Radar v Česku nebude, je provokací

V půli osmdesátých let jste přišel s receptem, jak vykurýrovat Bolívii z těžké inflace. Jaký lék máte pro současné Zimbabwe?

Největším problémem je Robert Mugabe a jeho režim. Je zkorumpovaný a nedokáže si poradit bez pomoci brutální vojenské síly. Probíhají jednání a pokud dopadnou dobře, hyperinflace může být zkrocena poměrně rychle.

Jak?

Příčinou hyperinflace – jedné z nejvyšších v historii – je masivní rozpočtový schodek. Ten pramení z toho, že zemi nevládne skutečná politická autorita, a samozřejmě i z toho, že reálné hospodářství již mnoho let kolabuje. Je potřeba přebudovat ekonomiku a politický systém. Politici, hlavně ti zvenčí, musí Zimbabwe poskytnout „prostor k nadechnutí“ – finanční pomoc.

Jeffrey Sachs (*1954)
„Jeho hlas je hlasitější než kterákoli elektrická kytara, halasnější než heavy metal,“ aplauduje Bono Vox z U2 v předmluvě ke knize The End of Poverty (2005). Sachs je jedním z mála akademiků, jenž si umí naklonit světové celebrity. Na cestách po Africe jej tak doprovází třeba Angelina Jolieová, na druhou stranu tím získává až příliš blyštivou nálepku mezi kolegy akademiky, z nichž někteří ho mají spíše za rádoby spasitele než distingovaného badatele. Patrně nejznámějším kritikem Sachse a jeho snažení vymýtit chudobu, je William Easterly, profesor ekonomie z Newyorské univerzity, který poukazuje na fakt, že řada rozvíjejících se trhů roste naprosto bez zahraniční pomoci. Sachs už dávno není jen profesorem ekonomie, jímž se na Harvardu obdivuhodně stal ještě před dovršením třicítky. Magazín Time jej v uplynulých letech několikrát zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí planety. Sachs je ředitelem Earth Institute při Kolumbijské univerzitě v New Yorku a zvláštním poradcem generálního tajemníka OSN. Z univerzitního kampusu do budovy OSN – několik kilometrů – dochází tento rodák z Detroitu, trojnásobný otec a oddaný lyžař zpravidla pěšky a s batůžkem, vůz nevlastní.

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Jeffreym Sachsovi

Řekl jste, že příčinou zimbabwské hyperinflace je deficit. Co přemrštěná peněžní nabídka?

To s tím souvisí. Protože Mugabemu už nikdo za zahraničí nepůjčí, musí si tisknout peníze sám. Nyní už dokonce musí tisknout bankovky s expirační lhůtou.

Papír pro zimbabwské dolary donedávna dodávala bavorská firma Giesecke & Devrient, jež peníze kdysi tiskla i Výmarské republice.

Ta firma patrně ukončila spolupráci ze Zimbabwe v rámci mezinárodních sankcí na zemi uvalených.

Před třemi lety jste uvedl, že do roku 2025 můžeme svět zbavit extrémní chudoby. Platí to stále?

Ano. Ale nepřijde to automaticky. A čas ztrácíme neustále, když v té věci nejednáme. Vím, o čem je byznys, a vím, co byznys dokáže. Jen v posledních deseti letech třeba dokázal mobilními sítěmi pokrýt skoro celý svět – síť nyní dosáhne k 3,3 miliardám lidí. Efektivní management tedy může rychle změnit celý svět. Vymýcení chudoby není nakonec tak drahé, když uvážíme jeho velké přínosy.

Kolik to bude stát?

Pro bohaté země by to bylo 0,7 až procento jejich ročního HDP.

Takže levnější než válka v Iráku?

Na válku se utrácí dobře přes procento HDP. Utratíme v Iráku více, než kolik kdy celý svět dal na pomoc Africe.

Vyhraje-li Obama, stáhne se odtamtud armáda?

Myslím, že je to velmi pravděpodobné. Idea nynější administrativy je celkem jasná. Nejen svrhnout Saddáma, ale vytvořit si v Iráku stálou základnu. To je součást naší ropné strategie. Nejen udělat první a jeden krok, ale zůstat. V současnosti probíhají de facto tajná jednání, při nichž Bushova vláda tlačí na iráckou, aby podepsala dohodu o bezpečnosti. Ta by USA dala časově neomezené právo vytvořit stálou základnu. John McCain patří spíše k zastáncům stálé základny, v nestřeženém okamžiku prohlásil, že můžeme být v Iráku i sto let. Sice mu ujel jazyk, ale tohle je faktická strategie USA. Permanentní základna je jedním z hlavních cílů celé války. Ani americká veřejnost o tom neví – jsou to dohody za zavřenými dveřmi. Vláda lhala o příčině války a lže stále.

Myslíte, že na válce existuje přímý zájem ropných společností typu ExxonMobil?

Ropné společnosti se jistě o region zajímají, leč nejsou hlavním hybatelem dění. Tím jsou dva muži: Bush a viceprezident Cheney. Nemyslím si, že jde o přímý zájem kapitálu, ale o určitou vizi světa, která vyzdvihuje důležitost vlastní vojenské základny na Blízkém východě. Je tam ropa a tak tam musí být dislokovány vojenské jednotky, zní zjednodušeně ta vize. Dříve – do pádu šáha – poskytoval útočiště Írán, poté Saúdská Arábie. To nedopadlo dobře, poněvadž ty jednotky byly klíčovým ideologickým motivem pro vznik Al-Kájdy.

Ještě k vymýcení chudoby: navrhujete poskytovat chudým zemím mnohem více peněz než doposud. Vaši kritici, například autoři knihy Samaritan’s Dilemma, však tvrdí, že je třeba v těch zemích vytvořit institucionální rámec, jenž vygeneruje potřebný růst a tedy i bohatství.

Když se podíváte na celkovou výši té pomoci, je poměrně malá. Není pravda, že jsme se již pokusili třetímu světu potřebné množství peněz dodat. Pravdou je, že jsme se o to nikdy nepokusili. Nikdy jsme se příliš nesnažili zbavit Afriku chudoby. Většina Američanů ani neví, jak malá naše pomoc třetímu světu ve skutečnosti je. Jak říkám, na armádu vydáme ročně více, než kolik kdy dal celý svět dohromady na Afriku. Ta teze, že jsme se pokusili, ale prostě to nefunguje, je zcela mimo. Kritici neví, o čem mluví.

Je to střet filozofií: vaší, že peníze vytvoří kvalitní instituce, a jejich, že instituce přinesou kýžený růst, tedy bohatství a peníze.

Když každým rokem umírá deset milionů dětí, které by mohly zůstat na živu, nemají přístup ke vzdělání, k základním potřebám, pak jenom sedět a tvořit teorie, že jednoho dne se to „samo“ napraví, aniž by bylo řečeno jak, je zcela neadekvátní. Já jsem alespoň přišel s určitým konkrétním návrhem, vyčíslil náklady. Ti kritici vlastně nic nepředložili.

Řekl jste, že mobilní síť byla vytvořena během několika let. Tam ale existoval jasný motiv mobilních operátorů na zisku. Takový motiv lze u pomoci třetímu světu hledat jen stěží. To je patrně to, nač vaši kritici narážejí.

Všechny vlády potřebují na rozvoj státní i soukromé peníze. Neexistuje žádné čistě tržní řešení. V jakékoli zemi s dobrým životním standardem, ať je to Česko nebo USA, staví vláda silnice, elektrické rozvody. V chudých zemí ale vláda nemá zdroje na tyto investice. Může třeba tisíckrát chtít, ale není z čeho. Je to jasná ukázka „pasti chudoby“: bez elektřiny, bez silnic, bez škol, bez nemocnic prostě soukromý byznys nemůže fungovat. Potřebujete peníze ze státního sektoru, abyste mohli rozjet privátní sféru. A země třetího světa nemají prostředky v mnoha případech z objektivních příčin: jsou těžce zasaženy epidemiemi, jsou uzavřeny v horách s minimem úrodné půdy nebo mají smůlu na jinak nepříznivé geografické nebo klimatické podmínky. Věřím v trhy, ale v těchto případech samy o sobě nestačí.

Například ekonom Peter Leeson říká doslova, že „bohaté státy by měly zastavit financování chudých zemí, které postrádají institucionální předpoklady, jež by zajistily, že transfery budou efektivní – zejména jasně definovaná vlastnická práva a kvalitní hospodářskou politiku. Samozřejmě, země, které toto mají, nepotřebují pomoc, rostou z vlastních zdrojů.“

Ale to je špatně. Nemyslím, že ten muž v těch místech někdy pracoval. Dostaňte investory do zemí, jako je Mali, Malawi nebo Afghanistán. Vždyť tam ani nejsou silnice, po nichž by přijeli. Není tam elektrická síť, nejsou tam kliniky, malárie je všude; lidé tam nechtějí zůstat ani přes noc, natož investovat. Je naivní hlásat, že máte-li instituce, máte vše, co potřebujete. Tak tomu nikdy nebylo – vždycky potřebujete vládu. Jen se to takhle píše v těch začátečnických učebnicích – není to však skutečný život. Právě jsem přijel ze západní Číny. Hospodářství tam nyní roste, neboť vláda masivně investovala do infrastruktury, díky níž se místní ekonomika může rozvíjet. Instituce bez vlády nikdy nevznikly a nikdy nevzniknou.

Co si myslíte o současné matematizaci ekonomie?

Ekonomie je mnohem méně empirická a mnohem více teoretická než vědní disciplíny typu biologie či ekologie. Končí to tak, že chodíme stále do kolečka, přeme se o odlišných teoriích, spíše než abychom odkrývali systematické empirické vztahy. Zkoumá-li biolog ekosystém, popíše, jaké druhy organismů pozoruje, popíše specifický potravinový řetězec a tak podobně. Studoval-li by ten ekosystém ekonom, řekl by, „předpokládejme N druhů organismů, M druhů potravy“ a pak by odvodil příslušné diferenciální rovnice.

Ptám se, poněvadž můžeme mít problém zbavit svět chudoby právě proto, že ekonomie jako taková neposkytuje efektivní nástroje, jež by to umožnily. Modely jsou velmi vzdálené od lidské přirozenosti a od povahy lidské společnosti.

Ano, to je v zásadě pravda. Problém je tento: máme deset teorií chudoby, ale jen jedna je aplikovatelná v daných podmínkách. Mnohem více času trávíme konstruováním jedenácté teorie než snahou o praktickou aplikaci teorie, kterou již máme k dispozici, či snahou o „propojení“ teorie s empirickými daty. Ve finále tak dospějeme k velmi abstraktnímu teoretizování – například, jako ten Peter Leeson, že celé je to o institucích.

Co si myslíte o současném Rusku? Před téměř dvaceti lety jste radil, jak transformovat ekonomiku Sovětského svazu.

Myslím, že je rozdíl mezi ekonomikou a politickým systémem. Politický systém je dnes bohužel tam, kde jsem tehdy nechtěl, aby ještě někdy byl – je to režim tvrdé linie. Ale ekonomika se naštěstí k centrálnímu plánování nevrací. Systém je výsledkem autoritářství, které má v Rusku dlouhou tradici, a mnoho Rusů vládu tvrdé ruky podporuje. Požadavky skutečně demokratické společnosti jsou v zemi velmi slabé. Myslím si ale, že Západ promarnil obrovskou příležitost Rusku pomoci. Před dvaceti lety jsem navrhoval dát Rusku více peněz a usnadnit tak tranzitivní přechod. Vytvořit opravdu stabilní společnost. Ale titíž lidé tehdy říkali: proč bychom to měli dělat? Kritizovali pomoc stejně jako tu Africe a navíc argumentovali, že Rusko je nepřítel – a proč mu tedy ještě platit.

Myslíte, že více penězi Rusku na počátku devadesátých let jsme mohli předejít současnému stavu?

Ano. Promarnili jsme šanci. Ale chyby dělali i Rusové: v polovině devadesátých let rozbujela ohromná korupce.

Nebyla právě masivní korupce tím, co – přirozeně – odradilo zahraniční pomoc a investory?

Myslím, že v letech 1990 až 1992 byla příležitost pro úspěšné reformy. Počínaje rokem 1994 reformátoři v podstatě ztratili moc a vliv a v roce 1995 už se rozehrávaly kolosální korupční hry. Všechno je to o načasování. Myslím, že nyní vidíme smutné dopady onoho nicnedělání.

Rusko rychle bohatne, roste jeho sebevědomí. Obáváte se něčeho na způsob „studené války 2″?

Rusko jistě bude uplatňovat své zájmy ve světě, hlavně pak v mnohých sousedních zemích, jak nyní tragicky pozorujeme v Gruzii. Co je ještě horší, je vnitřní vývoj: Rusko se postupně obrací zády k jakékoli formě politické soutěže či k nezávislosti médií.

Je řešením přijmout tuto Gruzii do NATO?

To je nezodpovědný návrh. Jak by mohlo Rusko akceptovat NATO v této části světa? Lze předpokládat, že to tolerovat nebude. Mé osobní přesvědčení je takové, že když v některé zemi nastane krize a okolní svět ji pomůže řešit, svět tím i získá. Nikoliv peněžně, nýbrž vytvořením stabilnějšího prostředí. Ale normální odpověď světa na krize je: Proč bychom se měli starat? A zase marníme čas až do doby, kdy bude jedinou možností ke změně ta ozbrojená. A ozbrojené akce v současnosti nakonec téměř nic neřeší.

S Ruskem souvisí i plánovaná stavba protiraketových základen v Česku a v Polsku. Prý jsou proti hrozbě z Íránu, Rusové si ale zjevně myslí něco jiného.

Myslím si, že ta protiraketová obrana bude v podstatě k ničemu a že jde obecně o provokaci, jíž jen mrháme penězi. Polsko a Českou republiku to jistě postaví do centra velmocenských tlaků. Není to nutné. Rizika přicházející z Íránu nevyřeší obranný systém umístěný v České republice. Produktivnější by bylo dojednat nějak kontrolu nad íránským jaderným programem. Stále ale žijeme v systému, jenž řešení hledá v ozbrojených zásazích, vojenských hrozbách – typu radaru v Česku – a protihrozbách.

Domníváte se tedy, že v Česku nakonec radarová stanice stát nebude?

Myslím, že nápad s protiraketovým štítem vezme za své s příchodem nové administrativy do Bílého domu. Ta technologie dle mého není spolehlivá, lze ji snadno obejít. Je to nesmírně drahé a my utrácíme těžké miliardy dolarů, aniž bychom měli spolehlivé důkazy o její účinnosti. Rozvoj naší bezpečnosti se dle mého bude muset ubírat jinudy, nemusíme oživovat studenou válku.

Rozhovor vyšel 8. 9. 2008 v Týdnu č. 36/2008.