„Cokoli se dnes ráno (17.3. 2008 amerického času – pozn. LK) stane, bude se o tom mluvit ještě za dvacet let,“ uvádí americký ekonom William Polley svůj text k horečnátemu dění na amerických finančních trzích.
Krach ústavu Bear Stearns, klíčového amerického obchodníka s cennými papíry, je jen dalším temným znakem „nejhorší finanční krize od Velké deprese třicátých let“, přidává Nouriel Roubini, přední americký ekonom, jehož pesimistická proroctví ohledně hypoteční krize, následného úvěrového seškrcení a credit crunche a nyní kolapsu zásadních ikon amerického finančnictví se zatím do písmene vyplňují, jakkoli mohla znít zpočátku přehnaně.
Podle Roubiniho není současná krize pouze krizí likvidity – jak ji pojímá Fed, americká centrální banka –, nýbrž krizí úvěrů a solvence. Sanace ústavů stižených těmito krizemi již podle něj není záležitostí Fedu, ale je nutné ji začlenit mezi fiskální politiky a tudíž do sféry kompetence amerického Kongresu.
„Zda nastane sanace bankovního sektoru, o tom by měl rozhodnout Kongres (…) poté, co bude management dotčených bank vyhozen bez nároku na zlaté padáky a štědrá výslužná,“ dodává Roubini, který již loni v létě upozorňoval, že systém čeká nejen krize likvidity, leč zejména bolestivější krize solvence.
Opatření monetární politiky jsou neúčinná, neboť americký finanční systém zdaleka nesestává jen z bank, které Fed reguluje, ale z celého souboru institucí a ústavů, které tvoří „stínový finanční systém“. Sem spadají ty ústavy, které se chovají podobně jako regulované banky (provádějí objemné pákové transakce [comics k pákovým obchodům], vypůjčují si likvidně a krátkodobě a naopak investují a půjčují dlouhodobě, nelikvidně), avšak které nejsou Fedem jakkoliv regulovány. Bear Stearns je jakožto primární dealer jedním z nich.
Nebankovní finanční ústavy – na rozdíl od plnohodnotných bank – ale nemohou počítat s Fedem jakožto věřitelem poslední instance. Proto Fed činí kroky neviděné od třicátých let minulého století – nejdříve umožnil obří dvousetmiliardovou injekcí, aby primární dealeři mohli směnit toxický odpad, cenné papíry kryté nesplácenými hypotékami, za poměrně bezpečné americké pokladniční poukázky, a nyní poskytl za pět minut dvanáct transfúzi těžce insolventnímu ústavu Bear Stearns, když přihodil bance JPMorgan třicet miliard dolarů, aby krachující ústav za hubičku – 236 milionů dolarů – koupila. Primární dealeři si navíc mohou, což je obdobně nevídané, u takzvaného diskontního okénka Fedu půjčovat za stejné úroky jako standardní banky (Fed o tom rozhodl na prvním nouzovém víkendovém zasedání za posledních téměř třicet let).
Fed tedy staví na nohy instituce ze stínového finančního systému, na něž svými pravomocemi „nedosáhne“, neb je nereguluje. Zažehná-li krátkodobě krizi, je otázkou, dlouhodobě vyvstávají nesmírná rizika morálního hazardu za strany finančních ústavů („pojeďme na hraně, Fed nás z toho vytáhne“) a inflačních tlaků, které bobtnají s pumpováním peněz do ekonomiky.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
