Ten fotbalista je vážně dobrý!
Pak se pravděpodobně narodil v první polovině roku. Opravdové hvězdy kopané se spíše rodí v období leden až červen než červenec až prosinec. V elitních mládežnických týmech například Anglie či Německa byl v posledních letech pozorován ještě vyhrocenější trend. Většina fotbalistů spatřila světlo světa v prvních třech měsících roku. Čím to?
Může to být astrologií – některá znamení dávají do vínku více talentu hypnotizovat merunu. Anebo tím, že děti narozené v zimě mívají vyšší schopnost zpracovávat kyslík. Anebo tím, že rodiče, fotbaloví fajnšmekři, povívají potomstvo zjara, na vrcholu fotbalové mánie. Je též možné, že žádná z těchto teorií nemá pravdu.
K poslední možnosti se kloní Anders Ericsson, profesor psychologie z Florida State University. Ericsson je ústředním z badatelů, kteří se snaží rozlousknout odvěkou otázku: proč jsou jistí lidé v jistých aktivitách tak dobří. Před více než třiceti lety uskutečnil jeden experiment. Účastníci pokusu poslouchali náhodně diktovaná čísla a posloupnost měli poté zopakovat. „Po dvaceti hodinách tréninku došlo hned u prvního účastníka k významnému posunu: počet číslic, které si byl schopen zapamatovat, stouplo ze sedmi na dvacet,“ vzpomíná Ericsson. „Po dvou stech hodinách tréninku už měl pamatováka na osmdesát cifer.“
Ericsson postupně nabyl přesvědčení, že schopnost pamatovat si je převážně výsledkem kognitivního cvičení. Jinými slovy, sebepropastnější rozdíl dvou lidí ve vrozené inklinaci pamatovat si může být rychle vyzmizíkován. Stačí, když přírodou skoupěji obdařený člověk začne trénovat a naučí se dobře „dekódovat“ informaci. Nejlepším způsobem, jak se dekódování naučit, je postupovat v souladu s tím, co Ericsson nazývá „zamýšlenou praxí“. Zamýšlená praxe – to není jen dril, to není jen – vrátíme-li se k fotbalu – střílení penalt tak dlouho, až prokopeme dvoje kopačky. Spíše spočívá ve stanovení si určitých konkrétních cílů, v získávání pravidelné zpětné vazby a v koncentraci na techniku spíše než na výsledek.
Před třemi lety shrnul Ericsson s kolegy své bádání v knize Cambridge Handbook of Expertise and Expert Performance. Uvádějí, že zamýšlená praxe hraje roli nejen ve fotbale, leč i v golfu, v hraní Scrabble či šachů, v psaní, v obchodu s akciemi, v chirurgii. Nejpodstatnější, co autoři z výzkumu vyvozují, je, že to, co označujeme jako talent, je vysoce přeceňováno. Neboli, i ti úplně nejlepší vděčí za svůj úspěch hlavně sobě, ne tomu, co dostali do vínku, jak je příroda geneticky vybavila. K dokonalosti vede praxe.
Z toho všeho plyne několik zásadních ponaučení. Zaprvé, v životě je dobré následovat „hlas srdce“, tedy hledat uplatnění v tom, co nás skutečně baví, a nikoli v tom, co si pragmaticky zvolíme například kvůli prestiži či penězům. Jen pro co se dokážeme skutečně nadchnout, budeme tvrdě trénovat, a máme reálnou šanci v tom vyniknout. Vzdáme-li snahu stát se druhým Mozartem nebo Beckhamem, není to proto, že máme pro hudbu či fotbal málo talentu, jak nejspíš odevzdaně vyřkneme, nýbrž proto, že nám chybí dostatečné nadšení, zápal a ochota tvrdě makat a dostat se na špici.
Pavel Pelikán, český ekonom působící dlouhá léta ve Švédsku, píše [str. 7], že „rozpoznat talent vyžaduje talent“. Rozpoznat talent vyžaduje tedy zejména nepodléhat rušivým vlivům, které nám brání následovat hlas srdce. Sem patří přebujelé lpění na materii a společenském postavení či třeba až nezdravé podléhání vlivu socioekonomické skupiny, k níž – jak jsme přesvědčeni – náležíme.
Druhé ponaučení je ještě obecnější. Jestliže o úspěchu rozhodujeme my sami mnohem více než příroda, jde o jasný argument proti rovnostářskému uspořádání společnosti. Je-li úspěch odměnou za píli, úsilí i čas obětovaný tréninku, a nikoli něčím, co nám „spadne do klína“, pak je nemorální trestat úspěšné například progresivním zdaněním či pracovní trh jinak deformovat. Neúspěšní, nejsou-li jimi z objektivních příčin, například z důvodu těžké nemoci, a není-li trh deformován, pak platí daň nikoli proto, že měli smůlu, ale proto, že nedokázali následovat hlas srdce či proto, že je nebyli s to následovat tak aktivně jako úspěšnější. Je plně obhájitelné, že se tato daň projeví například v podobě nižších příjmů či nižšího postavení.
PS: A jak je to s těmi fotbalisty? V evropských zemích jsou dětští a mladí hráči škatulkováni dle roku narození. Je zřejmé, že ti narození v první půli roku budou vždy poněkud vyspělejší než ti narození v půli druhé. Trenér, i když třeba jen zamění vyspělost za schopnost, musí někoho vybrat: v lednu narozený hráč půjde do základní sestavy, dostane se mu více zpětné vazby a koučování, zatímco „prosincový“ spoluhráč bude jen zahřívat lavičku náhradníků (řečené škatulkování je tudíž konec konců deformací trhu s mladými fotbalisty, neboť uměle a nepatřičně zvýhodňuje ty narozené počátkem roku).
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
