Proč jsou chudé státy chudé? A ty bohaté bohaté? Jak vysvětlit propastný, padesátinásobný rozdíl třeba mezi USA a Tanzanií v HDP na hlavu?
Ekonomové se tento oříšek – trivialita je to skutečně jen na první pohled – snaží rozlousknout už opravdu dlouho, nedospívají ale k jednoznačným závěrům. Problém je zejména v tom, že většina dosud předložených studií a modelů, jež zpravidla vychází ze zastaralého neoklasického pojetí hospodářské teorie, nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak se relativně malé rozdíly ve strukturách chudých a bohatých ekonomik (ani sama struktura ekonomiky USA, včetně institucionálního zázemí, vymahatelnosti práva a dalších faktorů, prostě není padesátinásobně kvalitnější než struktura tanzanského hospodářství) přenáší do propastných rozdílů v HDP na obyvatele.
Ekonom Charles Jones v nové studii na toto téma vrací do hry některé letité ideje, jež ale byly v posledních desetiletích upozaděny – svým přístupem se vyvazuje ze svěrací kazajky neoklasického paradigmatu.
Při vysvětlení nerovností v bohatství států se opírá o propojení firem na úrovni meziproduktů, komplementaritu a efekty superhvězd (ekonomie superhvězd byla poprvé načrtnuta Sherwinem Rosenem v roce 1981).
Začněme propojením na úrovni meziproduktů. Příkladem může být nedostatečná výroba elektřiny, která snižuje produktivitu v oblasti bankovnictví (úředníkům stále „klekají“ počítače,…) či stavebnictví (výpadky míchaček,…), což v dalším sledu znesnadňuje stavbu vodních přehrad a elektráren (stavební firma musí jednak déle čekat, než ji banka odklepne půjčku, a jednak déle trvá, než se stavba podaří dokončit – čas jsou peníze a tak se investice do stavby může spíše ukázat jako neperspektivní) a tedy dále snižuje produkci elektřiny. Tento začarovaný koloběh otevírá dveře multiplikačnímu efektu – jedna mizérie vyvolává druhou, jež původní mizérii činí ještě mizernější.
Přejděme ke komplementaritě. Aby byla firma uspokojivě produktivní, musí zajistit dobrý výkon na všech článcích řetězce výroby daného zboží. Textilka musí zajistit hrubou tkaninu, šicí stroje, vyučenou a zdravou pracovní sílu, know-how, „bezpečáky“, obchodní licence, přepravní síť, elektřinu,… Vtip je v tom, že jestliže tyto „vstupy“ se na výrobě podílejí komplementárně, čili vzájemně se doplňují, jediný vadný článek v řetězci významně sníží celkovou produkci (jako když nesmírně nákladný raketoplán Challenger vybouchl – i se sedmičlennou posádkou na palubě – z důvodu selhání poměrně laciného pryžového těsnění [podle události pojmenována ve studii z roku 1993 ekonomická O-ring teorie – O-ring je anglicky těsnění, uzávěr]).
Zatímco v bohatých zemích může textilka poměrně snadno mezi „vstupy“ substituovat (dodá-li dodavatel A „šméčkové“ šicí stroje, vymění jej za dodavatele B, C nebo X), v chudých zemích je taková substituce složitá, ne-li nemožná (autoritářský režim například zapovídá dovoz šicích strojů, takže textilka je odkázána na jednoho, maximálně dva dodavatele).
Propojení firem na úrovni meziproduktů tedy vytváří multiplikační efekt, kdežto komplementarita určuje, že ekonomika té které země musí odstranit veškeré vadné články ve výrobě, aby byla ušetřena mizérií plynoucích z multiplikačního efektu. To vysvětluje hospodářské zázraky: těmto původně zaostávajícím zemím se podařilo odstranit (třeba pomocí reformy) poslední vadný článek a jejich ekonomická výkonnost během několika desetiletí vylétla natolik, že se zařadily po bok nejvyspělejších států světa. Stávající chudé země ale zpravidla narážejí na mnohem více než jediný (poslední) zásadní vadný článek.
Komplementarita je záludná v tom, že čím je vyšší její míra (například když textilka není odkázána ani na dva, nýbrž na jediného dodavatele šicích strojů), tím více určující je nejslabší článek výrobního řetězce. To pak pochopitelně snižuje možnou produkci ekonomiky. Na druhou stranu, existuje-li bohatá možnost substituce (textilka může vybírat z dodavatelů A, B, C,…, X), je vysoce pravděpodobné, že mezi těmito dodavateli bude alespoň jedna skutečná „superstar“, tedy dodavatel, jenž „umí“ kvalitu za příznivé ceny. Textilka tyto stroje koupí, bude vysoce produktivní a značně zisková. Ostatní textilky si toho všimnou a nakoupí tytéž stroje – celý textilní sektor půjde v produktivitě nahoru a tedy i celková výkonnost ekonomiky.
Zatímco možnosti substituce stoupají s růstem podílu zboží s přidanou hodnotou na celkovém produktu ekonomiky, komplementarita je tím více určující, čím vyšší je podíl meziproduktů na celkovém výkonu hospodářství (důležitost oněch nejslabších článku ve výrobním procesu tedy vzrůstá nejen s mírou komplementarity, leč také s relativní důležitostí meziproduktů). Firmy v USA a Tanzanii se neliší ani tak v průměrné efektivnosti jako spíše v tom, že ty nejhorší tanzanské firmy – ony nejslabší články – jsou opravdu výrazně horší než ty nejhorší firmy americké.
Proč přesně?
Země, které mají dostatečně rozvinutý trh (jako třeba USA), se těší efektivní (tržní) alokaci – uplatňuje se zboží s dobrým poměrem cena/výkon, a nikoli (vynuceně a neefektivně) zboží, jež třeba vyrábí firma klientelisticky a s přídechem zlodějny napojená na momentální vládnoucí garnituru (jak tomu bude spíše v Tanzanii, kde trh v porovnání s USA není tak funkční).
Opravdu fungující trh přináší dvě zásadní pozitiva. Za prvé, posiluje a udržuje potenciálně nejslabší článek (může jich být samozřejmě i více) ekonomiky na takové úrovni, aby se tento nestal zádrhelem hospodářství (například fungují-li v zemi dva skutečně mizerní výrobci šicích strojů, dříve či později – neexistují-li významné bariéry vstupu na trh – se objeví nový výrobce či dovozce, jež oba břídily byť jen nepatrně více kvalitními šicími stroji snadno vytlačí). Za druhé, trh zefektivňuje hledání „superstar“ – nejen na úrovni meziproduktů, jak je uvedeno výše, ale i na úrovni konečných produktů (v každém sektoru, nejen textilním, postupně převládnou „superstar“ – tedy výrobci s nejvyšší produktivitou – a celková produktivita ekonomiky bude sestávat s excelentních produktivit těchto superhvězd).
Zlodějny, klientelismus a další temné jevy jsou příčinou, proč ekonomiky chudých zemí stahují dolů ještě více ony nejslabší články, zatímco bohaté státy prostřednictvím fungujícího trhu efektivně posilují potenciální nejslabší články a navíc „rýžují“ na opačném pólu, na pólu kvality, kde tržní mechanismus vede k nalezení superhvězd.
Porovnáme-li tedy produktivitu, dejme tomu, USA a Tanzanie, užijeme násobku dvou výrazů: první bude standardní poměr průměrných produktivit a druhý bude podílem maximální, superhvězdné produktivity v USA a produktivity nejslabšího článku v Tanzanii.
Sečteno, podtrženo, efekty „superstar“ a nejslabšího článku nakonec hrají disproporční role a rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi jsou dány právě tím, že tyto efekty ženou celkové produkty do opačných extrémů: výkonnost bohatých ekonomik závisí primárně na (substitucí vyšlechtěných) superhvězdách, kdežto výkonnost chudých ekonomik je stahována dolů nejslabšími, nejzávadnějšími články komplementárních řetězců. Dopady slabých článků jsou přitom multiplikačně násobeny (velikost multiplikátoru závisí na podílu meziproduktů na hrubém produktu ekonomiky).
Průměrná efektivita americké a tanzanské firmy tedy může být přibližné stejná, ale hůře fungující trh, zlodějny či klientelismus zapříčiní, že africká země bude dolů stahována nejslabšími články ekonomiky, jež nebude umět efektivně posilovat (jako ekonomika USA). Vlastně, trh v Tanzanii pak nemusí být zas o tolik horší, zlodějen ani klientelismu o tolik více, aby to vyvolalo kolosální rozdíly v celkovém produktu, HDP, na hlavu (stačí poměrně malé rozdíly ve struktuře, aby to vyvolalo značné diference ve výkonu ekonomik na hlavu, což je to, co přesně je reálně pozorováno).
I chudá země může zbohatnout, odhodlá-li se k reformám. Vzhledem k tomu, že jednu úspěšnou reformu si lze představit jako jeden odstraněný slabý článek ekonomiky, může takových reforem být potřeba docela dost, než se chudá země zařadí po bok rozvinutějších. To je samozřejmě frustrující a znesnadňuje to provedení oněch reforem – klientelismus a zlodějny vyvolených proto přetrvávají a Bono Vox i Bill Gates (zajímavý, kritický pohled na Gatesův „kreativní kapitalismus“) mají za co bojovat.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
