Čínu čekají krize. Ale ustojí to

Ptám se vás jako předního ekonomického historika – je z dějinné perspektivy nedávná finanční krize a to, co po ní následuje, cosi výjimečného, nebo jde jen o poměrně normální cyklický útlum?

Ekonomika je neustále se vyvíjející systém, jenž čas od času prostě prochází krizemi. Některé z nich jsou tak těžké, že ničí veškerý institucionální řád, způsobují chaos a dokonce násilí. Jiné jsou poměrně snadno překonány a hospodářský systém pokračuje ve vývoji. Myslím, že nedávná krize patří do této druhé kategorie.

Vidíte nějaké paralely s velkou hospodářskou krizí třicátých let?

Ne. Velká deprese, to byla věru kritická krize. Ta aktuální nebyla tak těžká. A ani její dopady nejsou. Velká deprese byla vyústěním zcela odlišného druhu nestability ekonomického systému. Vezměte si například, že aktuální finanční krize byla zapříčiněna v celé šíři rozvojem finančních produktů, které v roce 1929 nebo 1930 vůbec neexistovaly.

Jak budou za pár let hospodářští historici popisovat finanční krizi let 2007 až 2009?

Šlo o to, že ekonomický systém, a zvláště rozvoj nových produktů na finančních trzích, dospěl do takové úrovně, že podněcoval k rizikovému jednání. Celý systém tím byl destabilizován. Například ratingové agentury jako Moody’s a další zakrývaly fakt, že nové finanční produkty vnáší na trhy enormní nestabilitu – když pak čas nazrál, stačil poměrně malý pohyb na trzích, aby to zásadně destabilizovalo celý systém.

Jak z toho ven? Jak zabránit, aby se něco podobného opakovalo?

Systém je a bude „záplatován“. Pravděpodobně velmi nedokonalým způsobem. To vyústí v nové krize. Ty jsou ovšem nevyhnutelné v každé tržní ekonomice. Budoucí krize lze ale zmírnit tím, že budeme mít hlubší vhled do toho, co se děje. Kdybychom měli před finanční krizí například skutečné ponětí o tom, jak mocně se rozvíjí trh s novými finančními produkty, s deriváty (kontrakty odvozené od ceny jiných cenných papírů, kursů měn, úrokových sazeb apod. pozn. L. K.) či s některými druhy dluhopisů, taková nestabilita by nenastala. Nerozpoznali jsme to ovšem včas. 

Douglass Cecil North (*1920)

Profesor ekonomie na Washingtonově univerzitě v St. Louis je předním světovým hospodářským historikem. V roce 1993 získal za svůj výzkum v této oblasti ekonomickou Nobelovu cenu. Jak říká, než se stal ekonomem, „dělal spoustu věcí“. Během druhé světové války odmítl vstoupit do armády a působil jako navigátor na obchodní lodi plavící se na mezi San Franciskem a Austrálií. Během těchto plaveb si zamiloval fotografování, ale rovněž četbu ekonomických knih. V posledním roce války, když vyučoval navigaci na námořnické škole, dlouze zvažoval, zda se stát profesionálním fotografem, nebo ekonomem. Nakonec šel studovat hospodářskou vědu a fotografování je mu celoživotním koníčkem.

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Douglassi Northovi

Selhaly trhy, nebo vlády?

Neřekl bych, že jde o selhání trhů, ani že jde o selhání vlád. Takhle to nejde říct. Ekonomika je dynamický systém, v němž se neustále rozvíjejí nové instituce, nové organizace, nové finanční produkty, chcete-li. Některé z těchto novot systém destabilizují, jiné zase mohou mít stabilizující dopad.

Dokud ale lidé opravdu nepochopí, jak fungují, a nejednají dle toho, vždy nás něco může překvapit. Nyní se tedy, jak jsem řekl, bude „záplatovat“ – budeme se pokoušet zacelit ty „díry“ v systému, skrze něž vstupovaly destabilizující jevy. Tím však budeme bojovat jen s již proběhnuvší krizí, zatímco se v běhu času budou objevovat nové produkty, nové změny či nové instituce, které zadělají na další, novou krizi.

Ptám se, protože mnoho ekonomů nyní volá po tužších regulacích jako způsobu, jak zabránit opakování takové krize.

To proto, že ekonomové obvykle uvažují v kontextu tvorby svých modelů. Uvažují staticky. Proto také v takové míře nedokázali krizi předpovědět. Mohou „záplatovat“ tak, aby zabránili té podobě finanční krize, která je právě za námi. Přesto neuniknou nástrahám dalšího vývoje, neuniknou krizím v nových podobách. Vývoj je neustálý, probíhá trvale. Je třeba proto vidět ekonomiku dynamicky.

Takže jste spíše proti zesílení regulací?

Myslím, že je falešné vidět ekonomiku v kontextu střetu „trh versus vláda“, „trh versus regulace“. Domnívám se, že jde vždy o mix toho, do jaké míry bude lidem umožněno, aby „hráli na sebe“ – to jest na trzích –, a do jaké míry přitom budou limitováni, kontrolováni, regulováni – vládou a obecně vynucovacími mechanismy. Obecně ale fungují lépe trhy než vládní sektor. Ve vládním sektoru je totiž možné prosazovat úzké, partikulární zájmy. Na vládu napojené zájmové skupiny nemají zájem o blaho společnosti jako celku.

Trhy ano?

Celková evoluce trhů v posledních dvou stech let v mnoha zemích byla a je obrovským úspěchem z hlediska celé společnosti. Samozřejmě, jak jsme viděli při krizi, nastanou-li jisté okolnosti, trhy jsou destabilizovány. Ale to, jak jsem řekl, prostě k tržní ekonomice patří.

Někteří ekonomové hlásají, že krize a to, co po ní následuje, je koncem kapitalismu, jak jsme jej znali. Hospodářský růst zejména Západu v posledních dvou či tří stech letech byl vlastně až zázračný, říkají, a to tempo nejde dále udržet. 

Nemyslím si, že je to pravda. Nemyslím, si, že přesně víme, co nás čeká a nemine. Je třeba se snažit porozumět chování ekonomiky stále lépe a lépe, stále úspěšněji eliminovat potenciální destabilizující faktory, činit inteligentnější institucionální změny a dosahovat tak vyššího růstu.

Radil jste dlouhá léta čínské vládě. Je tamní růst udržitelný?

To otázka za milion. Nemyslím si to. Čínský ekonomický růst posledních třiceti let je vskutku impresivní, ale postupně se tam nejspíše vytvoří lobbyistické skupiny, které budou prostřednictvím napojení na vládu enormně prosazovat dílčí zájmy – na úkor zbytku společnosti.

V dalších třiceti letech tedy podobný růst neočekáváte?

Ne. Čína poroste, stoupající trend se udrží, ale bude přerušován propady, krizemi a nestabilitami, které už jsou zabudovány v tamním hospodářském systému. Číňani to ale dokážou ustát a přejít to. Jedna z věci, která na mě v dělá velký dojem, je jejich vrcholně pragmatický přístup k řešení problémů. Díky tomu se dokážou přizpůsobit všem druhům krizí. Byl jsem poradcem čínské vlády řadu let, podílel jsem se na řešení různých krizí a musím říci, že je zatím všechny vyřešili poměrně velmi dobře. I proto stále pokračují v růstu. Pokračovat tak donekonečna, to ale nejspíš nepůjde.

Říkáte, že když chceme zkoumat růst a bohatství daného národa, musíme vzít v potaz rovněž kognitivní schopnosti jeho obyvatelstva. Myslíte, že v Číňani mají jiné kognitivní schopnosti než lidé na Západě?

Je jim vlastní odlišné porozumění tomu, co se kolem nich děje. Dost možná, že jejich chápání světa je lepší než naše. Přesto si myslím, že se nakonec dopustí velmi zásadních a kritických omylů, jež přeruší jejich stávající rapidní ekonomický růst.

Můžeme třeba říci, že Číňané jsou pragmatičtější než lidé na Západě?

Jsou velmi pragmatičtí. Nedomnívám si, že jejich přístup k řešení společenských či ekonomických problémů lze napodobit třeba ve Spojených státech. Ale hlavně proto, že v USA máme svobodu projevu, volnou soutěž idejí – na chodu společnosti participují nejrůznější skupiny a zájmy. Čínská ústřední vláda oproti tomu není žádnými tlaky odrazována od zaměření se na daný problém, jejž je třeba právě řešit. Proto vše vyhodnocují velmi rozumně a efektivně. Přitom ale také dokážou vnímat názory zvenčí. Radil jsem při nejrůznějších problémech jak třeba šéfovi čínské centrální banky, tak lidem z tamní vlády – – byli vždy velmi otevření mým návrhům. Naslouchali. Přesto, že mnohdy o situaci věděli mnohem více než já.

Co byste poradil kolegům ekonomům – jak mají lépe předpovídat krize? Lze v ekonomii vůbec detailně předpovídat, když není o pohybech planet, ale o často i dosti nevyzpytatelném jednání obyčejných lidí?

Nejen, že je obtížně předpovídat, ale dost často vůbec nemusíme rozumět tomu, co se právě děje. Jako když jsme přehlédli rozvoj finančních produktů, které nakonec vedly ke krizi. Můžeme se zcela mýlit a domnívat si, že důvodem, proč se nám nedaří, jsou skvrny na slunci nebo to, že jsme špatní lidé. V islámském světě si zase pomyslí, že se jim nedaří, neboť se nejspíš vetřeli nějací špatní bozi. To, jak vnímáme svět kolem nás, je velmi, velmi subjektivní. A většinou je to špatně.

Nazdařbůh

Nejistota. Je všude kolem nás. A hlavně před námi. Každé přemítání nad budoucími dopady nynějších činů je nutně nejisté. Ekonom Frank Knight už ve třicátých letech odlišil riziko od ryzí nejistoty. Zatímco riziko je ještě jakž takž spočítatelné – jsme schopni určit alespoň, s jakou pravděpodobností vyústí naše současné rozhodnutí v ten či onen důsledek –, v případě ryzí nejistoty jen tápeme a vrháme se nazdařbůh do temnot budoucnosti.

„Nazdařbůh“, to slovo už etymologicky odkazuje na boha; starořečtí lučištníci se modlili k některému z bohů (zvláště k Apolonovi), aby jim „vypomohl“ s náhodnou složkou při střelbě na terč. I nejnepatrnější úchylka totiž může způsobit, že sebelepší střelec chybí. Lučištník mohl trénovat sebevíc – slovy ekonomů, mohl minimalizovat riziko neúspěchu do úmoru -, ale když se dostavil třes, když se náhle – v rozhodujícím okamžiku – vkradla rozptylující myšlenka, minul. Ryzí nejistotu, zda se tak stane, či ne, měl v rukou bůh.

Jan Ámos Komenský napíše o stovky let později ve své Analytické didaktice, že „vyučivati, učiti se nebo něco konati nazdařbůh, jest projevem nedostatku teorie.“ To není náhodné; neurovědec Merlin Donald odlišuje dvě základní fáze kulturního rozvoje lidského myšlení – mytickou a teoretickou.

Zatímco starořečtí lučištníci (zosobňující onu mytickou fázi) ještě pálili na terč, modlíc se na zdar k bohům, učenci přibližně stejné doby v čele s Aristotelem pomalu počali rozvíjet zcela nový způsob, jak se utkat s ryzí nejistotou – prostřednictvím vědeckých teorií. Na ně navázali vědci Komenský, Donald, Knight i v tomto TÝDNU zpovídaný Douglass North, vůdčí představitel takzvané nové institucionální ekonomie. Právě instituce jsou dle Northe zcela zásadní pro rozvoj civilizace, pro ekonomický růst. Proto, že snižují ryzí nejistotu a vnášejí do společnosti řád. Instituce jsou přitom všeobjímajícím označením jak pro formální pravidla (ústava, zákony, regulace), tak neformální omezení (konvence, normy chování), a odrážejí víru či přesvědčení lidí. Jsou tudíž utvářeny na podkladě jazykového a kulturního dědictví daného národa – ať už toho z fáze mytické (mýty, náboženská tabu, předsudky) či teoretické. Zde je třeba hledat kořeny enormních rozdílů ve vyspělosti a bohatství jednotlivých států a národů.

Zkrácená verze rozhovoru pořízeného v Chicagu vyšla 7. 2. 2011 v Týdnu č. 6.