Americe hrozí hyperinflace

Poslední dobou se zdá, že špatné ekonomické zprávy přicházejí hlavně z Evropy, třeba z Řecka. Hovoří se o bublině v Číně. Naopak USA jakoby se „otřepávaly“. Který region bude nakonec krizovými léty zasažen nejvíce: Evropa, Amerika, Čína?

Myslel jsem si, že to budou Spojené státy. Američané skutečně prováděli nezodpovědné politiky, žili pro spotřebu, jež byla financována zahraničními úsporami. To nemohlo trvat věčně, muselo se to zhroutit. A stalo se. Na druhou stranu je ovšem pravda, že Američanům nechybí příhodná mentalita – jsou schopní se pružně přizpůsobovat novým podmínkám, jsou mobilní a dokážou se rychle přeorientovat z jedné profese na jinou… Americký pracovní trh je ve srovnání s evropským méně regulován. Vidím to tedy teď tak, že krátkodobě na tom budou USA těžce, ale Evropa zabředne do déletrvajících strastí.

Jörg-Guido Hülsmann (*1966)

Přední německý ekonom působí jako profesor na univerzitě ve francouzském Angers. Je rovněž členem alabamského Ludwig von Mises Institute. Autor několika knih a otec čtyř dětí je expertem na monetární teorii, obhajuje zlatý standard a systém konkurujících si měn.

A Čína?

Ta bez přerušení rapidně roste již po nějakých dvacet let. Nynější krize ji staví před první velkou výzvu: buď se s ní dokáže úspěšně utkat a bude pokračovat v rozvoji opírajícím se o tržní principy, nebo sklouzne zpět k nějaké primitivnější formě ekonomické organizace, třeba k socialismu. Všechny země Západu čelily ve své historii obdobné výzvě. Některé ji překonaly, jiné, například Československo a další bývalé socialistické státy, nikoli. Není vyloučené, že i Číňané udělají krok nazpět. Ale nedokážu to posoudit do hloubky, nejsem expert na čínskou mentalitu. Všechno, co vím, je, že když se nevzdají tržních principů, překonají krizi podobně jako Američané. A budou se stále těšit z výhod, z nichž se těšili v posledních dvaceti letech. Když se ovšem uchýlí například k perzekuci podnikatelů a dalším socialistickým praktikám, Čína přestane být onou určující světovou ekonomikou.

Mnozí míní, že Čína se s krizí potýká nejlépe ze všech klíčových světových regionů. Jsou ovšem slyšet i takové hlasy, že za růstem v poslední době je jen neuvážená úvěrová expanze, která je mnohem mohutnější než v USA „za Greenspana“.

Čínská vláda kopíruje svoji peněžní politiku od vlády japonské. Jde vlastně o merkantilistickou peněžní politiku: čínská měna je zavěšena na dolar při uměle podhodnocených úrovních. Když tedy Fed provádí expanzivní peněžní politiku, tak protože je jüan navázán na dolar při uměle sníženém směnném kursu, musí Čína provést nejméně také tak velkou peněžní expanzi, ne-li dokonce větší. Čínský bankovní systém je tak v principu více expanzivní než ten americký. A tahle úvěrová expanze Číny je motivována v první řadě politicky. Toto „politické úvěrování“ směřuje v Číně do těch firem a podniků, jež si vláda přeje udržet a rozvíjet.

Co si myslíte o myšlence nominálních negativních úroků. Ty někteří ekonomové (viz Zruší krize peníze?)navrhují do budoucna jako řešení podobných krizí – aby mohly jít úroky ještě níže než na nulu, kde jsou, například v USA, dnes. Mnozí proto v této souvislosti navrhují zrušení peněz a jejich nahrazení pouze elektronickými vpisy.

Myšlenka negativních nominálních sazeb není nikterak nová. Co nové je, jsou technologie. Myslím, že celkově jde o potenciálně velice destruktivní ideu. Bere ten problém za špatný konec. Problémem totiž dnes nejsou nedostatečné výdaje, leč špatná alokace kapitálu, která byla učiněna na základě chybných investičních rozhodnutí v minulosti.

A nízké, třeba i záporné sazby mají řešit ty nedostatečné výdaje?

Nízké úroky usnadní přístup k úvěru a krátkodobě opravdu lze uměle navýšit ony výdaje zachraňováním podniků, které by správně měly být řízně zeštíhleny či by měly z trhu zcela odejít – a na jejich místo přijít nové, opravdu perspektivní. Kapitál je prostě plýtván. Je vynakládán na investiční projekty, který nevytvářejí takovou hodnotu, jakou spotřebovávají – to je celý problém. A tenhle problém nevyřešíme umělým navyšováním výdajů.

Nominální úrokové sazby však navrhují opravdu renomovaní ekonomové, například Gregory Mankiw z Harvardu.

Jejich uvedení by znamenalo celkovou přeměnu peněžního systému. Vezměte se Nizozemsko – tam plány na zrušení papírových peněz a jejich nahrazení elektronickými platbami existují. Obhájci říkají: role monetární politiky spočívá v tom, že v těžších časech snižuje sazby, aby bylo pro lidi – spotřebitele a hlavně firmy – více atraktivní brát si úvěry. V časech krizí, jak dnes vidíme, se tak sazby mohou ocitnout až téměř na nule. Jenže negativní úrokové sazby znamenají, že jste vyplácen za to, že si vyberete peníze.

To by se mnoha lidem asi zamlouvalo…

Samozřejmě. Lidé by si tedy v takovém případě vybírali peníze, jenže to přece ještě neznamená, že by je také utráceli. Drželi by je, pak by je vrátili centrální bance a „kasírovali“ by úrok. Musela by se tedy objevit ještě nějaká dodatečná regulace, jež by lidi za držbu peněz penalizovala, a tak je nutila je utrácet. Výsledkem jedné regulace bude regulace další a tak dále. A problém to nakonec nevyřeší.

Myslíte, že Ben Bernanke měl být jmenován do čela Fedu pro druhé funkční období? Ještě v lednu se totiž spekulovalo, že by nemusel mít dostatečnou politickou podporu.

Bernanke už tam podruhé být neměl. Je spoluodpovědný za současnou situaci. Dalším viníkem je jeho předchůdce Alan Greenspan. Tajemství Greenspanova úspěchu u veřejnosti i vlád spočívalo v tom, že byl nejnedbalejším šéfem Fedu za posledních alespoň třicet let. Greenspanův předchůdce Paul Volcker si alespoň uvědomoval riziko hrozby morálního hazardu plynoucího ze zásahů Fedu. Volcker byl připraven nechat tržním přizpůsobením volný průběh, aby mohl být realokován kapitál a ekonomika se celkově ozdravit.

A Greenspan?

No právě, Greenspan trhy takto neponechal. Po každém útlumu je zaplavil likviditou, nikdy je nenechal zcela „vyklesat“. V mluvě finančních profesionálů se to označuje jako „Greenspan put“. Dnes téměř všichni komentátoři, a hlavně ti levicoví mluví o krizi coby důsledku přehnané hrabivosti finančníků a jejich nezodpovědného jednání. Ano, jenže ty byly umožněny politickými institucemi typu Fedu.

Kdo tam měl být místo Bernankeho?

To je dobrá otázka. Bernanke se totiž v posledních dvou letech systematicky plete v každém ze svých posouzení ekonomické situace. Mám vážně pochyby, že jeho úsudku může ještě někdo vůbec věřit. To je nejtemnější odkaz jeho prvého funkčního období. Myslím, že řekl, že nechce vstoupit do historie jako první šéf Fedu, který nechal trhy padnout. A myslím rovněž, že nakonec vstoupí do historie jako první šéf Fedu, jemuž už vůbec nikdo nevěří. A jeho nástupci? Fed je v krizi a domnívám se, že z toho důvodu byl Bernanke opětovně jmenován – z důvodu nedostatku jiných kandidátů. Kdo by to chtěl v takové situaci převzít?

Myslíte, že Fed má připravenu nějakou potenciálně efektivní „exit strategii“? Bernanke už nejméně od loňského léta říká, že ano.

Ano, jistě, řekl to. Ale v posledních více než dvou letech řekl spoustu jiných věcí, které se neukázaly jako pravdivé. Z minulosti víme, že má silné sklony k ujišťování trhů, ačkoliv žádná opora pro takové ujišťování objektivně neexistuje. Nyní tedy ujišťuje, že provede „exit“, že stáhne ty napumpované záchranné peníze zpět ze systému. Jediný způsob, jak to učinit, je zvýšením úrokových sazeb. Proč by to ale dělal? Při pohledu na chování Fedu v uplynulých letech, to není vůbec jasné. Nevidím žádnou „exit strategii“.

Bez účinné „exit strategie“ je ale pravděpodobné enormní zvýšení inflace.

Někteří ekonomové už mluví i o hyperinflaci, ale tu lze dle mého názoru ještě odvrátit. Zásadní hrozbou je stav amerického rozpočtu. Jeho stávající výše je prvním krokem k hyperinflaci. Míč je na straně politiků: protože inflace je užíváno právě k financování rozpočtových schodků – vždyť centrální banky slouží svým pánům, jimiž jsou politici. Jsou tedy politici připraveni platit cenu – „osekávat“ výdaje? Pokud ne, musí navýšit peněžní nabídku a monetizovat dluh, což je samozřejmě inflační. Fed to již činí, když kupuje americké vládní dluhopisy.

Takže politici musí nyní volit mezi dvěma hrozbami, mezi hyperinflací a razantně osekanými výdaji? Obé je pro ně nebezpečné.

Mají ovšem na výběr mezi dřívějším a pozdějším kolapsem v podobě hyperinflace. Pozdější kolaps bude ovšem ničivější. Bude totální.

Rozhovor vyšel 22. 2. 2010 v Týdnu č. 8/2010.