Peníze opět kryté zlatem? Musí s tím začít USA

Jaký máte coby bývalý guvernér centrální banky, té polské, názor na nynější kroky americké centrální banky, zejména na kvantitativní uvolňování? Zdražuje toto lití dolarů do ekonomiky celosvětově suroviny a potraviny? 

Je velmi obtížné argumentovat, že toto uvolňování k růstu cen surovin nepřispívá – protože ty se obchodují právě v dolarech. Výsledkem zásahů americké centrální banky jsou tedy bubliny na trzích aktiv, hlavně mimo USA. Nepřímo však za kvantitativní uvolňování platí i sami Američané, když musejí více vydat za benzin a tak podobně. Je obtížné říci, co by bylo s americkou ekonomikou bez kvantitativního uvolňování, ale osobně soudím, že potenciální náklady tohoto kroku převyšují jeho přínosy.

Leszek Balcerowicz (*1947)
Významný polský ekonom, hlavní architekt tamní transformace ze socialistické na tržní ekonomiku (šlo o takzvaný „Balcerowiczův plán“, jenž je dnes uváděn coby příklad šokové terapie – relativně rychlého přechodu na tržní ekonomiku). Působil rovněž jako ministr financí, místopředseda vlády a šéf polské centrální banky. Nyní přednáší na Vysoké škole ekonomické ve Varšavě, je členem vlivného washingtonského uskupení Group of Thirty či evropského think-tanku Bruegel. Do Prahy přijel u příležitosti konference Prague Twenty.

Čistě hypoteticky, pokud byste zasedal v bankovní radě americké centrální banky, byl byste tedy proti? 

Určitě bych to nepodporoval. Jsem ohledně toho velmi skeptický.

Lze z nepokojů v arabském světě a z pádu egyptského či tuniského režimu částečně vinit právě měnovou politiku USA – skrze dražší potraviny? 

To nelze dokázat. Nevím. Byla by to čirá spekulace. Průkazné ovšem je, že se v těch zemích hromadily hněv a frustrace z režimů, jež jim vládly. Spouštěčem, myslím, bylo spíše to, co obyvatelé těch zemí viděli na obrazovkách televize al-Džazíra, co viděli na internetu – že se bouří i jiní a jinde. Řekl bych tedy, že to, co se stalo v Tunisku, Egyptě a dalších zemích, má hodně co dělat s moderními informačními technologiemi.

Před dvaceti lety došlo k podobnému řetězovému pádu režimů ve střední a východní Evropě. Jak coby otec polské hospodářské transformace hodnotíte následující vývoj? Obhajoval jste tehdy spíše šokovou terapii, „velký třesk“. 

Na to nelze úplně přesně odpovědět, aniž si vyjasníme, co přesně míníme pojmy jako „šoková terapie“ nebo „gradualismus“. Nyní, po dvaceti letech, ovšem máme po ruce rozsáhlá data o úspěšnosti jednotlivých postupů a nemusíme příliš spekulovat.

Co ta data ukazují? 

Několik podle mého názoru poměrně jednoznačných věcí. Zaprvé, bylo velmi nákladné otálet se započetím reforem. To je, co se týče časového rámce. Zadruhé, co se týče směřování reforem, není pochyb o tom, že nejlepším způsobem bylo vydat se vstříc volným trhům, liberalizovat. Zatřetí, to se týká konkrétního způsobu reforem, bylo nejpřínosnější zvolit co možná nejucelenější, nejzevrubnější postup, nikoli postupovat krůček za krůčkem. Socialismus nemůže být reformován po drobných krůčcích, je třeba masivní změna, zevrubná liberalizace. Data ukazují, že ty země, které se změnou otálely, například Rumunsko, dosáhly horších ekonomických výsledků.

Jak srovnáváte země střední Evropy – Polsko, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko? 

Na případu Maďarska se ukazuje další, čtvrtá věc, čtvrté poučení, jímž je důležitost makroekonomického řízení země. Lze provést dobré reformy, ale situaci následně mohou zhatit chybné makroekonomické zásahy, špatná fiskální či monetární politika. V Maďarsku nezvládli fiskální situaci a země si tak prošla fiskálními krizemi. První nastala za Bokrose (maďarský ministr financí v polovině devadesátých let, pozn. red.) a ta druhá zcela nedávno. Poučením též je, že je třeba se vyvarovat přehnaného růstu úvěrů ve státních bankách. V České republice problém s bankovním sektorem nastal. Polsko na druhou stranu jakékoli závažnější bankovní krizi zatím uniká, a to i přesto, že jsme měli srovnatelné výchozí podmínky. Abych to shrnul, existuje dnes spousta dat, mnohá poučení z praxe – nepotřebujeme spekulovat: více tržní ekonomiky a více makroekonomické disciplíny je pro ekonomický růst zkrátka příhodnější.

Když říkáte, že socialismus nelze reformovat po krůčcích, jaký máte názor na Čínu? Nepostupuje právě ona po malých krůčcích – neliberalizuje ekonomiku po částech? 

Ne ne. Tam jde naopak o velký skok. Jde o revoluci v ekonomickém systému, nikoli ovšem v politickém. V politice stále vládne stejná strana, která je nyní komunistická již jen podle názvu. Od sklonku sedmdesátých let dochází k zásadní přeměně tamního hospodářského systému. Došlo k ekonomické liberalizaci – mnohem citelnější než v Indii. Výsledkem je, že čínské vývozy jsou násobně větší než exporty indické. Čína také přilákala mnohem více zahraničního kapitálu a pokračuje rovněž v transformaci vlastnických práv – ta začala už v těch sedmdesátých letech v zemědělství, jež bylo zdaleka největším sektorem ekonomiky. Šlo tedy o radikální reformu, ačkoli ji nikdy oficiálně nedeklarovali. Čína ukazuje, že je třeba velkých kroků, aby se země úspěšně zbavila socialismu.

Je čínský růst udržitelný? 

V posledních třiceti letech roste Čína zhruba v těch proporcích, v nichž předtím rostla Jižní Korea.

Tedy? 

Jižní Korea byla výjimečná. Těch takzvaných „asijských tygrů“ bylo jen pár – vedle Koreje ještě Singapur, Tchaj-wan a Hongkong, do jisté míry Malajsie. Takže Čína se připojila do ligy výjimečných. Impresivní na tom je přitom to, že jde o tak velkou zemi. Nežijí tam „pouhé“ desítky milionů lidí jako v zemích označovaných za „tygry“, ale více než miliarda! To značí, že tamní reformy vyvádějí z chudoby desítky, ba stovky milionů lidí. Ale není vše jen růžové – obavy budí čínský bankovní sektor, který je stále kontrolován státem. Možná je neúnosná kumulace problémových úvěrů.

Hrozí Číně citelná inflace? 

Samozřejmě, mnohá data na rostoucí inflaci ukazují a oni se ji snaží zastavit. V reakci na finanční krizi provedli rozsáhlá stimulační opatření, a tak není divu, že tam hrozí bubliny na trzích aktiv. Zdůrazňuji to, neboť mám dojem, že někteří západní pozorovatelé jsou Čínou tak fascinováni, že si myslí, že snad stojí nad ekonomickými zákony. To není pravda. Ekonomické zákony jsou univerzální. Ničivé bubliny mohou zasáhnout i Čínu.

Zmínil jste důležitost monetární disciplíny. Co soudíte o návratu ke zlatému standardu? Někteří ekonomové totiž míní, že měnovou disciplínu zajistí, když budou peníze opět kryty třeba právě zlatem, nikoli vytvářeny „z ničeho“ jako dnes. 

Z čistě ekonomického hlediska to jistě má svůj smysl, ale nemyslím si, že je to dosažitelné politicky. Musely by s tím zřejmě začít Spojené státy a další země by je následovaly. Mohlo by to nastat, pokud by opravdu hodně lidí přestalo důvěřovat papírovým, nekrytým penězům a pokud by lidé přestali věřit centrálním bankám, jejichž značná moc jde ruku v ruce právě s emisí nekrytých peněz. Když tedy bude rostoucí počet lidí žádat peníze, jež jsou kryty čímsi hmatatelným, když si budou lidé stále více myslet, že moc centrálních bank by měla být okleštěna, pak zřejmě bude šance uvést něco ve smyslu zlatého standardu. Ale jmenuji jen okolnosti, za nichž by to bylo možné, nejde o prognózu.

Ptal jsem se na to samé Kennetha Rogoffa, bývalého hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu a vašeho kolegy z Group of Thirty. Říkal, že zlatý standard je dnes zcela absurdní, směšná idea. 

To si nemyslím. Když se podíváte do historie, zlatý standard fungoval docela slušně. Pravidla a řád, které ustavoval, byly respektovány. Tenhle řád byl rozložen až s propuknutím první světové války. Nebyl tedy rozložen takříkajíc zevnitř, nýbrž vnějším šokem. Za války se ale vše změnilo, kursy nemohly být drženy, tiskly se peníze. Takže když Rogoff říká, že je to absurdní, zřejmě má na mysli politické hledisko.

Rozhovor vyšel 28. 3. 2011 v Týdnu č. 13/2011.