Lednová inflace překvapila. Nepříjemně. 7,5procentní zdražení během jediného roku není v českých končinách obvyklé, vždyť takový růst nepamatujeme skoro deset let. Inflační tlaky jsou ale cítit i jinde. Británii tíží šestnáctiletá maxima v růstu cen finálních produktů, Pákistán se obává dalšího zdražení mouky a Jihokorejci proklínají drahotu veřejné dopravy. Snad se ještě nenaplňuje proroctví Miltona Friedmana ze září 2006, že svět dříve či později zabředne do inflační krize.
Inflace je úhlavním nepřítelem centrálních bank, jež proti ní šermují změnami úrokových sazeb. Z dlouhodobého pohledu se vyplatí vytáhnout zbraň jinačího kalibru – kanón, na nějž bychom mohli vytesat okřídlené „Učit se, učit se, učit se“.
Dosud měli ekonomové vzdělání za prospěšné tak, že zvyšuje konkurenceschopnost pracovní síly, a tedy HDP, anebo že činí ženy protřelými v otázkách plánování rodiny (čímž se HDP rozděluje mezi méně obyvatel). Dvaačtyřicetiletý italský ekonom Leonardo Becchetti ve studii z letošního ledna dospívá k závěru, že vzdělání svědčí ekonomice i jinak: snižuje inflaci.
Zaprvé, vzdělaní lidé jsou produktivnější ve vyhledávání výrobků či služeb, jež mají dobrý poměr cena/výkon. Vzdělaný jen tak neskočí na špek kdejakému hamižnému vykukovi. Internetově znalý dnes může vybírat z mnohem širší nabídky a není odkázán jen na kamenné prodejny jako webový negramota.
Zadruhé, vzdělaní méně častěji trpí peněžní iluzí, jak ekonomové hovoří o stavu (domnělé blaženosti), kdy člověk zaměňuje nominální a reálné veličiny (kdo se raduje, zvýší-li se mu výplata o pět procent při inflaci 7,5 procenta, trpí touto iluzí, neboť reálně bere o 2,5 procenta méně).
Zatřetí, vzdělání přispívá k chápání ekonomických souvislostí. Kde žije poměrně více vzdělaných, je průchodnější prosadit antiinflační politiky (zvýšení úrokových sazeb), které bolí krátkodobě, leč dlouhodobě mohou splnit cíl.
Začtvrté, inflace je nevýhodná pro čisté věřitele. Naopak čistí dlužníci na ni tak hákliví nejsou, neboť jim užírá ze sumy, již dluží. Vzdělaný člověk je méně náchylný k zadlužení, jelikož má vyšší pravděpodobnost být bohatým (a tedy spíše věřitelem). Růst poměrného zastoupení čistých věřitelů snižuje inflaci. Protože – jak podotýkají odborné studie a jak dává tušit i česká realita – politiku centrální banky neovlivňují koneckonců jen její radní, ale i vládní představitelé (či prezident), je zjevné, že skrze ně se do úroků budou přelévat přání voličstva – spíše tedy přání vzdělaných (bohatých) věřitelů, pro něž je nezkrocená inflace katastrofou.
Týden, 18.2.2008, aktualizováno
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.