Italská nejistota v přímém přenosu
Mimochodem, Česká republika hranici nepřekročila ani během nejhorší fáze naší dvojité recese uplynulých let. Další čtyři země, které vedle zmíněného tuctu eurem platí, pak sice splňují kritérium zadluženosti, avšak pro změnu neplní podmínku cenové stability. Patří mezi ně všechny Pobaltské státy, ale i Slovensko, vezmeme-li v potaz tamní dubnovou tříprocentní inflaci. Tyto státy zkrátka překračují nejvyšší povolenou míru růstu cenové hladiny.
A můžeme pokračovat. Podle platných pravidel, konkrétně podle Paktu růstu a stability, by schodek členské země eurozóny neměl přesáhnout úroveň tří procent hrubého domácího produktu. Výjimku z pravidla představují deficity v období zvláště tíživé recese. Od vzniku eurozóny až do konce loňského roku lze takových případů napočítat 47. Avšak i tak nám zůstává 121 „svévolných“ porušení daného pravidla, tj. takových porušení, k nimž nedošlo vinou recese.
Taková Francie překračovala tříprocentní úroveň schodku soustavně v letech 2008 až 2016. Bruselem však nikdy sankcionována nebyla. Pravidla pro udržitelný a přínosný chod eurozóny tedy málokdo bere vážně, a to už od raných časů existence eura, kdy mezi prvními hříšníky bylo samotné Německo.
Takže jakápak pravidla? Pravidla ve vlastním smyslu v eurozóně prostě nefungují ani takřka 20 let od jejího vzniku. Nelze se přitom neustále odvolávat na světovou finanční krizi a její všechny důsledky. Vždyť je to už deset let, co udeřila. Nefunkční pravidla jsou jedním ze zdrojů právě i italské nejistoty, kterou nyní sledujeme v přímém přenosu. Chce-li být eurozóna elitním klubem, musí být klubem respektovaným. Jenže klub, který nerespektuje svá vlastní pravidla, respektovaný být dost dobře nemůže.
