření nového globálního peněžního systému.

Pro opravdový zlatý standard jsem, jak říkám, nikdy nebyl. Jediné, co jsem hlásal, bylo, že může být užitečné v rámci obnovy mezinárodního měnového systému udržet nějakou roli pro zlato jako aktivum, protože v současnosti zlaté zásoby držené centrálními bankami představují po dolaru a euru třetí největší položku jejich rezerv – biliony dolarů. Zlato by tedy mělo hrát roli v novém mezinárodním měnovém systému, který by odstranil nestabilitu volných směnných kurzů.

V Česku stále probíhá debata o tom, zda a zejména kdy přijmout euro. Jaký je váš názor jakožto duchovního otce měny?

Pro Českou republiku je jistě přijetí eura příhodné. Neměla by otálet. Teď se sice mohou kvůli situaci v Řecku vyrojit určité pochyby, ale myslím, že se ukáže, že ty problémy jsou fiskálním problémem Řecka, nikoli problémem eura. Bankrot Kalifornie by také nebyl problémem dolaru. Byl by to fiskální problém jednoho ze států USA, nikoli měnový.

A kdy má tedy ČR přijmout euro? Hovoří se třeba o roce 2020.

Tak dlouho bych nečekal. Spíše bych uvažoval o letech 2012 či 2013. Pro Českou republiku totiž neplynou žádné výhody z oddalování přijetí euroměny za horizont těchto let.

A co možnost urychlit oživení české ekonomiky devalvací koruny, jako tomu bylo počátkem devadesátých let ve Švédsku. Pak by mohla být vlastní měna výhodná ještě za oním horizontem, předpokládáme-li, že se recese protáhne.

Z devalvace zas taková výhoda neplyne. Česká republika má ale výhodu v tom, že se může dívat za hranice, na Slovensko, a hodnotit, jak přijetí eura dopadlo tam. Co se týče příjmu na obyvatele, je na tom Česká republika poněkud lépe než Slovensko, a tudíž jo do určité míry nečekané, že euro nepřijala dříve.

Vraťme se k problému Řecka. V té souvislosti se mluví o zřízení Evropského měnového fondu. Podle vás to ale není dobrý nápad.

Že to není dobrý nápad, to je možná příliš příkře vyřčeno. A znova: Řecko není měnový problém, nýbrž fiskální. Kdyby nyní opustilo eurozónu, jeho fiskální neduhy to přece nevyřeší. Dluhy Řecka jsou nyní denominovány v euru, což moc nejde změnit. Samozřejmě, pokud by mělo dluhy v drachmách, mohlo by devalvovat měnu a dostat se z dluhů inflačně. Ale Řecko by to vrátilo nějakých deset let nazpět – než by se podařilo ekonomiku opět stabilizovat. Enormní inflace je pro ekonomiku značným šokem – vyžádá si skutečně nějakých deset let, než se stav napraví, jak ukazují zkušeností z mnoha východoevropských či postsovětských ekonomik z doby transformace. Nejlepší, co Řekové podle mě mohou udělat, je snížit reálnou úroveň mezd. To je ovšem na úkor životní úrovně pracovníků.

Co si myslíte o myšlence Martina Feldsteina (někdejší šéf ekonomických poradců prezidenta Reagana, pozn. L. K.), že země, jež se ocitnou v problémech jako Řecko, mohou eurozónu opustit dočasně, devalvovat měnu a pak se zase vrátit. 

Myslím, že je to politický i ekonomický nesmysl. Je velmi nepravděpodobné, že by ostatní země chtěly, aby se Řecko či jiná země do měnové unie zase vrátily. K ničemu dobrému by to tak jako tak nevedlo. I když Řecko opustí eurozónu, dluh ve výši nějakých 110 procent HDP bude stále existovat, pokud se tedy neodhodlají k devalvaci spjaté s výraznou inflací. Mohou též teoreticky provést nějaký trik, například zřídit „nové drachmy“, převést ty dluhy do této nové měny a devalvovat ji. Ale z právního hlediska příliš nevidím způsob, jak to provést. Byla by to svého druhu defraudace. Úrokové sazby by přitom rovněž vylétly strmě vzhůru. Lidé jako Feldstein a mnozí další američtí ekonomové, včetně laureátů Nobelovy ceny, prostě projekt eurozóny stále jen kritizují.

Proč?

Nemají euro rádi. Nepřejí si, aby euro bylo zdatným rivalem dolaru. Je to o prosazování vlastních zájmů: nehledí na to, co je dobré pro svět, nýbrž na to, co je dobré pro ně samé.

Známý je rovněž Feldsteinův výrok – možná trochu překroucený –, že euro nakonec Evropu dovede k válce (viz Feldstein a euro).

Ano, že jednotná měna může způsobit občanskou válku. Pan Feldstein je jistě velmi chytrý, avšak není expertem na mezinárodní ekonomii. Vše, co kdy řekl na téma směnných kurzů, je úplně mimo. A i politicky, neumím si prostě představit, že by země, jež jsou členy NATO, začaly navzájem válčit.

Z tíživé situace Řecka částečně viníte i spekulanty. Ale není to protitržní argument? Nezaplňují spekulanti jen mezery na trhu, nevyužité příležitosti?

Příliš se mi nelíbí to, jak média o mých výrocích referovala. Nechtěl jsem spekulanty vinit z problému. Za problém si může Řecko. Řecká vláda a možná řečtí občané. Kvůli nereálným očekáváním. Velmi usilovali o to, aby se do eurozóny dostali. Šli do sebe a udělali pro to opravdu hodně. Kritéria zcela nesplnili, ale to Itálie a některé jiné země, které euro přijali, také ne – třeba Španělsko či Portugalsko. Ale poté, co Řekové do eurozóny vstoupili, neučinili kroky k odstranění hospodářských defektů.

Kterých defektů konkrétně?

Když vstoupili, měli podíl dluhu na HDP ve výši 110 procent. Maastrichtská kritéria přitom předepisují 60 procent. Řekové přesto ve výdajích nijak nepolevili, naopak. Používali zdroje z kohezních fondů Evropské unie. K tomu byli oprávněni, jenže místo toho, aby jejich prostřednictvím zvýšili produktivitu ekonomiky a vylepšili infrastrukturu, šly ty peníze spíše na sociální výdaje. V době vstupu do eurozóny byl příjem na hlavu v řecké ekonomice třetinový či dokonce čtvrtinový v porovnání s Německem a bohatšími zeměmi Evropské unie. Ale Řecko přesto přijalo velmi štědrý penzijní systém srovnatelný právě s bohatými zeměmi unie.

Uplácelo voliče…

Samozřejmě, pro penzisty je to dobré, ale jen pokud si to země může dovolit. A Řecko si prostě nemohlo dovolit tak velký transfer prostředků z produktivního sektoru na čistou spotřebu. Nelze takto zvyšovat výdaje, které nepřispívají k růstu produktivity a jen navyšují spotřebu. Řekové se však spolehli na to, že zatímco s drachmou se takto zadlužit nelze, s eurem ano. Mínili, že Evropská unie nikdy nedopustí, aby některá z členských zemí zbankrotovala.

Někteří upozorňují, že problém zadlužení není tak nebezpečný v rámci takzvaných PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), nýbrž STUPID (Španělsko, Turecko, Velká Británie, Portugalsko, Itálie a Dubaj). Velká Británie a další se prý ukrývají za mediálním popraskem kolem Řecka.

Vskutku, Velká Británie je také ve značných problémech. Byl jsem v roce 1999 pro, aby Britové vstoupili do eurozóny. Kritéria s přehledem splňovali, dokonce nejlépe z velkých zemí Evropské unie. Měli nejnižší veřejný dluh k HDP. Vstup Británie by velmi pomohl i samotnému euru. I nyní by na tom euro i Británie byly lépe, kdyby království do měnové unie již dávno vstoupilo. Pak by Británie ani netrpěla tou nynější extrémní nestabilitou. Její nynější potíže jsou v jistých ohledem podobné těm řeckým.

Co myslíte? Zadlužení?

Vláda utrácí, nač dlouhodobě nemá. Mají tudíž také fiskální problém. Nejsou sami. Němci, těm se sice daří v tomto ohledu lépe než jiným, ale také ten problém mají. Nejde totiž jenom o výši dluhu ve vztahu k HDP, ale i o závazky spojené se sociálními a zdravotními programy, s penzemi. Rozpočty bobtnají po celém světě. A v Japonsku je to ještě horší. Tam je podíl dluhu k HDP 180 procent. Jakmile tam zvýší úrokové sazby, nastanou velké potíže: kolaps dluhopisového trhu, růst úrokových sazeb a fiskální problém, který bude v případě Japonska zdrcující.

Mluví se však hlavně o dluhu v USA.

Tam v důsledku krize narůstají veřejné dluhy do výšin, kde nikdy předtím nebyly. Jen v únoru  (2010, pozn. L. K.) měly USA deficit 220 miliard dolarů. Vynásobte to dvanácti a dostanete 2,4 bilionu dolarů. Za jediný rok! To není udržitelné. Takže i celé Spojené státy mají fiskální problém. 

Finanční krize tam vznikla. Říkáte, že za ni může přílišné posílení dolaru a chyby americké centrální banky (Fed).

Ano, finanční systém byl sanován enormním množstvím peněz – v reakci na onu krizi druhořadých hypoték, která propukla v roce 2007. V půli roku 2008 se začaly množit obavy, že až se peněžní multiplikátor vrátí z čtyř na osm, až banky začnou opět hojně půjčovat, výrazně vzroste inflace. Myslím, že Fed naslouchal tomuto argumentu příliš mnoho. Nechal tudíž posílit dolar. Od června do listopadu 2008 dolar vylétl o třicet procent. Nikdy předtím se nestalo, aby dolar za tak krátkou dobu zhodnotil tak výrazně vůči druhé nejvýznamnější měně na světě. Cena zlata přitom klesala, spadla o třicet procent, a stejně se propadaly ceny surovin i ropy – úplně šíleně. Míra inflace v USA klesla z červnových 5,5 procenta na listopadovou nulu. Právě mohutné zpevnění dolaru znásobilo problémy investiční banky Lehman Brothers – to vyvolalo opravdovou krizi. Pád Lehmanů, to byl šok, po němž vyschly úvěrové toky na celém světě.

Takže za pád Lehmanů může příliš silný dolar?

Pochopitelně, banka byla oslabená, ale nebýt zhodnocení dolaru, dopadlo by to jinak. Takové zhodnocení měny je pro každou ekonomiku obrovským šokem. Dalším omylem Fedu – a rovněž ministerstva financí USA – bylo, že nedošlo ani k sanaci Lehmanů. Banka prostě byla příliš velká na to, aby mohla padnout. Pravda, bylo by nákladné ji sanovat, to ano, ale ještě nákladnější, jak se ukázalo, byly vládní výdaje spjaté s následnými komplikacemi a hospodářskou recesí. Kvůli zpevnění dolaru, kvůli chybě Fedu, se však v problémech ocitla nejen Lehman Brothers, ale i další tradiční společnosti v USA, General Motors či General Electric.

Feldstein a euro (úryvek z rozhovoru s Martinem Feldsteinem)

Před více než deseti lety jste uvedl – možná to bylo trochu dezinterpretováno –, že euro a projekt eurozóny nakonec povede ke svárům mezi členskými státy, jež mohou skončit i válkou.
Dobře, řeknu, jak to bylo. Helmut Kohl, tehdejší německý kancléř, říkal, že je třeba vytvořit v Evropě měnovou unii, aby se utužila soudržnost mezi jednotlivými státy, a tak aby se zabránilo opakování válek typu první či druhé světové. Napsal jsem do časopisu Foreign Affairs rozsáhlý článek; tvrdil jsem v něm, že to není příliš přesvědčivý argument, jelikož Spojené státy měly také jednotnou měnu už někdy kolem roku 1780, a přesto si v šedesátých letech 19. století prošly občanskou válkou. Velká válka tak může nastat i při jednotné měně. Editoři Foreign Affairs dali tomu textu titulek „Euro a válka“.

Z pohledu žurnalisty to dost dobře chápu.
Ano, jistě to napomohlo prodeji.

A váš nynější názor na euro?
Myslím, že ta měna byla v posledních deseti letech vcelku úspěšná. Nyní však jsou podmínky velmi náročné, neboť například Španělsko má nezaměstnanost nějakých patnáct až devatenáct procent, zatímco Německo menší než poloviční. Domnívám se tedy, že pro Španěly by nyní mohlo být příhodnější měnu devalvovat. Španělé totiž mají i citelný obchodní deficit, kdežto Němci hospodaří se značným přebytkem zahraničního obchodu. Ale při jednotné měně samozřejmě devalvovat nemohou. Jakmile v Evropě nastane oživení, Evropská centrální banka bude zvažovat zvýšení úrokových sazeb. Takové zvýšení sice bude příhodné pro Německo, nikoli však pro Španělsko. Tento nesoulad vytvoří půdu pro možné sváry a konflikty mezi vládami těch zemí.

Proslulý ekonom Milton Friedman dokonce před několika lety předpovídal, že euro během patnácti let zkolabuje. Souhlasíte?
Ne. Tak radikální předpověď bych nevyřkl. Myslím si však, že pro jisté země může být výhodnější zůstat mimo eurozónu nebo třeba z ní na určitý čas vystoupit.

Máte doporučení přímo pro Českou republiku? Má přijmout euro, či ne, případně kdy?
Nemám žádné specifické doporučení, ale obecně bych řekl následující. Proč byste se měli chtít nechat svázat jednotnou měnou, která nemusí být pro Českou republiku vhodná? Co konkrétně tím krokem získáte? Samozřejmě, vstup do eurozóny má pozitivní vliv z hlediska mezinárodního obchodu. Jakou nyní máte inflaci?

Nulovou. Máme mírnou deflaci (v listopadu 2009, pozn. L. K.).
Neplatí tedy pro vás ani argument, že vstupem do eurozóny budete profitovat z disciplinované peněžní politiky měnové unie. Existuje pak mnoho nevýhod, necháte-li se svázat jednotnou měnou. A co budete dělat, když, řekněme, za deset let budete potřebovat více konkurenceschopnou měnu, jelikož se poptávka po českých produktech určitým způsobem změní? Stalo se to Itálii, stalo se to Řecku. A ty už s tím nemohou nic dělat. Nevidím důvod, proč si na sebe přibrat omezení v podobě jednotné měny.

Úryvek z autorova rozhovoru s Martinem Feldsteinem (někdejším hlavním ekonomickým poradcem prezidenta Ronalda Reagana), který byl pořízen v Praze a vyšel 23. 11. 2009 v Týdnu č. 47.

Zkrácená verze rozhovoru pořízeného v Bratislavě vyšla 22. 3. 2010 v TÝDNU č. 12.