Žil jednou jeden chudý farmářský synek. Vyrůstal v Koreji a jmenoval se Čong Jo-jung. Ve čtrnácti musel opustit školu, aby vypomohl rodině na farmě. Posléze pracoval jako stavební dělník na železnici, skladník v docích či jako „poslíček“ pro obchodníka s rýží v metropoli Soulu. Když mu bylo dvaadvacet, založil vlastní rýžový obchod. Ale nedařilo se. I začal provozovat autoopravnu. Avšak i tu byl nucen zavřít. V roce 1946, když mu bylo jedenatřicet, rozhodl se otevřít ji znovu: nyní uspěl, hlavně díky tomu, že vyhrál kontrakt na opravy amerických armádních vozidel. Firma rozkvetla. V roce 1968 zahájil výrobu automobilů.
Firmu pojmenoval Hyundai. Brzy se proměnila v jednu z největších a nejvýznamněji přispívajících k závratnému hospodářskému růstu Jižní Koreje. V roce 1986, když začal vyvážet vozy do Spojených států, sklízely ještě výsměch. Prý nejsou kvalitní. Asijská krize z konce devadesátých let sice automobilce zasadila ránu, ale nepoložila ji. Čong zemřel v roce 2001, avšak jeho sny se naplnily: v roce 2008 obdržely automobily značky Hyundai v USA ocenění za nejvyšší úroveň kvality od vysoce respektovaného magazínu Consumer Reports.
Easterly vs. Sachs
Téměř pohádkovým příběhem uzavírá ekonom William Easterly svoji nedávnou stať. Argumentuje v ní, že takových „pohádek“ je a může být mnohem více a že jsou to právě tyto „pohádky“, které staví rozvojový svět na nohy. Vždyť za časů Čongova mládí byla Korea zemědělským, zaostalým hospodářstvím; když umíral, řadila se jihokorejská ekonomika k těm, jež světu udávají tón například elektrotechnickém či automobilovém průmyslu.
Koreu dnes následují další. „Jsme svědky překvapivých úspěchů keňského hokynáře, jenž vybudoval řetězec supermarketů, nigerijské ženy, jež zbohatla na prodeji batikovaných oděvů, čínského učitele, který se stal milionářem, když se vrhl na vývoz ponožek, i konžského podnikatele, jenž během občanské války v zemi vybudoval velice úspěšnou mobilní síť,“ uvádí ve stejném textu Easterly. Stejně jako Jižní Korea, věří, mohou rychle zbohatnout i země jako Keňa, Nigérie či Kongo. Nikoliv ovšem, pokračuje, na základě nějakého spasitelského plánu, jenž bude dosazen „shora“, například vládami zemí bohatší severní hemisféry. Spíše tak, že místní politici-reformátoři či podnikatelé spontánně, na základě metody pokus-omyl, budou utvářet vhodné institucionální prostředí a objevovat mezery na trhu, postupně je zaplňovat, a „zdola“ přispívat k růstu celé ekonomiky. Jsou to tito obyčejní „hledači“ (tržních nik, lepších zákonů,…), kteří mění chudé státy v bohaté, a nikoliv „plánovači“, uvádí Easterly jinde.
Současná globální finanční krize a z ní plynoucí negativní dopady na jednotlivé ekonomiky může být podle Easterlyho zneužita nejen k tužší regulaci ve vyspělých zemích, ale i k oživení snah „plánovačů“ a jejich příznivců prosazovat dirigistické, mesiášské a líbivé politiky usilující o vymýcení světové chudoby. Už to tady ostatně jednou bylo: „Zrozena v době po velké hospodářské krizi třicátých let, vyrostla celá subdisciplína „development economics“ na bizarních omylech a nebezpečných předpokladech.“
Poválečnou podobu „development economics“, čili nejspíše „ekonomie rozvojových zemí“, totiž inspirovaly na jedné straně vize keynesovských ekonomů, kteří byli na Západě po krizových třicátých letech viděni jako tolik potřební krotitelé tržních živlů, a na straně druhé vyznavači marxismu-leninismu a socialismu coby předstupně komunismu. „Zvláštní poradci, kteří působí v rozvojových zemích a dostatečně se seznámili s jejich problémy (…) vesměs doporučují centrální plánování jako první podmínku růstu,“ cituje Easterly slova Gunnara Myrdala, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za ekonomii, která vyřkl roku 1956. Ta dobře dokumentují světonázor, jenž stál za utvářením politik pro třetí svět od řečených třicátých let až zhruba po osmou dekádu dvacátého století. „V osmdesátých letech začalo být jasné, že státní plány pomoci rozvojovým zemím selhaly. Trosky neúspěšných státních podniků, zbankrotovaných státních bank a rozložená průmyslová odvětví za ochranářsky bráněnými zdmi – to všechno africké a latinskoamerické země enormně zadlužilo, znemožnilo růst, a již nebylo možno v tom dále pokračovat.“
Právě tento neúspěch „plánovačů“ otevřel cestu „hledačům“, a to včetně zmíněného keňského hokynáře či konžského podnikatele v telekomunikacích. A tak nyní žije pod hranicí extrémní chudoby, již činí jeden dolar na den, pouze pětina lidí, porovnáme-li stav s rokem 1960. Easterly tudíž hovoří o „revoluci zdola“. Tu však nyní, v době finanční krize a sílících ataků na volný trh, hrozí potlačit renesance dirigistických receptů na vymýcení světové bídy, jež budou elitářsky dosazovány „shora“.
Jeffrey Sachs, další vlivný ekonom, je Easterlyho myšlenkovým protipólem. Důvodem, proč se dosud nepodařilo vymítit chudobu, není dle něj skutečnost, že se ke slovu příliš nedostali „hledači“, nýbrž fakt, že „plánovači“ nezískali pro své politiky dostatek prostředků z kapes daňových poplatníků. „Není pravda, že jsme se již pokusili třetímu světu potřebné množství peněz dodat. Pravdou je, že jsme se o to nikdy nepokusili. Nikdy jsme se příliš nesnažili zbavit Afriku chudoby. Většina Američanů ani neví, jak malá naše pomoc třetímu světu ve skutečnosti je,“ řekl loni v létě autorovi tohoto blogu.
Sachs jde ale ještě dále. Z extrémní chudoby viní kromě netečnosti, přezíravosti a cynismu představitelů vyspělých ekonomik částečně i ekonomii jako takovou a dokonce její metodologii, které prý nedokáží nalézat uspokojivá řešení reálných problémů dneška. „Ekonomická metodologie v současnosti příliš nereflektuje realitu. V posledních pěti až deseti letech jsem přečetl mnoho z vědecké literatury, zejména z oborů, jako je biologie, ekologie, zdravotnictví, klimatologie. Způsob, jímž ekonomové bádají, je velmi odlišný od postupů, jichž užívají tyto vědy,“míní. Ekonomie se má dle jeho názoru inspirovat v ekologii: „Ekonomie se vyvinula ve stínů klasické newtonovské fyziky. Odtud čerpá klíčovou hypotézu o rovnováze, ekvilibriu. Takový přístup má velmi závažná omezení. Vzorem pro ekonomii by měla být, hledím-li nazpět, spíše ekologie. Je o otevřených systémech, o tokových veličinách, o dělbě práce a interakci různých prvků (podniků, firem, jednotlivců) komplexního systému.“
Zatímco Easterly je zastáncem přístupu „ruce pryč“, Sachs naopak obhajuje intervencionistické politiky, jež by dokonce měly vycházet z nového, „ekologického“ pojetí ekonomie a její metodologie (idea paradigmatu ekonomie, jež disciplínu přiblíží ekologii, není ničím novým, objevuje se například v knize The Turning Point autora Fritjofa Capry). Easterlyho a Sachsovy náhledy na řešení problému extrémní chudoby patří k těm vyhraněným. Celá řada ekonomů by svůj vlastní názor na daný problém lokalizovala kdesi na kontinuu ohraničeném těmito extrémy. Sachsova argumentace se vyznačuje tím, že uniká ze sféry ekonomie a řešení se snaží hledat v jiných disciplínách, případně v interdisciplinárních přesazích. Je však ekonomie a její metodologie, jak tvrdí, tak bezzubá v hledání odpovědí na tak palčivé otázky, jako je bída třetího světa? Důvodem, proč Sachs hledí na tyto s jistým despektem, může být i fakt, že aktuální teorie, jež se tématem zabývají, příliš nepodporují jeho tvrzení.
Proč jsou chudé země chudé?
Jednou z nich je ta, s níž loni přišel ekonom Charles Jones, a již už autor blogu představoval. Hledá odpověď na otázky, jež jsou triviální jen na prvních poslech: Proč jsou chudé státy chudé? A ty bohaté bohaté? Jak vysvětlit propastný, padesátinásobný rozdíl třeba mezi USA a Tanzanií v HDP na hlavu?
Jones uvádí, že většina dosud předložených studií a modelů, jež zpravidla vychází z neoklasického pojetí hospodářské teorie, nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak se relativně malé rozdíly ve strukturách chudých a bohatých ekonomik (ani sama struktura ekonomiky USA, včetně institucionálního zázemí, vymahatelnosti práva a dalších faktorů, prostě není padesátinásobně kvalitnější než struktura tanzanského hospodářství) přenáší do propastných rozdílů v HDP na obyvatele.
Vrací proto do hry některé letité ideje, jež ale byly v posledních desetiletích upozaděny – svým přístupem se vyvazuje ze svěrací kazajky neoklasického paradigmatu. Při vysvětlení nerovností v bohatství států se opírá o propojení firem na úrovni meziproduktů, komplementaritu a efekty „superhvězd“ („ekonomie superhvězd“ byla poprvé načrtnuta Sherwinem Rosenem).
Začněme propojením na úrovni meziproduktů. Příkladem může být nedostatečná výroba elektřiny, která snižuje produktivitu v oblasti bankovnictví (úředníkům stále „klekají“ počítače,…) či stavebnictví (výpadky míchaček,…), což v dalším sledu znesnadňuje stavbu vodních přehrad a elektráren (stavební firma musí jednak déle čekat, než ji banka schválí půjčku, a jednak déle trvá, než se stavbu podaří dokončit – čas jsou peníze a tak se investice do stavby může spíše ukázat jako neperspektivní) a tedy dále snižuje produkci elektřiny. Tento začarovaný koloběh otevírá dveře multiplikačnímu efektu – jedna mizérie vyvolává druhou, jež původní mizérii činí ještě mizernější.
Přejděme ke komplementaritě. Aby byla firma uspokojivě produktivní, musí zajistit dobrý výkon na všech článcích řetězce výroby daného zboží. Textilka musí zajistit hrubou tkaninu, šicí stroje, vyučenou a zdravou pracovní sílu, know-how, bezpečnostní službu, obchodní licence, přepravní síť, elektřinu,… Vtip je v tom, že jestliže tyto vstupy se na výrobě podílejí komplementárně, čili vzájemně se doplňují, jediný vadný článek v řetězci významně sníží celkovou produkci (jako když nesmírně nákladný raketoplán Challenger havaroval – i se sedmičlennou posádkou na palubě – z důvodu selhání nepatrné součástky, a to poměrně laciného pryžového těsnění).
Zatímco v bohatých zemích může textilka poměrně snadno mezi „vstupy“ substituovat (dodá-li dodavatel A závadné šicí stroje, vymění jej za dodavatele B, C nebo X), v chudých zemích je taková substituce složitá, ne-li nemožná (autoritářský režim například zapovídá dovoz šicích strojů, takže textilka je odkázána na jednoho, maximálně dva dodavatele).
Propojení firem na úrovni meziproduktů tedy vytváří multiplikační efekt, kdežto komplementarita určuje, že ekonomika té které země musí odstranit veškeré vadné články ve výrobě, aby byla ušetřena mizérií plynoucích z multiplikačního efektu. To vysvětluje hospodářské zázraky: těmto původně zaostávajícím zemím, například zmiňované Jižní Koreji, se podařilo odstranit (třeba pomocí reformy) poslední vadný článek a jejich ekonomická výkonnost během několika desetiletí vylétla natolik, že se zařadily po bok nejvyspělejších států světa. Stávající chudé země ale zpravidla narážejí na mnohem více než jediný (poslední) zásadní vadný článek.
Komplementarita je záludná v tom, že čím je vyšší její míra (například když textilka není odkázána ani na dva, nýbrž na jediného dodavatele šicích strojů), tím více určující je nejslabší článek výrobního řetězce. To pak pochopitelně snižuje možnou produkci ekonomiky. Na druhou stranu, existuje-li bohatá možnost substituce (textilka může vybírat z dodavatelů A, B, C,…, X), je vysoce pravděpodobné, že mezi těmito dodavateli bude alespoň jedna skutečná „superhvězda“, tedy dodavatel, jenž „umí“ kvalitu za příznivé ceny. Textilka tyto stroje koupí, bude vysoce produktivní a značně zisková. Ostatní textilky si toho všimnou a nakoupí tytéž stroje – celý textilní sektor půjde v produktivitě nahoru a tedy i celková výkonnost ekonomiky.
Zatímco možnosti substituce stoupají s růstem podílu zboží s přidanou hodnotou na celkovém produktu ekonomiky, komplementarita je tím více určující, čím vyšší je podíl meziproduktů na celkovém výkonu hospodářství (důležitost oněch nejslabších článku ve výrobním procesu tedy vzrůstá nejen s mírou komplementarity, leč také s relativní důležitostí meziproduktů). Firmy v USA a Tanzanii se neliší ani tak v průměrné efektivnosti jako spíše v tom, že ty nejhorší tanzanské firmy – ony nejslabší články – jsou opravdu výrazně horší než ty nejhorší firmy americké.
Proč přesně?
Země, které mají dostatečně rozvinutý trh (jako třeba USA), se těší efektivní (tržní) alokaci – uplatňuje se zboží s dobrým poměrem cena/výkon, a nikoli (vynuceně a neefektivně) zboží, jež třeba vyrábí firma klientelisticky a s přídechem zlodějny napojená na momentální vládnoucí garnituru (jak tomu bude spíše v Tanzanii, kde trh v porovnání s USA není tak funkční).
Opravdu fungující trh přináší dvě zásadní pozitiva. Za prvé, posiluje a udržuje potenciálně nejslabší článek (může jich být samozřejmě i více) ekonomiky na takové úrovni, aby se tento nestal zádrhelem hospodářství (například fungují-li v zemi dva skutečně mizerní výrobci šicích strojů, dříve či později – neexistují-li významné bariéry vstupu na trh – se objeví nový výrobce či dovozce, jež oba břídily byť jen nepatrně více kvalitními šicími stroji snadno vytlačí). Za druhé, trh zefektivňuje hledání „superhvězd“ – nejen na úrovni meziproduktů, jak je uvedeno výše, ale i na úrovni konečných produktů (v každém sektoru, nejen textilním, postupně převládnou „superhvězdy“ – tedy výrobci s nejvyšší produktivitou – a celková produktivita ekonomiky bude sestávat s excelentních produktivit těchto „superhvězd“).
Zlodějny, klientelismus a další temné jevy jsou příčinou, proč ekonomiky chudých zemí stahují dolů ještě více ony nejslabší články, zatímco bohaté státy prostřednictvím fungujícího trhu efektivně posilují potenciální nejslabší články a navíc benefitují na opačném pólu, na pólu kvality, kde tržní mechanismus vede k nalezení „superhvězd“.
Porovnáme-li tedy produktivitu, dejme tomu, USA a Tanzanie, užijeme násobku dvou výrazů: první bude standardní poměr průměrných produktivit a druhý bude podílem maximální, „superhvězdné“ produktivity v USA a produktivity nejslabšího článku v Tanzanii.
Sečteno, podtrženo, efekty „superhvězd“ a nejslabšího článku nakonec hrají disproporční role a rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi jsou dány právě tím, že tyto efekty ženou celkové produkty do opačných extrémů: výkonnost bohatých ekonomik závisí primárně na (substitucí vyšlechtěných) „superhvězdách“, kdežto výkonnost chudých ekonomik je stahována dolů nejslabšími, nejzávadnějšími články komplementárních řetězců. Dopady slabých článků jsou přitom multiplikačně násobeny (velikost multiplikátoru závisí na podílu meziproduktů na hrubém produktu ekonomiky).
Průměrná efektivita americké a tanzanské firmy tedy může být přibližné stejná, ale hůře fungující trh, zlodějny či klientelismus zapříčiní, že africká země bude dolů stahována nejslabšími články ekonomiky, jež nebude umět efektivně posilovat (jako ekonomika USA). Vlastně, trh v Tanzanii pak nemusí být zas o tolik horší, zlodějen ani klientelismu o tolik více, aby to vyvolalo kolosální rozdíly v celkovém produktu, HDP, na hlavu (stačí poměrně malé rozdíly ve struktuře, aby to vyvolalo značné diference ve výkonu ekonomik na hlavu, což je to, co přesně je reálně pozorováno).
I chudá země může zbohatnout, odhodlá-li se k reformám. Vzhledem k tomu, že jednu úspěšnou reformu si lze představit jako jeden odstraněný slabý článek ekonomiky, může takových reforem být potřeba docela dost, než se chudá země zařadí po bok rozvinutějších. To je samozřejmě frustrující a znesnadňuje to reformní snahy.
Krize – příležitost pro „plánovače“
Jonesova teorie se vyvazuje s kazajky neoklasických přístupů, nelze však tvrdit, že by byla v nějakém závažném rozporu se současnou ekonomií hlavního proudu. Její klíčové poselství je patrné: chudé země musí začít u sebe a musí být trpělivé v provádění mnoha a mnoha reforem. Tato trpělivost však mnohdy chybí nejen jejich vůdcům, nýbrž – a to je patrně závažnější – i lidem zvenčí. Mezi ně patří i Sachs. Sugestivní líčení afrických hladomorů, kritika okázalé a přehnané spotřeby Západu diskusi emocionálně zabarvuje a mnohé globální celebrity, jejichž je Sachs guru, přicházejí se spasitelskými vizemi či „kreativními kapitalismy“. Tato řešení nacházejí odezvu u širší veřejnosti, jelikož jsou líbivá a na první pohled logická. Až podrobnější zkoumání, poučení z historie, znalost zákona nezamýšlených důsledků a nebezpečí morálního hazardu či důležitosti institucionálního rámce posouvají debatu do jiného světla. Této fáze debaty se však drtivá většina zmíněných celebrit a veřejnosti neúčastní. Například i proto, že jejím výsledkem jsou často neintuitivní náhledy, s nimiž se tito lidé odmítají ztotožnit.
Finanční krize a z ní pramenící neblahé dopady na světové hospodářství budou zatěžkávací zkouškou pro obhájce „hledačů“. Už nyní je patrné, že trh, a nikoli například špatná regulace, je a bude z útlumu viněn více, než je patřičné, a že hospodářské rozvolnění osmdesátých let, jež s sebou přineslo i pád železné opony, může být opět passé. Byla by to škoda nejen ve vyspělém světě, ale, snad důležitěji, i ve světě třetím. Dirigistické politiky již jednou na několik desetiletí zbrzdily jeho rozvoj a nyní hrozí více než v uplynulých, poměrně úspěšných dvou dekádách, že se „plánovači“ opět chopí taktovky.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
