„Půjčka Řecku je to samé, jako kdyby si Česká republika vzala na tři roky úvěr ve výši 1,8 bilionu korun – to znamená úvěr, který je větší než celý český veřejný dluh,“ říká MOJMÍR HAMPL, viceguvernér České národní banky.
Často se vyjadřujete skepticky k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF). Domníváte se – ve světle nejnovější aféry Dominiqua Strausse-Kahna -, že by novým šéfem MMF měl být představitel některé z takzvaných rozvíjejících se zemí, které získávají čím dále tím větší hospodářskou moc, a již nikoli Evropan, jak velí zvyklost?
Česká národní banka, která je zástupcem České republiky v MMF, dlouhodobě zastává postoj, že lidé v mezinárodních institucích by se měli vybírat podle zásluh, a nikoli podle národnosti. Tato naše pozice daleko předchází dnešní úvahy o výběru nového šéfa MMF. Dochází nyní navíc k naprosto bezprecedentní situaci, kterou si ne všichni uvědomují. Poprvé od druhé světové války, od založení fondu, je totiž Evropa jako jedna z nejvyspělejších částí světa také největším „klientem“ MMF. To znamená, že fond, který byl zřízen proto, aby pomáhal těm nejslabším článkům světové ekonomiky, dnes z velké části pomáhá právě Evropě.
Nejžhavějším kandidátem je nyní Evropanka – francouzská ministryně financí Christine Lagardová…
Docela mě překvapuje, že už několik týdnů se v zahraničních médiích píše, že Christine Lagardová je společnou kandidátkou celé Evropy. Přitom ve chvíli, kdy vedeme rozhovor, ještě ČNB své konečné stanovisko nesdělila a velmi dlouho nebyla ani formálně oslovena s žádostí o podporu francouzské kandidátky. A nebyli jsme v takové pozici v EU sami.
Mojmír Hampl (36)
Členem bankovní rady České národní banky je od roku 2006, poslední tři roky zastává post viceguvernéra. Vystudoval VŠE v Praze a před nástupem do centrální banky působil jako ekonom v České spořitelně a zároveň externí poradce ministra financí a posléze – v letech 2004 až 2006 – jako člen představenstva a vrchní ředitel České konsolidační agentury. Ženatý otec dvou dětí rád čte ekonomickou literaturu, hraje tenis a lyžuje.
A kdyby zavolali přímo vám – co byste odpověděl?
Samozřejmě já sám nerozhoduji, jde o názor celé instituce. Ale ze jmen, která se v klání objevila, se mi nejlepším kandidátem zdál Stanley Fischer (izraelský ekonom a guvernér Izraelské banky, pozn. red.). Ten byl ovšem spíše z formálních důvodů z boje o nejvyšší post vyřazen. Chápu, že velké evropské země mají v MMF významnou hlasovací sílu, ale trochu se zapomíná na to, že právě tyto země při nástupu Strausse-Kahna deklarovaly, že to je opravdu naposledy, kdy je hlavním kritériem pro vedení MMF národnost. Je zkrátka dost dobrých důvodů, proč by šéf MMF neměl být automaticky Evropan.
Nezaslechl jste také jméno Josefa Tošovského, jenž byl protikandidátem Straussi-Kahnovi v roce 2007?
Ne, nezaslechl.
Domníváte se, že MMF by měl být zrušen, jak míní například Václav Klaus?
Mě zajímají věci, které jsou realistické v daném čase a v daném prostoru. Zrušení MMF není realistický koncept v daném místě a čase. Když to řeknu krutě, tak MMF je mocenský, ekonomický a politický relikt druhé světové války. Bez významného světového otřesu tady asi s námi bude dlouho dál. Zabývám se tak spíš tím, zda by se fond nedal nějak upravit, předělat – zda by se nedaly změnit jeho postupy. V tomto ohledu si myslím – a řeknu to možná ošklivě -, že dědictví Strausse-Kahna není dobré dědictví pro MMF a jeho budoucnost, a to bez ohledu na jeho nešťastný odchod z fondu.
Osobně jsem trochu skeptický k tomu, že by jedna osoba mohla ovlivňovat chod takové instituce, aby se jejím odchodem něco opravdu podstatného změnilo. Objevily se ovšem takové názory, že konec Strausse-Kahna může zapříčinit třeba pád Řecka, že už té zemi nikdo nebude vycházet tak vstříc.
V každé instituci, jakkoli velké, platí jak autorita formální, tak neformální. Co se týče autority formální, máte jistě pravdu. Osobně mám ovšem za to, že Strauss-Kahn měl poměrně velkou autoritu neformální, a to mohlo mít vliv. A v krizi chytil příležitost za pačesy a roli MMF posílil. Ale pokud by měl být jeho nástupcem opět Evropan hlavně proto, aby Evropa lépe zvládla svůj vlastní problém – předlužení některých zemí -, tak je to další důvod, aby byl kandidát volen na základě kvalifikace.
Nelze přece vybírat kandidáta proto, aby byly snáze mobilizovatelné prostředky z celého světa, jež by pak fond poskytoval předluženým zemím v Evropě. Myslíte si, že i o to se nyní vede zákulisní boj – aby v čele stanul Evropan, který právě proto, že je Evropan, nejspolehlivěji zajistí, že postižené evropské země sanace opět obdrží?
Je to možné, nevím to, ale samo množství úvah tohoto typu, které se objevují ve veřejných i neveřejných diskusích, mě poněkud děsí.
V jakém smyslu?
Myslím, že problém je jinde. Ten není v MMF, ten je v Evropě, v Řecku a dalších předlužených zemích. Pokud by měl MMF provádět jakousi solidaritu naruby – že chudší budou prostřednictvím nadstátního fondu pomáhat bohatším, tak to značí masivní morální hazard na celosvětové úrovni. To by nemělo být smyslem a cílem MMF.
Ve svém nedávném článku jste napsal, že eurozóna spěje ke dni zúčtování. Myslíte si tedy, že nyní se sanacemi jen kupuje čas, než přijde neodvratitelné – bankrot Řecka?
Snažil jsem se upozornit na to, že ve stávající krizi ztrácíme cit pro proporce. Když vzduchem létají stovky miliard eur, tak už to člověka vlastně ani nevzruší, protože si za tím neumí nic představit. Snažil jsem se tedy přiblížit, o čem se vlastně bavíme v případě té obrovské loňské půjčky Řecku ve výši 110 miliard eur. Ta půjčka je totiž totéž, jako kdyby si Česko vzalo na tři roky úvěr ve výši 1,8 bilionu korun – to znamená úvěr, který je větší než celý veřejný dluh ČR – a zavázalo se, že do tří let takovouto půjčku i s úrokem splatí. Snažil jsem se říci, že opravdu ztrácíme cit pro proporce, pokud máme pocit, že by to třeba mohla Česká republika či jiná země udělat a stále působit jako důvěryhodný dlužník. Navíc si nic nenamlouvejme, k oné měkce nazývané tzv. „restrukturalizaci“ řeckého dluhu už přece fakticky došlo. Ale právě jen u oné obří půjčky MMF a eurozóny, jíž byla letos prodloužena splatnost a snížena úroková sazba.
Očekáváte v dohledné době problémy řeckého typu i ve velkých evropských ekonomikách typu Španělska?
Neumím říct. Domnívám se, že takové spekulování tady ničemu nepomůže. Podstatná věc, která nás potkala ve špatných časech, je, že jsme ztratili schopnost říkat si, jak na tom vskutku jsme. Proto jsem na začátku začal tím, že Evropa je v bezprecedentní situaci, kdy ona je vlastně největším klientem MMF.
ČNB sice nedrží dluhopisy řecké, irské ani portugalské, ale španělské ano. Neobáváte se trochu této investice?
My ale naše investiční portfolio průběžně upravujeme a už v době, kdy vyjde tento rozhovor, může být vše jinak. ČNB jako jakýkoli jiný správce cizích prostředků musí jednat s řádnou péčí a musí přizpůsobovat portfolio aktuálním okolnostem. Neočekáváme, že bychom kvůli té španělské investici zaznamenali jakoukoli ztrátu.
Protože hlavně mediálně je dodnes propírán „přehmat“ ČNB z konce devadesátých let, kdy se zbavila velkého množství zlata, předtím než jeho cena začala dlouhodobě růst.
Proč přehmat?
Dobře, chybná investice – alespoň tedy ve zpětném pohledu.
Myslím, že kdyby se někdo podíval na výnosnost našeho portfolia za poslední léta – a to mluvíme o obrovském množství prostředků ve výši téměř 30 miliard eur, které spravujeme -, tak by si nejspíš řekl: „Kéž by bylo všechno v této zemi spravováno takovým způsobem.“ Nezaznamenali jsme v krizi žádné kapitálové ztráty, netratili jsme na žádné investici. Navíc zlato, až na zcela výjimečná období – a jedno z nich právě zažíváme – není přece žádná investiční bomba. Nenese úrok a ještě platíte za jeho skladování.
Dne 30. června končí druhá vlna kvantitativního uvolňování v USA, jinak řečeno bezprecedentního pumpování nových dolarů do ekonomiky. Jak to hodnotíte?
Pokusím se o dva obecné komentáře. Zaprvé, když nastává něco takového, jako je odkup dluhopisů, ať už vlády nebo podnikového sektoru, centrální bankou, tak je to vždy v situaci, která je mimořádně krizová. Stisknout toto atomové tlačítko – a jde opravdu o atomové tlačítko – je jako stisknutí takového tlačítka během války. Můžete něco vyhrát, ale můžete také napáchat strašnou spoustu škod, které v danou chvíli neumíte domyslet. Zadruhé, stisknutím atomového tlačítka se do určité míry začíná stírat rozdíl mezi fiskální a měnovou politikou (fiskální politika je správa státních finančních prostředků včetně například daňového nastavení, kdežto měnovou politikou, například nastavením klíčových úrokových sazeb, se zabývá centrální banka, která by měla být v nejvyšší možné míře na vládě nezávislá, pozn. red.). Centrální banka se stává buď dominantním, nebo dokonce jediným tvůrcem makroekonomického stavu té které ekonomiky, což je pro ni vždy velmi riskantní – z hlediska jejího postavení, její nezávislosti a podobně.
Jak by konkrétně mohl případný „atomový výbuch“ vypadat? Máte na mysli neblahé důsledky třeba v podobě vysoké inflace?
Samozřejmě, že financování – ať už podnikového nebo státního sektoru – tímto způsobem může mít, nebude-li uřízené, i inflační efekt. Druhým efektem pak může být to, že vznikne určitá závislost na droze, neboť se ukáže, že to vlastně do určité míry jde, porušit zlaté pravidlo, že centrální banka nefinancuje vládu. To však centrální banku potenciálně velmi vážně kompromituje. Třetím negativním efektem pak je, že si centrální banka těžko může nadále hrát na autoritu zcela nezávislou na vládě. Centrální banky ve vyspělém světě ještě čekají těžké časy a já jsem strašně rád, že my jsme nemuseli to atomové tlačítko u nás doma stisknout.
I přes extrémně rozvolněnou měnovou politiku v USA se již i tam objevují hlasy, že by centrální banka měla úroky zvýšit. Kdy se k takovému kroku – zvýšení sazeb – odhodlá ČNB?
Inflace je nyní spolehlivě pod kontrolou, dokonce zažíváme, řekl bych, z hlediska měnové politiky zlaté časy plnění inflačního cíle. A vy víte, že víc vám stejně nemůžu říct vzhledem k běžícímu „období mlčení“, takzvané karanténě po měnovém zasedání minulý týden.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
