„Pracuji raději tady, doma v Japonsku bych nevydržela – cítím tam příliš velký tlak,“ řekla autorovi blogu před dvěma lety jistá mladá dáma z hotelové autopůjčovny na Rarotonze, ostrůvku v srdci Tichého oceánu. Odešla z hi-tech rodné hroudy, již hbitě křižují sekundově přesné šinkanzeny, na hroudičku, co lze autem objet za dvacet minut a bodří domorodí se tam proto – kromě domácího prasete a domku z palmoví – spokojí se skútrem či jen prostou chůzí.
Není sama. Nastupující generace Japonců pátrá po volnějším životním stylu nejen v tropech jižního Pacifiku, ale třeba i v západní Evropě či na Novém Zélandu. To jejich rodiče, prarodiče, pradědové i prabáby přeměnili zaostalý ostrov zeleného čaje, gejš a šintoistických svatyň v druhou nejsilnější ekonomiku zeměkoule. Jak? Oddanou službou japonské korporaci (či rodině zaměstnance japonské korporace), pro niž – velí tradice – se nejen tvrdě pracuje, ale vlastně žije, dýchá i opijí (šéfovská pozvánka na saké se zásadně neodmítá) celý produktivní život.
Práce, to slovo má v Japonsku vyšší význam. Probudí-li vás o půlnoci vrtačky a křik dělníků opravujících ulici u již docela vybraného tokijského hotelu, recepční po stížnosti málem udiveně odvětí: „Ale vždyť oni pracují!“ Vyřkne to tak, jakoby právě zachraňovali svět před blížící se apokalypsou.
Není náhodou, že ideu lidského (a společenského) kapitálu uvedl v 60. letech do ekonomických teorií Japonec – Hirofumi Uzawa, emeritní profesor Tokijské univerzity, někdejší rádce papeže Jana Pavla II., o němž se spekuluje jako o možném budoucím nositeli Nobelovy ceny. V zemi chudé na nerostné suroviny a vlastně i na půdu bylo (a je) vzdělání a práce jediným možným klíčem k úspěchu. Když si autor blogu s Uzawou – jak jinak, nad zeleným čajem – popovídal, začal ekonom s vizáží mudrce rozvitě právě o důležitosti vzdělání.
Důraz na vzdělání a práci vytváří ten tlak, před nímž mladí Japonci prchají. Mnohdy vystřízliví a po pár letech se vrací do domoviny. Přicházejí na to, že kvalita života je v Japonsku v mnoha jiných ohledech na takové úrovni, o níž se i mnohým západoevropským zemím bude ještě za řadu let jenom zdát.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
