Evropa míří vstříc katastrofě

Říkáte, že Evropská unie je ve velmi vážně krizi, a to nejen kvůli Řecku a dluhům. Vlastně máte za to, že v ní probíhají hned dvě krize najednou.

Ano. Závažnější a trvalejší krize EU plyne z toho, že její instituce jsou antidemokratické, a to takovým způsobem, že s tím ani případná – byť jakákoli – reforma nemůže nic kloudného udělat. Předseda Evropské komise Barroso v nedávném projevu mluvil o „demokratizaci“. Ti z vás v České republice, kteří naneštěstí museli žít v éře komunismu, si jistě vybaví, že „demokratizace“ je kódovým označením procesu, jehož cílem je udržet stávající tyranii, tedy učinit ji v očích veřejnosti dále přijatelnou.

Veřejnost v EU je tedy podle vás obelhávána?

„Demokratizace“ v EU má podobu Evropského parlamentu. Jeho členové jsou sice voleni, avšak voleni byli i členové dumy za cara Mikuláše II. nebo členové lidového shromáždění v dobách Sovětského svazu. Tak jako tyto orgány je i Evropský parlament zcela bezzubý – nemůže předkládat nové zákony, nemůže navrhovat novou legislativu. Je to „demokratizační“ fíkový list, jenž zakrývá tyranickou nahotu Evropské unie. Nejvyšším vládnoucím orgánem EU totiž vůbec není volený parlament, nýbrž nevolené politbyro – Evropská komise. Ti, kteří trpěli už za komunismu, musejí být nyní doslova šokováni stále bližší paralelou mezi konstitucí EU a konstitucí bývalého SSSR, která, zdá se, právě nepozorovaně migruje západním směrem.

Christopher W. Monckton (*1952)

Britský politik, třetí vikomt Monckton z Brenchley, jak zní jeho šlechtický titul, je též oslovován jako „lord Monckton“. V současné době zastává post náměstka šéfa UK Independence Party (UKIP). Někdejší člen Konzervativní strany působil v osmdesátých letech jako poradce premiérky Margaret Thatcherové a v devadesátých letech vešel ve známost díky popularizaci matematické „hádanky věčnosti“, za jejíž rozluštění nabídl prvnímu úspěšnému řešiteli milion liber. V poslední době je znám coby kritik doktríny globálního oteplování způsobeného lidskou aktivitou.

Co s tím?

Evropský parlament – jediný orgán EU, jenž si může nárokovat přídomek „demokratický“ – by měl být standardním parlamentem, který navrhuje, pozměňuje i ruší veškerou legislativu EU. Mějte mě za staromilce, za naivního demokrata, za rovnostáře, ale vždy jsem zastával názor, že obyčejní lidé -a nikoli vládnoucí garnitura – vědí nejlépe, co je pro ně nejlepší. A Evropský parlament je jediný orgán, o jehož složení mohou lidé rozhodovat. Prostě se nedomnívám, že bychom se měli vracet zpět do časů, kdy buď král nebo několik baronů či lordů sdílelo výhradní právo vládnout.

Jaká je ta druhá krize, které EU nyní čelí?

Ta přímo vyvěrá z krize první a týká se ekonomických otázek. V roce 1996 jsem při přednášce na univerzitě v St. Andrews nynější hospodářský kolaps předpověděl. Vyjmenoval jsem přesně ty země, které se ocitnou v potížích, a vysvětlil jsem též, proč se tak stane. Bylo to prosté. Vždyť dlouho předtím, než byla Evropa připravena na jakýkoli experiment přijímání jednotné měny, existovala jen jediná země – ze všech pozdějších členů eurozóny -, která všechna konvergenční kritéria, tedy kritéria pro přijetí eura, splňovala. Bylo jí Lucembursko.

Ostatní ne?

Ne. A to ani Německo či Francie. Nynější problémové země jako Portugalsko, Irsko, Řecko, Belgie či Itálie je pak nesplňovaly v míře, jež byla přímo do očí bijící. A hospodářská mizerie těchto zemí je zvýrazňována právě marným pokusem zrušit ekonomické zákony a vnutit jednu měnu, jednu úrokovou míru, jeden směnný kurs „regionům“, jak se říká oficiálně v EU – já používám výraz „národům“ -, jejichž ekonomiky vykazují krajně odlišnou výkonnost a jsou i v dalších ohledech značně rozdílné. Celé to prostě bylo předem odsouzeno k selhání.

Opět – co s tím?

Jediné správné řešení je vyloučit z eurozóny všechny země, jež kritéria nesplňují. Aktuálně jsem se nedíval, které to jsou, ale zcela jistě k nim bude patřit Řecko, Portugalsko, Irsko, Belgie či Itálie. Pokud nechceme ekonomiku Evropy zničit úplně, není dále možné pokračovat v nekonečné sérií sanací Řecka, a to penězi, které jsou vytvářeny „z ničeho“, a které tudíž zapříčiní inflaci podvazující hospodářství celé Evropy. Už nyní stojí ze povšimnutí, že ze tří nejvíce prosperujících zemí Evropy – jimiž je Švýcarsko, Norsko a Lichtenštejnsko -, nenáleží ani jedna k EU. To je přitom jejich jediný sjednocující atribut, poněvadž jinak jde o státy značně odlišné. Švýcarsko, to je centristický politický model, Norsko zase model levicový a Lichtenštejnsko libertariánský, vysoce liberální.

Jsou tedy ekonomické strasti většiny Evropy přímým důsledkem existence EU?

Vezměte si, že EU vydává jednu směrnici každé tři hodiny ve dne v noci 365 dní v roce včetně svátků, Vánoc i Velikonoc. K tomu je třeba rozsáhlý úřednický aparát. Náklady však samozřejmě vznikají i při plnění stále nové a nové legislativy ze strany firem, podniků a dalších hospodářských subjektů. Můj kolega z UKIP (pravicová strana UK Independence Party, pozn. red.) Gerard Batten, člen Evropského parlamentu, nedávno spočítal, že čisté náklady členství v Evropské unii činí pro Velkou Británii dva miliony dolarů za každou hodinu členství. Tato suma přitom dále vzrůstá a stav není udržitelný. Kdyby tedy Velká Británie opustila EU, měla by každou hodinu o dva miliony dolarů více na své výdaje a okamžitě by se zařadila po bok prosperujících zemí typu Švýcarska, Norska či Lichtenštejnska.

Je v nebližší době nevyhnutelný rozpad eurozóny?

Domnívám se, že vývoj v nejbližší době bude poznamenán snahou evropské vládnoucí garnitury oddálit neodvratitelné, oddálit tak své vlastní ponížení. Europolitici se totiž evropské ideji odevzdali a jen neradi uvidí, jak celý ten projekt krachuje. Pokusí se proto nejprve utratit tolik peněz daňových poplatníků, kolik jen bude možné. Budou se zkrátka snažit udržet povoz ještě chvíli v chodu, aby ujel několik dalších kilometrů. Čím déle však budou otálet s provedením vskutku zásadních reforem, tím nevyhnutelnější celkové zhroucení europrojektu bude. Nynější političtí vůdci Evropy naneštěstí nepochopili vážnost situace, kterou svou marnivostí a ješitností přiživili. Nevládnou ani potřebnými ekonomickými znalostmi. Nedovtípí se tak, jak docílit, aby se euro stalo vskutku spolehlivou a zdravou měnou. Táhnou ten povoz po jediné cestě, kterou znají, a to je cesta vstříc jak diktatuře, tak katastrofě.

Co si myslíte o názoru těch kritiků Evropské unie, kteří ji kárají pro stále těsnější politickou integraci, ale naopak vyzdvihují ekonomickou integraci v rámci EU, která je podle nich kýžená, neboť utváří hospodářsky silný a geograficky rozsáhlý celek, který je schopen v globálním měřítku konkurovat Spojeným státům nebo Číně.

Podívejte se na Velkou Británii: vládla jedné čtvrtině světa. Přitom to je jen docela malý ostrov. Ovládnout čtvrtinu světa se jí podařilo díky tomu, co jeden britský politik označil před padesáti lety za „mírovou náhodu umožněnou obchodem“. Žádné dobyvačné mise jsme neplánovali, kontrolu nad značnou částí světa jsme získali jednoduše tím, že jsme s ní obchodovali. Myšlenka, že je třeba značné populace, značné rozlohy, velkého jednotného trhu, aby bylo možné účinně obchodovat se světem, je prostě mylná. Nebo snad Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko nejsou schopny konkurovat asijským tygrům, USA či Kanadě?

No, zřejmě ano, když jsou to momentálně nejvíce prosperující evropské země, jak jste uvedl.

Správně, jenže další problém vězí v tom, že zastánci měnové unie řeknou, že z důvodu nynějšího selhání je třeba ještě více toho, co to selhání způsobilo. Řeknou, že měnová unie nemůže fungovat bez politické unie. Jenže jednotnou měnu mnozí z nich zakládali právě proto, že se domnívali, že povede k unii politické. Euro bylo vytvořeno nikoli s úmyslem dát vzniknout solidní, zdravé a spolehlivé měně, nýbrž jakožto „Mickey Mouse peníze“, jako nástroj politické centralizace. A selhalo. Selhalo jako solidní měna, neboť tak nikdy nebylo primárně koncipováno, a selhalo jako nástroj politické centralizace, neboť selhalo jako solidní měna.

Jak by tedy měla vypadat solidní měna?

Hamburk, dokud jej nenapadl Napoleon, měl jednu z nejspolehlivějších měn v dějinách. A to po dlouhých 250 let. Šlo o plně krytou měnu; každý kus papíru, který byl jako měna užíván na ulicích, v obchodech, v bankách, byl protihodnotou k odpovídajícímu množství stříbra. To bylo uloženo v sejfech, nad nimiž bděl měnový výbor, jenž měnu spravoval. Každá bankovka tedy byla zároveň oprávněním na výběr určitého množství kovu z těchto trezorů. Když se Napoleonovi účetní do sejfů vlámali, aby ověřili, že stříbro nikdo nevzal – dříve, než tak učinili sami -, spočítali nejprve, jaké množství měny bylo vlastně emitováno. I po 250 letech existence měnového výboru to bylo možné celkem přesně zjistit – šlo o sedm miliard dolarů v přepočtu na dnešní ceny.

Odpovídalo tomu množství stříbra?

Více než to. Když účetní spočetli hodnotu stříbra v trezorech, dospěli k sumě osmi miliard dolarů – opět po přepočtu na dnešní ceny. Hamburský měnový výbor tedy po staletí provozoval spolehlivou, velmi důvěryhodnou a plně krytou měnu. Přístavní město se v té době těšilo stabilitě a prosperitě, jichž v takové míře od té doby nebylo téměř nikdy a nikde dosaženo.

To je podle vás správný model i pro současnou Evropu?

Domnívám se, že ano. Jednou z věcí, které mi přidělávaly starosti, když jsem onehdy předvídal, že euro zkolabuje, bylo, že členské státy nebudou mít připravený žádný plán B a že nebudou mít už ani dostatečné zdroje, aby rychle přijaly nějakou novou měnu. Myslím, že je třeba zřídit mezinárodní měnový výbor, a to pravděpodobně nezávisle na EU. Jeho členové by byli voleni lidmi z celého světa. Pak bude muset i Evropa učinit posun směrem od eura, které selhalo, k nové, plně kryté měně.

Hájíte svého druhu návrat ke zlatému standardu, ke krytí peněz reálnou komoditou?

Nepoužíval bych ke krytí jedinou komoditu. Myslím, že ekonomicky hospodárnější by bylo mít k dispozici širší portfolio, které vedle drahých kovů může obsahovat akcie velkých veřejně obchodovaných společností, dluhopisy těch spolehlivějších vlád a další aktiva – to je mimochodem skladba portfolia typická pro mnohé současné penzijní fondy. Emitované „portfoliové peníze“ by byly podílem na popsaném portfoliu, nárokem na jeho odpovídající část. „Portfoliová měna“ by tedy vždy byla více než plně krytá a všichni by věděli, že ty směšné kusy papíru, kterým říkáme peníze, mají hodnotu nikoli proto, že to tak určí nějaký komisař, ale proto, že jsou protihodnotou reálným, autentickým aktivům.

Problém peněz vytvářených takříkajíc „z ničeho“ je však dnes nejen záležitostí Evropy, ale v zásadě celého světa. „Z ničeho“ vzniká i dolar či čínský jüan.

Přesně tak. Jde o celkově zkrachovalý model. Ve Spojených státech s tím byly potíže už mnohokrát. Vždy vznikly jako výsledek toho, že vláda tiskla peníze prostě tehdy, když zrovna potřebovala. Současná americká vláda též citelně navýšila množství nově emitovaných peněz a citelně zvýšila i dluh. Takzvaný všemocný dolar vlastně všemocným vůbec není – ta měna selhává. V americké historii se to děje stále dokola.

Dobře, a je možné zavést „portfoliovou měnu“ nekoordinovaně?

Kdyby pro jednou Evropa učinila rozumné rozhodnutí a „portfoliovou měnu“ přijala, okamžitě by tím získala hned na dvou frontách. Zaprvé, získala by reputaci, že má jako jediná na světě opravu solidní a spolehlivou měnu. Všechny ostatní měny by byly rázem reputačně ještě níže. Zadruhé, získala by značné bohatství. Všichni by totiž přicházeli se svými nekrytými dolary, librami, „Mickey Mouse penězi“ a žádali by krytou „portfoliovou měnu“. Měnový výbor by se však získaných dolarů a podobných rychle zbavoval, protože by tyto nekryté měny znehodnocovaly kvůli inflaci a nekompetentnímu řízení ze strany centrálních bank, a nakupoval by za ně reálná aktiva. Měnový výbor by se tak stal největším státním fondem, zřejmě nejmocnější ekonomickou silou, a to silou ve službách dobra. Proto je tak důležité, aby byli jeho členové – jak jsem upozorňoval – demokraticky voleni lidmi z celého světa.

Rozhovor vyšel 27. 6. 2011 v Týdnu č. 26/2011.