Papežův buddhista

Japonsko se může chlubit druhou nejsilnější ekonomikou světa, přesto japonští ekonomové hrají spíše druhé housle. Proč?

Zkusím to přiblížit historkou. V roce 1956 mě brilantní ekonom Ken Arrow (nositel Nobelovy ceny z roku 1972, pozn. red.) pozval do Ameriky, přesněji do Stanfordu. Jednou si mě zavolal a vytáhl z šuplíku dva rukopisy, dvě studie – úplně shodné. Jedna byla moje, zamýšlel jsem ji publikovat v žurnálu Econometrica, rozhodně jsem ji neopsal. Arrow mě upozornil, že plagiátorství je v akademické obci nejhorším přečinem, ale dodal, že mi věří.

Kdo napsal tu druhou práci?

Říkejme mu „pan F“. Jeho jméno znám, ale snažím se jej zapomenout. Tento „pan F“ onehdy stvořil i jinou odbornou práci a pod čarou uvedl, že za její zpracování vděčí Paulu Samuelsonovi (nositel Nobelovy ceny z roku 1970, pozn. red.). Poslal ji ke schválení profesoru Šigeto Curuovi, o němž netušil, že je Samuelsonovým dobrým přítelem. Curu záhy odhalil, že jde o opis Samuelsonovy práce, o pouhý překlad do japonštiny. Dal to do Ameriky vědět a Samuelson pak ještě řadu let chodil a mluvil o „japonských plagiátorech“.

A ty předsudky stále přetrvávají?

Ano. Třeba takový Larry Summers evidentně trpí vůči Asiatům mnoha předsudky. V době, kdy byl hlavním ekonomem Světové banky, například vydal interní memorandum, v němž uvedl, že továrny, které mohou představovat ekologickou zátěž, je lépe budovat v Asii – třeba na Filipínách – a ne v USA, neboť zavření filipínské fabriky Ameriku zase tolik nepoškodí. Naštěstí taková nehoráznost vyvolala vlnu nevole a Summers na vedoucí místo ve Světové bance rezignoval.

Pak se ovšem za Clintona stal ministrem financí…

…a nyní je šéfem Národní ekonomické rady prezidenta Baracka Obamy.

Když už jsme u toho, jak se díváte na Obamovo krocení krize?

Celý ten karambol je širším vyústěním konceptu neoliberalismu. Po druhé světové válce se USA staly velmocí a začaly šířit Pax Americana – často na úkor jiných zemí. George Bush junior snížil daně velmi bohatým lidem – myslím, že to byl největší daňový škrt v historii, ten předchozí byl učiněn za Hoovera v roce 1928. Bush tak činil v souladu s takzvanou trickle-down teorií, podle níž profituje z daňových škrtů pro nejbohatší vrstvu celá společnost – peníze bohatým se dostanou až dolů, k těm chudým. Pak ale Bush zahájil válku v Iráku, ekonomika se ocitla v potížích a ty „subprime“ půjčky už byly úplně neetické. Peníze z nich kryly cenné papíry, s nimiž se pak dále obchodovalo, ale byly to peníze lidí, kteří chtěli dům a nic jiného jim nezbývalo.

Jak se krize projevuje v Japonsku?

Od doby, kdy bylo po druhé světové válce okupováno Američany, už Japonsko není nezávislou zemí, ale de facto kolonií Spojených států. Jednou z prvních knih národohospodáře Johna Maynarda Keynese, tehdy zaměstnance britského ministerstva pro záležitosti Indie, byla ta z roku 1919 o indické měně a financích. Je tam spousta paralel, tehdy například byla významná část britských armádních výdajů placena Indií, rovněž britské důchody byly placeny Indií. Odůvodnění znělo takto: britská armáda a námořnictvo chrání bezpečí Indie, rovněž britští úředníci slouží v Indii. A za takové služby je nutné platit. Dnešní vazba mezi Japonskem a USA je velmi podobná.

Zvláštní. Když se člověk prochází japonskými městy, právě americká popkultura je přijímána velmi vřele. Třeba žádný jiný Disneyland na světě není tak populární, jako je ten v Tokiu.

Japonští byrokrati získávají vzdělání v USA – ostatně podobně to bylo i s indickými úředníky, ti byli školeni v Británii. Japonští politici, média, úředníci: nikde nezaslechnete dlouhodobě ani slovo pochyb na adresu USA. To je částečně také důvod, proč si tehdy Summers dovolil tu nehoráznost s výstavbou továren v Asii. Dobře věděl, že v Japonsku jeho skandální výroky oficiálně a veřejně nikdo nezpochybní.

Nejde o relikt druhé světové války? Japonsko z ní vyšlo jako poražené, Američané za války zvažovali shození atomové bomby na Kjóto (nakonec se rozhodli pro Hirošimu, neboť Kjóto bylo tradičním sídlem císařů, pozn. red.). A po válce nesesadili císaře Hirohita, předtím klíčového spojence Adolfa Hitlera.

Američané hned nasadili dvě klíčové okupační politiky. První spočívala v tom, že už za války bombardovali téměř všechna historická města plná čtvrtí s úzkými uličkami. Měli na to speciální bomby, které spolehlivě ničily hlavně dřevěné domy. V rámci poválečně obnovy pak vznikla města s širokými ulicemi a bulváry, v nichž jednoduše projedou velká americká auta. A v poválečných letech byla v Japonsku zapovězena výroba aut a těžký průmysl vůbec; změnilo se to až v době korejské války, kdy USA využívaly Japonsko jako továrnu.

A druhá okupační politika?

Ta se týkala zemědělství. Jelikož USA se potýkaly s přebytky, americká vláda zakázala Japonsku produkovat ty zemědělské produkty, které by mohly konkurovat jejich dodávkám. Rozšířilo se to po celém světě a u nás se to prodávalo pod bizarními slogany: „Proč Japonci nejsou zdraví? Protože špatně jedí!“ Nebo jsme slýchali, že máme jíst více hovězího. Také prý nejsme intelektuálně příliš výkonní, protože konzumujeme značné množství rýže. Chléb je prý lepší.

Vy sám jste v USA dlouhá léta působil – ve Stanfordu, na Chicagské univerzitě…

Do Chicaga jsem přešel na pozvání Lloyda Metzlera, který tam byl – coby příznivec Keynesova učení – trochu osamocený. Chtěl mě u sebe, abych vyvažoval vliv tržního fundamentalisty Miltona Friedmana (nositel Nobelovy ceny za rok 1976, pozn. red.).

Fundamentalisty? Friedman bývá spíše označován jako zastánce volného trhu.

Pamatuji si na jednu jeho přednášku na téma, proč jsou černoši chudí. Friedman hlásal, že v dětství mají přece na výběr: studovat, nebo si hrát. A protože činí racionální volbu hrát si, nemohou se později divit, že jejich zaměstnání bude hůře placené, případně budou první na řadě, koho vyhodí. Jeden z černých studentů tehdy vstal a zeptal se: „Pane Friedmane, mám možnost racionálně si zvolit i své rodiče?“ Friedman nic neřekl. Kdykoli se ocitl v úzkých, mlčel.

Ostatní na fakultě s ním souhlasili?

Jak kdo. Jednou si svolal členy fakulty Frank Knight, u nějž Friedman kdysi studoval. Povstal a řekl: nemůžu vystát, co nyní dělají Friedman a George Stigler (další významný ekonom, nositel Nobelovy ceny z roku 1982, pozn. red). Zakazuji jim dále šířit, že studovali u mě. To bylo nevídané!

Co Knighta rozlítilo?

Zejména Friedmanova podpora Barryho Goldwatera, jenž byl v roce 1964 kandidátem na prezidenta a veřejně oznámil, že k vyřešení vietnamské války bude třeba použití jaderné bomby, dokonce snad vodíkové. Knight měl za to, že svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byly nejhorší zločiny, které lidstvo kdy spáchalo. Sám adoptoval a vychoval dívku, jejíž rodiče v Hirošimě zahynuli. Také jej zjevně štvaly ty teorie o chudých černoších. Chicago je vůbec segregací nejpostiženější americké město. Říkali nám, že překročíme-li tu a tu ulici, bezpečný návrat už vůbec není jistý. I prezident Obama začínal jako terénní komunitní pracovník právě na jihu Chicaga. Studoval v New Yorku a na Harvardu, ale pak se do Chicaga vždy vracel. I proto ho obdivuji.

Japonsko dnes drží přes 600 miliard dolarů amerického dluhu; v držbě dluhopisů USA je na druhé místo teprve loni odsunula Čína. Souvisí i tohle se vztahem mezi USA a Japonskem?

Ano. Vláda provozovala donedávna Japonskou poštu, organizaci se čtyřmi sty tisíci zaměstnanci, která byla i největší spořitelnou na světě a současně pojišťovnou. Před několika lety ji američtí experti doporučili privatizovat a čtyři z pěti bank, které následně při tomto procesu asistovaly, byly americké; pochopitelně následovalo doporučení těchto bank ve velkém nakupovat americké dluhopisy. Celá tato kolosální privatizace proběhla jen proto, aby umožnila dostat se USA z ekonomických problémů!

Myslíte, že vliv USA ve světě bude slábnout ruku v ruce s tím, jak zemi poznamenává nynější krize?

Doufám, že ano a že to bude konec Pax Americana a neoliberalismu. Větší iniciativy by se měly chopit evropské země. Japonsko není v pozici, aby mohlo činit cokoli nezávislého. Země je pod kontrolou americké armády. I japonská armáda je ve velké míře řízena tou americkou. Vezměte si tu nedávnou nehodu na tokijském letišti Narita (nezdařené přistání, způsobené patrně náhlou změnou větru, si vyžádalo dva lidské životy, pozn. red.). Naprostá většina japonského vzdušného prostoru v oblasti Kantó je kontrolovaná americkými vzdušnými silami. Pouze pruh země, právě kolem Narity, mají pod kontrolou japonské úřady. Tento pruh země se vyznačuje nejméně stálým počasím v celé oblasti. Narita v japonštině doslova znamená „místo blesků“. Proč si vybrali toto místo? Myslím, že to bylo pod vlivem amerických vzdušných sil.

Jak se přihodilo, že jste radil Janu Pavlovi II.?

V roce 1990 jsem dostal z Vatikánu pozvání podílet se na vzniku encykliky Centesimus annus. Původní encyklika Rerum novarum byla vydána v květnu 1891 papežem Lvem XIII., její podtitul zněl Zneužívání kapitalismu a iluze socialismu. Stálo tam, že průmyslová revoluce přinesla značný pokrok, současně však uvrhla mnoho lidí do tíživé situace. Lev XIII. psal, že kapitalisté utlačují chudé, avšak varoval před nekritickým přijímáním socialismu. A Jan Pavel II. se rozhodl vydat ke stému výročí onoho díla „nové Rerum novarum“. Chtěl zhodnotit posun, k němuž za tu dobu došlo v postoji církve k sociálním tématům, otevřel i nové otázky typu ekologických důsledků hospodářského růstu.

V žurnálu Macroeconomic Dynamics popisujete sám sebe jako prvního „outsidera“, jenž se na přípravě encykliky podílel. Jak to myslíte?

Bylo mi řečeno, že jsem prvním nekatolíkem, jenž na nové encyklice s papežem spolupracuje. Její podtitul zněl Zneužívání socialismu a iluze kapitalismu čili obráceně než v té původní verzi. Jan Pavel II. mínil, že svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo nejhorším zločinem spáchaným kdy lidstvem. Říkal také, že každé náboženství má sice jiného boha, ale musíme umět spolupracovat a komunikovat. Jediné náboženství, které polský papež příliš neuznával, byl buddhismus.

A vy jste buddhista.

Ano. Jeden z mých studentů měl později možnost se s papežem setkat a mluvili prý také o mně. „Uzawa, ten japonský buddhista?“ vybavil si údajně papež. Myslel jsem, že je to pocta, ale pak jsem si vzpomněl, jak mě papež jednou požádal, abych šířil náboženské poselství nové encykliky. „Nejsem křesťan a nejsem k tomu kvalifikován,“ odpověděl jsem. Jan Pavel II. se možná cítil mým odmítnutím uražen.

Profesor Ósacké univerzity Charles Horioka mi řekl, že jste jedním ze dvou tří Japonců, o nichž se spekuluje jako o laureátech Nobelovy ceny.

Jistý americký profesor mě jednou na přednášce uvedl jako „lídra komunistického hnutí v Japonsku“. Chtěl jsem se ohradit, leč ten večer onomu pánovi zemřela manželka, a tak jsem to nechal být. Naneštěstí byl přítomen i reportér vlivného deníku Boston Globe, který o mně pak napsal komický článek, podle něhož jsem dokonce vedl japonské komunisty! Mí někdejší studenti, Joseph Stiglitz a George Akerlof (oba držitelé Nobelovy ceny z roku 2001, pozn. red.), tento americký list řadu let žádali o omluvný článek.

Jak to dopadlo?

Něco časem sesmolili, ale za omluvu to považovat nelze. Lawrence Klein sice Nobelovu cenu získal i přesto, že byl zamlada v komunistickém hnutí, ale já si nemyslím, že ji dostanu. Přitom jsem v komunistické straně nikdy nebyl!

Hirofumi „Hiro“ Uzawa (*1928)

Patrně nejvýznamnější japonský ekonom. Do ekonomického učení převratně uvedl ideje lidského a společenského kapitálu (vzdělání, lékařství) a v šedesátých letech načrtl základy takzvaným novým teoriím růstu. Uzawa působil dlouhá léta na západních univerzitách (Stanford, Chicago, Cambridge), kde vedl řadu špičkových ekonomů – například nobelisty Josepha Stiglitze, George Akerlofa a Roberta Lucase. Byl vyznamenán japonským císařem, je členem Japonské akademie věd a emeritním profesorem na Tokijské univerzitě. Ač je buddhista, vybral si jej jako svého rádce papež Jan Pavel II. S manželkou Hiruoku žijí v Tokiu.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla 20. 4. 2009 v Týdnu č. 16/2009.