Euro přispělo k zadlužení Řecka

Dluhová krize otřásá eurozónou. Jaký je váš nynější postoj k přijetí eura?

Jsem velmi skeptický. A mohu říci, že bankovní rada se též staví velmi rezervovaně k tomu, abychom euro přijali v nejbližších letech. Nejen proto, že neplníme maastrichtské kritérium veřejných financí, ale přibyly i další důvody, jež prohlubují naši skepsi ohledně jednotné měny a které nebyly před rokem 2009 známy.

Které konkrétně?

Když k nám ze zahraničí dorazila ekonomická recese, ukázalo se, že je výhodné mít vlastní měnu. Znehodnocení koruny, k němuž došlo na začátku recese, pomohlo našim vývozcům. Když se srovnáme se Slovenskem, které už tou dobou euro používalo, reagovala tuzemská ekonomika pružněji – právě díky vlastní měně. Ukázalo se, že koruna nás chrání před důsledky takových vnějších šoků, jakým byla tato recese.

Robert Holman (56)

Profesor ekonomických teorií na VŠE v Praze a autor úspěšných učebnic ekonomie zasedl – coby vrchní ředitel – v bankovní radě České národní banky v únoru 2005. Po červencovém nástupu guvernéra Miroslava Singera nově dohlíží nad sekcí měnovou.

Váš postoj k euru zřejmě ještě posílila řecká dluhová krize.

Jistě, a ekonomy obohatila o předtím nepříliš uvažovaný aspekt. Dnes totiž mnohem lépe vidíme, že užívá-li země vlastní měnu, je její vláda opatrnější při zvyšování výdajů a při zadlužování se, než když má společnou evropskou měnu. Užívalo-li by Řecko stále drachmu, tak by se v průběhu minulých let tamní vláda méně zadlužovala. Jednoduše proto, že by pro ni bylo financování rozpočtového deficitu dražší než s eurem.

Kdybyste si musel vsadit, zda v roce 2025 budeme mít eura, nebo koruny, jak byste „hrál“?

To je opravdu velká spekulace. Asi bych řekl, že v té době přece jen už euro mít budeme. Ale ne že bych si to přál.

Je bankovní rada ČNB nyní více „proti euru“ než, dejme tomu, před šesti či osmi lety? Nastal podle vás s obměnou členů významný názorový posun?

Když shrnu všechna fakta, řekl bych, že současná bankovní rada je určitě k euru skeptičtější, než byla před mým příchodem do České národní banky (v únoru 2005, pozn. red.).

Poslední čísla ze světa ukazují na zpomalení americké, čínské i japonské ekonomiky. Naopak evropské ekonomice, zejména německé, se daří. Obáváte se opětovného globálního zpomalení, případně dokonce druhého dna?

Pořád si myslím, že čísla, která přicházejí ohledně hospodářského růstu u nás i ve světě, jsou spíše optimistická. Čínská ekonomika možná zpomaluje, ale uvědomme si, že i tak její růst stále dosahuje hodnot kolem deseti procent. Čína prostě nepochybně zůstává lokomotivou světového růstu. Překvapivě zrychlil růst v Německu a také u nás, i když to číslo Českého statistického úřadu (2,2 procenta ve druhém čtvrtletí meziročně, pozn. red.) je předběžné. Je vyšší, než byla naše prognóza. Ve světle těchto nových čísel se možná zcela rozpadá ta historka o „W“, o druhém dnu.

I ve Spojených státech?

Domnívám se, že americká ekonomika je dostatečně pružná, že tam dojde k obnovení solidního růstu. Nevím, zda to bude letos, nebo v příštím roce. Z dlouhodobé perspektivy si stále myslím, že americká ekonomika se vyrovná s hospodářskou recesí lépe než Evropa. Evropské ekonomiky nejsou tak pružné. Jsou přeregulované, mají nepružný trh práce a nabobtnalou sociální síť.

Ekonomiku eurozóny by mohlo zpomalit prohloubení dluhové krize. Hrozí, že se problémy Řecka přelijí do jiných zemí, třeba do Španělska či Portugalska?

Nemyslím si, že k tomu dojde. Domnívám se, že jak Španělsko, tak Portugalsko na tom tak špatně nejsou. Mají možná velký dluh, ten je ale z mnohem větší části než v Řecku financován z domácích úspor.

Zazněly i hlasy, že země, jež se ocitne v podobných problémech jako Řecko, by měla eurozónu opustit. Co si o tom myslíte?

Bylo by to logické. Na druhou stranu, prestiži eurozóny a eura by to uštědřilo takovou ránu, že si myslím, že ty velké a relativně zdravé státy eurozóny, jako je třeba Německo, to jen tak nepřipustí. Skutečným nebezpečím by bylo ale hlavně to, pokud by se do dluhové krize dostala nějaká větší ekonomika, jako je Španělsko nebo Itálie. To už by pak mohla být pro eurozónu smrtelná rána. Ale nedomnívám se, že by k tomu došlo.

Souhlasíte jako centrální bankéř s tím, že chybná politika centrální banky – konkrétně té americké – je jednou z klíčových příčin finanční krize?

Ano. Dlouhá léta uvolněné měnové politiky, zejména v USA, významně přispěla k tomu, že propukla finanční krize, nejdříve na trhu amerických druhořadých hypoték. Podle jedné z teorií delší období nízkých úrokových sazeb vede banky k tomu, že na sebe berou větší rizika, že investují do rizikovějších aktiv. To se v letech před krizí potvrdilo.

Kritici nyní mají za to, že centrální banky léčí krizi stejnými prostředky, které ji způsobily, tedy nízkými úroky.

Udržování nízkých úrokových sazeb, ať už ze strany americké centrální banky či Evropské centrální banky, je v dnešní době, kdy už jsme v ekonomické recesi a ceny aktiv klesají nebo jsou nízké, logické. Jinou věcí je ovšem to, že tyto velké světové centrální banky nakupují státní nebo i nestátní dluhopisy, čímž pouštějí do oběhu velké množství peněz. Domnívám se, že tím zadělávají na budoucí inflaci.

Centrální banky se ale zaříkávají, že až se ekonomika dostatečně oživí, dokážou zasáhnout tak, aby vyšší infl ace nenastala.

Určit správně okamžik, kdy mají začít s protiinflační politikou, se zvyšováním úrokových sazeb, bude podle mě velký problém. Prognostické modely, jimiž se centrální banky při nastavování sazeb řídí, totiž nejsou s to plně obsáhnout chování finančního sektoru a nejsou ani schopny reagovat třeba na to, jak se budou vyvíjet ceny nemovitostí či jiných aktiv. Zahlcování americké ekonomiky i některých ekonomik evropských dodatečnou likviditou tedy nebezpečné je. V budoucnu – nevím, jestli to bude za tři roky či za pět let – by k výraznějšímu zvýšení inflace opravdu dojít mohlo.

Někteří ekonomové varují, že v době oživení budou například američtí politici vyvíjet tlak na americkou centrální banku Fed, aby sazby nezvyšovala, neboť to nebude politicky populární.

Jak říkám, nevěřím tomu, že Fed nebo jiná centrální banka dokáže správně načasovat, kdy má začít úroky zvyšovat. Fed pustil do oběhu tolik peněz; ty peníze někde jsou, jsou drženy různými podniky, finančními institucemi, a nikdo nedokáže odhadnout, kdy tyto subjekty začnou peníze investovat, a tudíž kdy začnou růst ceny.

Kdyby se tyto inflační tlaky projevily nejdříve v Americe, do jaké míry by se přenesly i do české ekonomiky?

Inflační tlaky se samozřejmě přenášejí, ale ve světě pohyblivých měnových kursů, jenž je nyní převážně realitou, není ten přenos absolutní. To znamená, že je těžké to odhadnout. Samozřejmě, pokud by fungoval systém pevných měnových kursů, tak by se vysoká inflace přenesla mezi zeměmi, které jsou propojeny zahraničním obchodem, snadno a rychle. V systému pohyblivých kursů však měnové kursy reagují také na stav obchodní bilance té které země.

Dokážete odhadnout výši americké infl ace v horizontu oněch tří či pěti let? Máme si představovat až téměř hyperinflaci, nebo inflaci ve výši osm, deset nebo dvanáct procent?

Hyperinflaci si nepředstavujme. Odhadnout to nedokážu, ale pravděpodobně to nebude inflace dvouciferná. Horizont tří až pěti let jsem uvedl jen jako příklad, za kolik let by to mohlo být. Možná že to ani nenastane, ale inflační nebezpečí opravdu vidím.

Mohly by inflační tlaky vzniknout čistě v ekonomice české, aniž budou „dovezeny“? V souvislosti se zamýšlenou reformou se například uvažuje o zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH), což by se mohlo podepsat na růstu cen.

To se na růstu cen podepíše. Bude to však spíše jednorázový skok v cenách. My bereme vliv nepřímých daní na inflaci zvlášť. To znamená, že odlišujeme inflaci jako takovou a měnově-politickou inflaci. Pokud se zvýšení DPH nepřenese do inflačních očekávání – a ze zkušenosti víme, že se tak neděje -, pak by zvýšení DPH měnově-politické sazby příliš ovlivnit nemělo.

Sazby jsou teď rekordně nízko, na úrovni 0,75 procenta. Řekl jste, že ekonomický vývoj vidíte relativně pozitivně, takže dříve či později bude zřejmě muset dojít k jejich navýšení. Stane se to letos, nebo příští rok?

Myslím si, že úrokové sazby se v příštím roce budou pohybovat na nízkých úrovních. Očekáváme, že naše ekonomika poroste v roce 2011 tempem 1,8 procenta. To není mnoho. Při takovém růstu nevznikají významnější poptávkové inflační tlaky. Koruna přitom bude pravděpodobně pomalu a jistě posilovat, což vytvoří tlaky na pokles dovozních cen a inflace. Významné tlaky na růst cen nečekáme ani z trhu práce. Neočekáváme totiž, že by nějak rychleji rostly nominální mzdy, protože nezaměstnanost bude i v příštím roce poměrně vysoká – bude se pohybovat mezi osmi a devíti procenty. Navíc se zřejmě chystá propouštění ve veřejném sektoru. Přesto si myslím, že nakonec přistoupíme k zvýšení sazeb na jedno procento. Nevím, jestli to bude na konci tohoto roku nebo začátkem roku příštího.

Jak se nyní díváte na kurs koruny? Nemyslíte si, že je příliš silná? Nehodláte proti koruně intervenovat?

To nehodláme. Jednak cílujeme inflaci, ne kurs, a jednak už ze zkušenosti víme, že ani slovní intervence nemají dlouhodobý účinek. A také se domnívám, že to není zapotřebí, že se koruna nijak významně neodchyluje od svého rovnovážného trendu. Jak říkám, očekáváme, že koruna bude nadále postupně posilovat. Trend jejího posilování nebude ovšem tak silný jako před rokem 2009 – česká měna by koncem letošního roku mohla být mírně pod úrovní 25 korun za euro, koncem roku 2011 by měla dosáhnout 24 korun za euro a dále ještě nějakou dobu posilovat.

Rozhovor vyšel 30. 8. 2010 v Týdnu č. 35/2010.