„Obávám se, že Fed, americká centrální banka, bude v reakci na současnou krizi opět držet velmi nízké úrokové sazby – politický tlak, aby tak činil, je enormní,“ říká WILIAM NISKANEN, předseda Cato Institute.
Nyní se zdá, že hypoteční a úvěrová krize pomalu odeznívá. V takovém duchu se vyjádřil i ministr financí USA Henry Paulson. Je nejhorší za námi?
Zásadní problémy finanční komunity jsou minulostí. Překvapivě krize příliš nerozhodila reálnou ekonomiku. Spotřebitelské výdaje jsou stále vysoké, investice do všech sektorů kromě nemovitostního též, exporty rostou.
Po kolapsu Enronu jste napsal známou knihu After Enron: The Major Lessons for Public Policy. Jaké byste doporučil si vzít lekce, psal-li byste nyní knihu After Subprime Crisis?
Klíčové poučení je v tom, že jsme vlastně měli krizi předvídat, ale nepředvídali. Před takovými osmnácti měsíci se totiž mělo za to, že finanční trhy se musejí vypořádat hlavně s důsledky Sarbanes-Oxleyho zákona. Zejména s tím, že nastal úprk titulů upsaných na amerických burzách, a to směrem na burzy japonské, evropské a jiné. Důvodem byly neobvykle vysoké náklady plynoucí z tužší regulace trhů v USA. Až loni v srpnu ale vyšlo najevo, že mnohem závažnější chorobou finančních trhů jsou ve skutečnosti ty špatné hypotéky.
William A. Niskanen (*1933)
Přední americký ekonom, klasik teorie byrokracie, bývalý předseda Rady ekonomických poradců prezidenta Ronalda Reagana a od roku 1985 předseda vlivného think-tanku Cato Institute je synem finského přistěhovalce a matky se skotskými kořeny. Studoval nejdříve na Harvardu a poté na Chicagské univerzitě. Pracoval v administrativách několika amerických prezidentů. Sám sebe označuje za zřejmě první osobu, jež veřejně, v televizní debatě, vystoupila proti válce v Iráku, a to v půli prosince 2001. Manželka Kathy, s níž Prahu navštívil, je ředitelkou mezinárodních vztahů amerického ministerstva vnitra. Mají tři dcery. V Praze Niskanen převzal čestný doktorát Vysoké školy ekonomické. Při této příležitosti přednesl řeč „Autocratic, Democratic, and Optimal Government“, což je i název jedné z jeho knih. Ve volném čase vesluje, hraje tenis a čte – nyní knihu o Abrahamu Lincolnovi. Řídí vůz Mazda Millenium.
Krize překvapila „ze zákrytu“. Kde se ale vzala?
Během Greenspanovy vlády nad Fedem jsme prožili tři boomy. První pramenil z reakce na burzovní sesuv v roce 1987. Politika levných peněz vyústila v docela mělkou recesi roku 1991. Koncem devadesátých let Fed použil politiku levných peněz opět, tentokráte jako prevenci vůči neblahým následkům asijské krize, ruské platební neschopnosti, krachu fondu LTCM, brazilské devalvaci a obav z problému Y2K. Následná bublina se objevila v první řadě na technologických trzích a její splasknutí vedlo k recesi roku 2001. Pak držel Fed úrokové míry zase nízko až do roku 2004 – to přifouklo nemovitostní bublinu. Příčina je tedy vždy stejná – příliš levné peníze –, bubliny se pouze zjevují v jiných sektorech.
Jaká byla role bank?
Ty poskytly půjčky, ale místo toho, aby je vedly na svých účtech, je v podobě cenných papírů krytých hypotékami prodaly dále penzijním fondům, smíšeným fondům, pojišťovnám… Příliš se tedy nestaraly o to, jak jsou ty půjčky rizikové. Ale ani kupci moc nevěděli, jaké je skutečné riziko, jelikož ty cenné papíry se prodávaly po balících a jednotlivá rizika bylo obtížné rozklíčovat. To měl být úkol ratingových agentur – ocenit ty balíky. Jenže ukazuje se, že selhaly i ony.
Jde tedy o krizi samého mechanismu fungování finančních trhů.
Potíž je i v zákoně zvaném Community Reinvestment Act, jejž Kongres schválil v roce 1977. Ten bankám v podstatě uložil půjčovat nezávisle na tom, jací jsou dlužníci. Mělo to zamezit praktice označované hantýrkou jako „redlining“, kdy ústavy poskytovaly úvěry a jiné služby pouze bohatším vrstvám obyvatelstva – nikoli tedy chudým nebo těm se špatnými záznamy o splácení předchozích půjček. Když pak chtěly banky třeba sfúzovat, musely prokázat, že již opustily praxi „redlining“. No, a v roce 1997, za prezidentování Billa Clintona, schválil Kongres další zákon, který umožňoval ty špatné úvěry takzvaně sekuritizovat čili převádět do formy cenných papírů.
Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.
Ano, cílem vlády bylo zvýšit míru vlastnictví domů. Tato míra v důsledku zmíněných zákonů skutečně vzrostla – v průměru z 65 na 69 procent. Nakonec tedy banky vlastně měly zákonem uloženo, že mají půjčovat rizikově, přičemž se ale o riziko nemusely příliš starat, neboť půjčky prodávaly dále do systému. Není pak divu, že nová bublina se objevila právě v nemovitostním sektoru. V srpnu 2007 tohle vše začalo pořádně zadrhávat, přišla krize, jejíž náklady pro finanční sektor budou asi jeden bilion dolarů.
…a za niž jsou z velké míry, byť nepřímo, odpovědní zákonodárci.
Vláda udělala hned několik chyb. Nejen zmíněné zákony z roku 1977 a 1997, ale i to, že umožnila půjčovat na bydlení takovým způsobem, že nesplácející dlužník není postižitelný. Mnoho případů propadlých zástav se týká spekulací či nákupů druhých domů, jež byly pořizovány zejména na kalifornském pobřeží, v Nevadě a na Floridě. Lidé, i velmi bohatí, přestávají jednoduše splácet hypotéku, neboť zbývající splatná částka je z důvodu poklesu cen realit mnohdy vyšší než aktuální cena příslušné nemovitosti, a banka přesto nemůže jít po jejich jiném majetku. Hodně propadlých zástav se tak týká nikoli chudých lidí, ale spekulantů a těch, kdo si kupovali druhé domy.
Řekl jste, že jen za Greenspanova vládnutí nad Fedem vznikly tři bubliny. Očekáváte nyní další?
Další bublina vznikne, jestliže se Fed nebude chovat opatrně. Všechny tři zmíněné bubliny, vzniklé za Greenspana, jsou výsledkem přehnané reakce Fedu, který, aby zabránil krizi, vlil do finančního systému příliš mnoho peněz. Obávám se, že Fed může chybu zopakovat počtvrté. Kongres a administrativa mají velmi nízkou toleranci k recesi a pro centrální banku není z politického hlediska jednoduché enormnímu tlaku odolat. Nevidím jako problematické, lijí-li se do systému záchranné peníze, aby mohli být vyplaceni věřitelé kolabujících finančních institucí typu Bear Stearns, nýbrž to, když centrální banka udržuje příliš nízké úrokové sazby.
Který sektor je nejnáchylnější, aby v něm vznikla nová bublina?
To nelze říci. První se týkala obecně akcií, druhá technologií, třetí nemovitostí, nelze odhadnout, kde potenciálně vznikne čtvrtá.
Obáváte se současné slabosti amerického dolaru?
To s tím souvisí. Myslím, že pokles dolaru v posledních šesti měsících je primárně zapříčiněn přílišným růstem peněžní nabídky, i když dlouhodobým viníkem je zejména schodek běžného účtu. Jsem trochu úzkostlivý co se týče budoucnosti dolaru, jelikož centrální banky v zemích, jako je Čína, Jižní Korea či Japonsko, signalizují stále silněji neochotu držet tuto měnu a související aktiva v takovém množství jako v minulosti. Proto, neboť úrokové míry na americké vládní dluhopisy jsou nižší než míra devalvace dolaru – to znamená negativní výnos.
Zmíněné i jiné země pak dolary investují prostřednictvím státních fondů raději do podílů v západních firmách.
Ano, to vytváří jisté politické obavy. Zabýval se tím už i Kongres, zamezil například akvizici ropného Unocalu čínskou vládou (společnost Unocal krátce poté sfúzovala s koncernem Chevron, pozn. red.). Bushova administrativa byla ostře kritizována, že umožnila prodej přístavů na východním pobřeží USA dubajskému emirátu (společnosti Dubai Ports World, pozn. red.). Jestliže jsou ale investice státních fondů vysoce diverzifikované jako dosud, příliš bych se nějakého politického rizika neobával.
Jak je to s růstem vlády a státního aparátu vůbec? Co se změnilo od roku 1971, kdy jste na téma byrokracie napsal slavnou knihu?
Nijak významně nebobtná. Od roku 1952 je velikost vládního sektoru v poměru k HDP USA poměrně stabilní, kolem třiceti až 31 procent. Došlo k poklesu podílu výdajů na zbrojení, vzrostl naopak podíl transferových plateb a sociálních dávek. Nejsme tedy odsouzeni k nějakému nevyhnutelnému růstu vládního sektoru. Problémem je spíše, že se brzy, v roce 2011, až začnou silně poválečně generace vcházet do důchodového věku, nebude dostávat zdrojů ze sociálních rezerv. Budeme muset buď snížit transferové platby či jiné vládní výdaje, anebo zvýšit daně. To je v současnosti hlavní fiskální hrozba. Je to problém nejen v USA, ale téměř ve všech vyspělých zemích. V některých je problém ještě horší, jelikož ani náhodou nedosahují hranice prosté reprodukce.
Charles a David Kochové, spoluzakladatelé Cato Institute, jsou též spoluvlastníky největší privátní společnosti na světě – Koch Industries. Jsou známými odpůrci úpisu na burze. Stává se z takového postoje obecnější trend, třeba kvůli přemíře regulací?
Koch Industries vždy byla privátní firmou. Nové je to, že Sarbanes-Oxleyho zákon vede ostatní firmy k tomu, aby se stahovaly z amerických burz. Ten totiž významně zvýšil náklady zalistování a vedení titulu na těchto burzách. O dopadech Sarbanes-Oxleyho zákona jsem psal ve zmiňované knize After Enron. Kongres jím přehnaně reagoval na pád WorldComu v červnu 2002 – nebýt právě WorldComu, zákon by vůbec nevznikl, přímo po kolapsu Enronu ještě Kongres zdaleka tak aktivní nebyl. Myslím, že problémy, jež zákon řeší, nebyly a nejsou obecné. Pánové Paul Sarbanes a Michael Oxley, kteří jej předložili, již kongresmany nejsou – a pan Oxley se dokonce vyjádřil, že by jej znovu v takové podobě neprosazoval.
Působí to na mě, že Ameriku stíhá jakási choroba, jež se projevuje přehnanou reakcí státních orgánů na určité problémy. Ať již jde o reakci Fedu na hrozbu recese a politiku levných peněz nebo o reakci Kongresu na účetní skandály firem.
V minulosti tato choroba patrná nebyla, to až nyní. Prezident, Fed i Kongres jsou nuceni být viděni coby aktivní a rozhodní – zejména pak v předvolebních obdobích, jako je toto.
Odkud tyto požadavky přicházejí?
Částečně z médií. Ta se hned politika ptají: Co budete dělat s tímhle, co s támhletím? On musí něco příhodného odvětit. Je to ale výsledek toho, že lidé obecně očekávají od vlády příliš mnoho. V USA je například velkým problémem, že se příliš mnoho dětí – asi dvě třetiny černochů a třicet procent bělochů a Hispánců – rodí otcům, kteří je pak nevychovávají. Ani v nejmenším si však nemyslím, že je to věc, kterou by měla řešit federální vláda.
O Billu Clintonovi a Richardu Nixonovi jste přitom řekl, že to byli dva nejbystřejší muži na postu prezidenta od druhé světové války. Jak jste to myslel?
V Nixonově administrativě jsem přímo pracoval, Clintona jsem měl možnost zasvěceně sledovat. Oba měli velmi silné porozumění pro to, jak řešit obtížné problémy. Oba se ale také různými způsoby zdiskreditovali. Nixon se v mých očích shodil již uvedením cenové a mzdové kontroly v roce 1972. Byl jsem v administrativě, leč po tomto jsem ji musel opustit – dal jsem výpověď. Samozřejmě, pak se na veřejnosti zdiskreditoval aférou Watergate. A Clinton? I John Fitzgerald Kennedy – vím to, pracoval jsem pro něho – měl několik milenek, a to dokonce východoněmeckou špionku či milou chicagského mafiána, přesto si dokázal uchovat reputaci.
Soudíte, že je zde nějaká závislost: oba byli, jak jste řekl, velmi bystří, oba se dočkali takových skandálů.
Myslím, že když jste až příliš bystrý, přechytralý, jste pak méně moudrý stran vlastního chování. V tomto ohledu byl za posledních mnoho let rozhodně nejmoudřejší Ronald Reagan.
Vyšlo 19. 5. 2008 v Týdnu č.20/2008.
