Někdejší „Pirát z Prahy“ VIKTOR KOŽENÝ propadl vědeckému bádání. Nedumá ovšem nad nesmrtelností chrousta, ale rovnou člověka. Říká tomu „skenování duší“, případně „digitální downloadování lidské osobnosti“. Své teorie přibližuje laikům ze své bahamské poustevny.
Lukáš Kovanda a Viktor Kožený, Bahamy, léto 2011
Na Bahamách pobýváte již sedmnáctý rok, z toho třináct let nepřetržitě. Jak tady trávíte svůj čas?
Posledních deset až patnáct let se ve svém volném čase věnuji vědě.
To je náročný obor. Kde získáváte informace? Na internetu, nebo máte i jiné zdroje?
Skládám si jakýsi obraz, mozaiku. Něco jsem získal svým studiem na Harvardu (v roce 1989 tam získal bakalářský titul z ekonomie, pozn. red.), něco dohledávám na internetu. Navíc, když mi to vyjde, rád si povídám s vědci tady na Bahamách. Vždycky sem někdo zajímavý zajede.
Viktor Kožený (*1963)
Muž, o jehož vydání usiluje česká i americká justice, pobývá na Bahamách od roku 1994, přičemž posledních třináct let karibské souostroví vůbec neopustil: v říjnu 2003 na něho byl vydán mezinárodní zatykač, takže jakákoli zahraniční cesta by pro něj zřejmě znamenala i počátek cesty za mříže. Když mu bylo sedmnáct let, emigroval s rodiči na Západ (1980), v roce 1989 získal titul bakaláře ekonomie na Harvardově univerzitě. Po návratu do vlasti v roce 1990 spustil Harvardské investiční fondy a stal se ikonou kuponové privatizace. Dnes však představuje prototyp tuneláře, české soudy ho obžalovaly z účasti na zpronevěře šestnácti miliard korun. Americká justice po něm „pase“ z jiného důvodu: koncem 90. let měl připravit o zhruba 350 milionů dolarů americké byznysmeny (mimo jiné z pojišťovny AIG či z fondu Kolumbijské univerzity) i politiky, které nalákal na pohádkové zisky z privatizace ázerbájdžánské ropné společnosti SOCAR; z ní však sešlo.
Ti vědci vás sami kontaktují?
Někdy kontaktují, někdy tady člověk prostě jen tak narazí na někoho zajímavého – obvykle na vědce z univerzity, někdy přímo z výzkumu. Tak si prostě sedneme a probíráme to. Jak říkám, je to mozaika, kterou skládám dohromady po malých částečkách. Denně se vědě věnuji šest, ale někdy i osm až deset hodin – jak mi vyjde čas.
Přece jenom tedy asi převažuje studium na internetu…
Internet hodně používám, tam jde však spíše o získávání doplňujících informací. Když se chci podívat na něco, co jsem zapomněl, osvěžit si to… Anebo zjistit, co je v dané oblasti nového. Musím však zdůraznit, že hodně je to především o mém vlastním přemýšlení.
Takže pokud to chápu dobře, považujete se za amatérského badatele. Přináší vám to větší satisfakci než kariéra finančníka?
Nikdy jsem nebyl finančníkem – v klasickém smyslu toho slova. Mě spíš zajímá, jakým způsobem mohu přispět k utváření budoucnosti, jak ji mohu usměrňovat. Když totiž člověk začne chápat, kam se naše společnost ubírá, tedy k vytvoření žijící neživé hmoty, tak potom už zbývá jenom doplňovat kousíčky toho puzzle. Musí pochopit, jaké jsou ty klíčové technologie nezbytné k tomu, aby se to celé uskutečnilo.
„Žijící neživé hmoty“? Co si pod tím představit?
Ano, mám na mysli digitální downloadování lidské osobnosti, ve zkratce řečeno.
Kdy něco takového nastane?
Kolem roku 2050 nebo 2060. Až třeba vaše maminka umře, promiňte, že to musím říci, tak velká část – těžko říct, zda to bude třicet, šedesát nebo sedmdesát procent -její osobnosti bude žít dál.
Ale to už přece budou jenom data, nebo ne? Elektronické stopy, které tady zanechala…
Ne. V té době již zřejmě budeme schopni vytvořit živou evoluci té osobnosti.
Půjde tedy o nějaký hologram, který bude jednat na základě dat z minulosti? Podle toho, jak se dotyčný člověk choval, jak jednal, jak mluvil?
Ano. Ale bude žít, jeho duše bude uložena v synoptických počítačích.
Takže za života dojde k naskenování duše, která pak bude fungovat i po fyzické smrti?
Řeknu to jinak. To, co každý z nás představuje, je víceméně shodné s tím, co má v hlavě. Plus to, jak vypadá…
Tělo je tedy taková schránka.
Ano, tělo je schránka pro ego, superego, jak chcete, které je uloženo právě v hlavě. Momentálně se ve spoustě laboratoří po celém světě pracuje na tom, jak obsah naší hlavy přenést do neživé hmoty.
A budou i emoce té neživé hmoty reálné? Když někdo naskenuje mozek a vloží ho do neživé hmoty, bude ten materiál reagovat stejně jako předchozí, autentický člověk?
Myslím, že ano. Momentálně se pracuje na novém druhu počítačů, které v podstatě dokážou vytvářet synoptické okruhy. A tyto synoptické počítače jsou svojí topologií analogické k lidskému mozku. Přenést všechno živé do neživé hmoty se, myslím, časem přestane jevit jako problematické.
Lidská nesmrtelnost je tedy na dosah?
Ano.
Ale ještě jednou: nebudeme to už tak úplně my, nýbrž náš elektronický otisk z minulosti.
Budeme to my.
A budeme mít reálnou paměť?
Ano, budeme.
Říkáte to jen tak, jako by se nechumelilo.
Nesmrtelnost začala. Nesmrtelnost přichází. Alespoň technologicky. Myslím, že dnes už o tom nikdo z vědců nepochybuje. A jestli to nastane za deset, dvacet nebo čtyřicet let? Jisté zkrátka je, že bude možné přenést naši biologickou existenci do neživé formy.
A co budou takto přežívající duše dělat? Postupně jich budou miliony, miliardy…
Nakousl jste velmi zajímavou oblast: politickou vědu. Lze říci, že život v podstatě přechází do technologie a technologie přechází do života. Obojí jsou to velevýznamné trendy. Ano, věda je dnes schopna vytvořit plný ekvivalent života v neživých hmotách a tento ekvivalent se během určité doby přihlásí o svá práva, o své zastoupení. Bude chtít být slyšen.
To už je hodně velké sci-fi.
Ale na začátku dvacátého století by také většina lidí nevěřila, že může vzlétnout stroj, který je těžší než vzduch. A vidíte, dnes létáme běžně. Každý výhled do budoucnosti musí být šokující, má-li být relevantní.
Nestýská se vám po době, kdy jste se věnoval fondům, financím, privatizacím?
Myslím, že to, čemu se věnuji dnes, je stejně tak tvořivé. A možná mě to i více uspokojuje. Cítil jsem se vždy spíše vědcem než finančníkem.
Češi vás však zcela jistě mají spíše za finančníka. Vždyť jak jste utvářel budoucnost během devadesátých let?
Budoucnost vidím třeba v čisté energii. A v České republice počátkem devadesátých let jsem to byl já, kdo ČEZu nařídil odsířit veškeré elektrárny v zemi.
Co vás k tomu opravňovalo?
Byl jsem akcionář. A přesvědčil jsem ostatní členy představenstva, ať nejsou vypláceny dividendy, dokud nebudou instalována a plně amortizována veškerá zařízení na odsíření.
Jak významným jste byl v té době akcionářem?
Asi pěti – či šestiprocentním. Stačilo to.
Takže jste to byl vy, kdo v Česku zavelel k přechod na čistou energii?
Ano. A rovněž jsem podpořil dostavbu Temelína. Mnozí mi dnes tedy můžou děkovat za odsíření, ale zase třeba vytýkat podporu atomu. Ale Temelín byl nezbytností, bez něho by česká ekonomika nebyla schopna fungovat.
Co tady na ostrově ještě děláte kromě bádání o nesmrtelnosti?
Občas si jdu zaplavat, zpravidla se mi to podaří ráno a večer, ale většinou pracuji. Času mívám velmi málo.
Jak je to s vaší rodinou? Jste tu sám?
Bohužel ano.
A zdejší ženy?
No, to víte… Češky jsou Češky.
Máte tu alespoň nějaké přátele?
V rozumném množství, řekl bych. Rád chodím na setkání, kde člověk narazí na lidi, kteří mají nové myšlenky. Sem tam s nimi zajdu na večeři.
Jak se to dělá, narazit na lidi s novými myšlenkami?
Většinou je to diskrétní, velmi diskrétní. Tu a tam se objeví inspirativní soused, tu a tam sem někdo přijede. Tady je spousta zajímavých lidí. Třeba Bill Gates má dům na Harbour Island (jeden z ostrovů bahamského souostroví, pozn. red.).
S Billem Gatesem se taky scházíte?
(Rozpačitě.) Ne. A pokud ano, ani bych to nezveřejnil. Ale je tady spousta dalších miliardářů z celého světa.
Můžete Bahamy opustit a navštívit alespoň Kubu?
Momentálně jsem svobodný člověk. Nikam nejezdím, ale jsem svobodný.
Mohl byste tedy třeba hned teď odcestovat do České republiky?
Mohl.
Tak někdy přijeďte.
Musíme nejdříve vyřešit pár věcí. A pokud jste viděl mé odvolání, tak mluví samo za sebe. Současný stav je neudržitelný. Je to nesmysl. Politický nesmysl.
Co teď máte konkrétně na mysli?
Tu obžalobu proti mně.
Nejprve říkáte, že jste svobodný, a vzápětí si vlastně protiřečíte.
Nevěřím, že je hrdinství být politicky popraven.
A můžete tedy opustit Bahamy, aniž vám po příjezdu kamkoli jinam bude hrozit popotahování s policií, s justicí?
Mohu kamkoli, jsem svobodný člověk. Nikam však nejezdím, protože jsem spokojený tady.
A můžete tedy alespoň na tu Kubu? Vždyť je takřka na dohled, navíc s USA, kde je na vás vydán zatykač, nemá zrovna vřelé vztahy. Třeba byste tam byl za hrdinu.
To možná ano, ale nemám důvod jezdit na Kubu.
Pravda, takový luxus jako tady tam není.
To není o luxusu. Já jsem si Bahamy vybral před mnoha a mnoha lety.
Proč zrovna Bahamy?
Doporučil mi je sir John Templeton (britský akciový investor a filantrop, jenž zemřel na Bahamách v roce 2008 ve věku 95 let, pozn. red.). Posléze mi podobně radili i další byznysmeni či podnikatelé. Mám rád přírodu, moře…
Je tu nádherně, ale není to přece jenom po těch třinácti letech nuda? Všechno se časem okouká.
Svět už jsem projezdil. A dnes se člověk přes internet podívá kamkoli.
Ale drtivá většina vědců, za kterého se taky trochu považujete a které potřebujete ke své momentální zálibě, provádí výzkum jinde – na amerických či evropských univerzitách nebo třeba v Silicon Valley…
Vědci musejí mít adekvátní množství volného času, kdy mohou myšlenkově experimentovat a přemýšlet o věcech, které nejsou dennodenní rutinou. Mohou být tady na Bahamách a sedět s námi v Ocean Clubu, a přitom budou stejně produktivní, jako kdyby zrovna pracovali v laboratoři. Je to mimochodem další z trendů budoucnosti: důsledné oprošťování od běžného provozu směrem k větší kreativitě.
Ano, jistému českému režisérovi se prý ulevilo poté, co jeho žena po letech konečně pochopila, že když hledí z okna, tak právě pracuje.
To je naprosto správně. Tvořit se dá v jakémkoli prostředí, i na vesnici, na chalupě. Klasická práce devatenáctého nebo dvacátého století bude postupně odpadat, civilizace bude přecházet na ryze tvůrčí činnost.
Vyšlo 5. 11. 2009 v Týdnu č. 36/2009.
