Oškliví vydělají míň, plastiky se nevyplatí

Nedostatek času, jak říkáte, je vlastně druhem chudoby. Trpí jí zejména lidé v bohatých zemích…

Můžu vydělat víc peněz, být bohatší. Ale mám stále jen 24 hodin denně. Problémem zemí, jako jsou Spojené státy, je, že každý chce víc všeho. Životní standard je dnes nesrovnatelně vyšší než za mého dětství. Ale stále nemáme příliš volného času. Čas je to, co nás limituje. Lidé se většinou strachují o to, zda budou mít dost peněz – ne jestli budou mít dostatek času.

Může to potvrzovat fakt, jejž avizují mnohé výzkumy, že pocit životní spokojenosti v bohatších zemích s dalším vzestupem bohatství už nenarůstá?

Předně musím říci, že tyto studie o pocitu štěstí nebo spokojenosti nemám moc rád. Myslím, že coby ekonomové bychom se o životní spokojenost a pocity štěstí neměli příliš starat. To je spíše téma pro sociology nebo psychology. Ale pravdou je, že to chce čas, aby člověk mohl ty peníze utratit. Lidé, kteří se cítí velmi vytížení, pracují často stejně dlouho jako mnozí jiní. Protože však vydělávají více peněz, cítí se pod větším tlakem a jsou nešťastnější, protože nemají čas ty peníze utratit. Čas jim utíká, nedostává se jim volna ke spotřebě a stěžují si, že jsou pod tlakem. Měl bych takové lidí litovat? Jistěže ne. Mám soucit s lidmi chudými materiálně, ne s těmi, kteří se cítí chudí, protože nemají čas utrácet. V jedné studii jsme to označili jako „reptání yuppies“.

Daniel S. Hamermesh (*1943)

Profesor ekonomie z Texaské univerzity v Austinu studoval na Chicagské a Yaleově univerzitě. Přednášel v Princetonu a na Michigan State University a jako hostující profesor také na více než dvou stovkách univerzit po celém světě. „Dno krize očekávám letos v červenci,“ říká k aktuálnímu ekonomickému dění. Ve svém výzkumu se ale zaměřuje – z pohledu ekonoma – na neotřelá témata, jako je spánek, krása či sebevraždy. Je pravidelným přispěvatelem ekonomického blogu Freakonomics, jednoho z globálně nejnavštěvovanějších svého druhu. S ženou Frances je sezdán už více než čtyřicet let, mají dva syny. Ke svým zálibám řadí běh na dlouhé tratě, cestování (jen Evropu navštívil sedmdesátkrát) a vnoučata. Řídí sportovní vůz Honda Civic Si.

Myslíte, že v budoucnu můžeme čekat nějakou změnu k lepšímu?

Nikoli, ještě se to zhorší.

Lidé budou pracovat více a více?

To asi ne. Myslím, že práci trochu omezí s tím, jak budou bohatnout – nejsem si tím však úplně jist. Není pochyb o tom, že generace mých vnoučat na tom bude v průměru mnohem lépe než my teď. Ale bude se proto také cítit ještě více pod tlakem, protože den bude mít stále 24 hodin. V posledních padesáti letech se v USA ztrojnásobil reálný produkt ekonomiky na hlavu. Ale stále máme jen 24 hodin! Žijeme sice déle – asi tak o deset procent, zatímco příjem na hlavu se ztrojnásobil. Spočtěte si to! Co se tedy nejrychleji stane vzácným? Čas. Čas je čím dál tím vzácnější a myslím, že to bude pokračovat.

Kromě času se ve svých studiích zabýváte krásou (seznam studií). Vlastně jste průkopníkem ekonomie krásy…

Ano, teď píšu knihu Beauty Pays, v níž shrnuji svůj výzkum z této sféry.

Je lidská krása na pracovním trhu obecně přeceňovaná, nebo naopak podceňovaná?

Lidé si nejspíše uvědomují, že je důležitá. Myslím ale, že si neuvědomují, jak přesně důležitá je v porovnání s jinými okolnostmi, které o úspěchu také mohou rozhodovat. Mnoho studií se od doby, kdy jsme přišli s průkopnickým výzkumem na toto téma (1994, LK), snaží ten efekt vyčíslit. Obecně lze říci, že postup ze spodních patnácti procent, co se krásy týče, mezi první třetinu odpovídá vzrůstu příjmů v průměru o patnáct procent. Je to hodně, nebo málo? Pro ženy jsou ty efekty o něco menší.

Proč?

Ze dvou důvodů. Předpokládejme – což má své opodstatnění -, že krása zvyšuje příjem, zatímco ošklivost jej snižuje. U obou pohlaví se to ale liší. Je-li ošklivá žena, pak může čekat spíše nižší mzdu; neztratí tedy tolik, zůstane-li doma. Je prokázáno, že „ošklivek“ je skutečně zaměstnaných méně než žen hezkých. Ošklivé ženy tedy nefigurují v takové míře na pracovním trhu jako oškliví muži. To ovšem u žen, v porovnání s muži, snižuje rozdíly v dopadech vzhledu na výši přijmu, protože ženy jsou si v této charakteristice relativně více podobné (pracují spíše jen pohledné ženy, kdežto muži pracují, ať jsou hezcí či oškliví).

A ten druhý důvod?

Roli hraje i další trh, na němž krása rozhoduje. Tím je pomyslný trh, v jehož rámci si vybíráme manželské protějšky – trh sňateční. Z hlediska ženy tam mužův vzhled nehraje velkou roli. Oškliví i dobře vypadající muži mají přibližně stejné šance. Dobře vypadající žena si ale vybere muže, který vydělává více. Pro ženy tedy hraje vzhled roli jak na pracovním trhu, tak na trhu sňatků. Tím pádem ale pro ně je pracovní trh – a efekty s ním související – méně významný v porovnání s muži.

Jak to?

Jelikož ženy stále nepracují v takové míře jako muži v zaměstnání, za mzdu, je jejich vyjednávací pozice – z hlediska financí, jimiž disponují – poměrně slabší. Trh práce má na jejich životy stále menší dopad, než je tomu u mužů, poněvadž se slabší finanční vyjednávací pozicí získává na důležitosti jejich vzhled. Samozřejmě, že to dnes platí v nižší míře než dříve. A jestliže jsou muži těmi, kdo stále ve větší míře vydělává, půjdou hlavně „na odbyt“ ti z nich, kteří vydělávají více, přičemž jejich vzhled bude druhořadý. Znáte písničku Summertime z opery Porgy a Bess George Gershwina? Zpívá se tam „tvůj táta je bohatý, tvá matka krásná“. Zamyslete se nad tím: bohatý táta – nic o tom, jak vypadá; a krásná máma – nic o tom, jak je mohovitá. To stále dobře vystihuje poměry na sňatečním trhu.

Proč je takzvaná „prémie za krásu“ obecně nižší než takzvaná „pokuta za ošklivost“ (viz níže Ekonomie krásy)?

To je těžké říci. Asi je to tím, že mnohem méně lidí klasifikujeme jako ošklivé. A když už je někdo považován za ošklivého, musí být tedy skutečně, skutečně ošklivý. Představuje výjimku, je takříkajíc mimo – leč takový člověk, bohužel, je mimo i co se příjmů týče. Přitom v opačném případě je vlastně obtížnější se shodnout na tom, kdo je pohledný. Ačkoli výjimky existují. Když jsem psal výše zmíněnou knihu, položil jsem manželce (je jí 65 let), sekretářce a jedné z mých studentek otázku: Kdo jsou podle vás dva nebo tři nejpohlednější muži na světě? Všechny zmínily jedno jméno. Uhodnete které?

Brad Pitt?

Ne, ne. George Clooney! Všechny ženy – napříč věkovými kategoriemi – jmenovaly právě jeho. Ale Clooney je také výjimkou. Zpravidla tomu je totiž tak, že na pólu krásy panuje mezi lidmi mnohem menší shoda v tom, kdo je a kdo není krásný, než na pólu ošklivosti. Tam se na tom lidé – když už je někdo opravdu škaredý – shodnou spíše. A on pak vydělává výrazně méně. Mají ale oškliví lidé vydělávat míň? Myslím, že je to relikt. Nemělo by tomu tak být. Rád bych, aby to bylo jinak.

Analyzujete rovněž „prémie za krásu“ pro různé profese. Právníky, manažery, učitele…

A také pro hráče amerického fotbalu.

A jaký byl závěr?

Opět stejný příběh. Nezávisle na tom, jak jsou úspěšní, mají pohlednější hráči vyšší plat. Ale dává to smysl. Lidé chodí na stadiony nebo se dívají na televizi i proto, že chtějí vidět atraktivní, přitažlivé a urostlé hráče. Týmy z krásy svých hráčů profitují.

V Evropě bychom to možná nazvali „efekt Davida Beckhama“.

Ano. Vypadá dobře. Pro kluby je to zlatý důl!

Hodně o sebe pečuje, libuje si v neotřelých účesech…

V tom to není. Péče o sebe, krášlení se k růstu příjmů zase tolik nepřispívá. V jedné ze studií jsme ukázali, že výdaje žen za kosmetiku, za dobrého kadeřníka, za kvalitní oblečení toho mnoho nezmění. Utrácení peněz ve snaze učinit se krásnějším vás krásnějším neučiní. Taková investice je k ničemu – co se týče ekonomického výnosu z ní.

Jde tedy o čistou spotřebu?

Jde převážně opravdu jen o spotřebu. Ale nic proti tomu! Pouze se to nedá považovat za investici.

Ale mnohé ženy se zkrášlují a kupují si drahé oblečení právě pod záminkou, že je to investice do jejich vzhledu, tudíž do jejich úspěšnosti v zaměstnání.

Tak tomu prostě není. Fakta hovoří více než jasně. Četl jsem teď úplně studii jedné mladé dámy týkající se plastických operací. Výdaje za plastiky, ty jsou – v porovnání s těmi za kosmetiku a za oblečení – v mnoha případech opravdu vysoké. Jenže i tak se zjistilo, že jako investice jsou k ničemu. Facelift prostě příjmy nezvedá.

Takže ani pořádná plastika vás bohatším neudělá?

Pokud tedy nepodstoupíte kompletní předělávku obličeje, takže vaše tvář bude například symetričtější. Ale to není to, co plastičtí chirurgové dělají. Viděl jste film Face/Off s Johnem Travoltou?

To byla ta úplná předělávka…

Ano, jenže to ve skutečnosti není možné. Většina operací se týká vyhlazení vrásek, úpravy očních víček nebo nosu. Ekonomicky se to prostě nevyplácí, významně pohlednějším vás to neučiní.

Ale ti, co plastickou operaci podstoupili, tvrdí, že jim zvedla sebevědomí. A sebevědomí lidé obyčejně vydělávají více.

Statistická data ukazují, že tohle uvažování je mylné. Lidé si svá rozhodnutí racionalizují. Nejsou ochotni přiznat, že něco udělali jen pro svou potěchu. Chtějí plastiku, a tak řeknou, že budou mít vyšší sebevědomí, a tedy vyšší příjmy. Skutečnost je jiná.

Ale vraťme se k těm profesím: existuje nějaká, v níž se krása vyplácí více než jinde?

S tím je problém. Řekněme, že existuje určitá profese, kde se krása vyplácí více než jinde. Kdo o ni bude mít zájem a obstojí? Krásní lidé. Nahrnou se tam, zvednou pomyslnou úroveň průměrné krásy v branži. Jenže tím pádem přestává být situace porovnatelná: kdo je krásný jinde, nemusí být krásný v této vyvolené branži. Vytřídí se to – jako když hezcí lidé šli do televize a oškliví zůstali v rozhlase. Pak neexistuje univerzální měřítko, standard krásy je v obou branžích jiný. Kdo je hezký na poměry v rozhlase, může v televizi klidně propadnout.

Co zpěvačka Susan Boyleová? Není zase tak hezká, ale dosáhla velkého úspěchu.

Je tlustá, ve skutečnosti ale špatně nevypadá. Podíváte-li se na její tvář, není to tak hrozné. Pravda, má mizerný účes, ale pamatujme – ekonomie vždy mluví o průměrech, o typických osobách. O průměrně kráse a o průměrné ošklivosti. Nemluvíme o konkrétních jednotlivcích.

Nemluvíte o výjimkách typu Clooneyho či Boyleové?

Přesně tak. Biologie pojednává o průměrných organismech, lékařství o jednotlivcích, ekonomie o průměrných jednotlivcích a skupinách jednotlivců, byznys o konkrétních jednotlivcích. Biologie je věda, lékařství svého druhu umění.

Právníci v soukromé sféře vypadají lépe než jejich kolegové ze sféry státní, říká jeden váš výzkum. Platí to obecně – jsou ve sféře soukromé zaměstnání hezčí lidé než ve sféře státní?

Ta studie byla o tom, jak právníci získávají klienty. Pro klienty právníků hraje vzhled významnou roli. U právníků ze státní sféry vzhled roli nehraje: zaměstnává je stát. Protože jejich klientem je vláda, nemusejí prodávat svůj vzhled. Ale platí to obecně? Nevidím důvod, je to specifikum právníků. Nevím, proč by měl průměrný soukromník vypadat lépe než průměrný byrokrat.

A co krása u politiků?

Ta hraje velkou roli. Existují studie z Německa, z Austrálie, z USA. Dobře vypadající politici jsou úspěšnější. Platí to zejména pro ty, kteří ještě nejsou etablovaní v úřadě. U těch, kteří teprve usilují o svou první funkci, hraje vzhled značnou roli, a nebyla-li k nim příroda v tomto směru skoupá, zvyšuje to značně jejich šance. O tom nepochybuji.

Ekonomie krásy

Jde o relativně nový podobor ekonomie, jehož průkopníkem je právě Hamermesh. Ekonomie krásy zkoumá vliv vzhledu na výši příjmů, a to po očištění všech dalších vlivů, jako je například věk či dosažená úroveň vzdělání (klíčové závěry). „Prémie za krásu“ označuje dodatečný finanční příjem, který má na svědomí pouze a jen nadstandardní fyzický vzhled daného pracovníka (pro muže je tato prémie vyšší než pro ženy). „Pokuta za ošklivost“ je naopak částka, o niž je ten či onen zaměstnanec připraven výhradně proto, že jeho vzhled nedosahuje průměru. Pokuta za ošklivost bývá zpravidla větší než prémie za krásu.

Rozhovor vyšel 29. 6. 2009 v Týdnu č.26/ 2009.