Wall Street ničí Ameriku

Po pádu „železné opony“ jste se podílel na návrzích ekonomických reforem zemí socialistického bloku…

…učil jsem i na Středoevropské univerzitě, když ještě byla v Praze. Pamatuji se, že jednu z přednášek – konala se v blízkosti Karlova mostu – jsem zahájil s poukazem na text, jenž je na desce u mostecké věže: praví cosi o tom, že občané Prahy tam roku 1648 hrdinně zastavili postup švédských vojsk. Zavtipkoval jsem, že konečně přináším něco ze švédské civilizace i na druhý břeh Vltavy. (smích) 

Co si tedy zpětně myslíte o transformaci, o privatizaci v zemích střední a východní Evropy?

Šlo o největší dějinnou událost v mém dospělém životě – to proto, že coby dítě ještě pamatuji druhou světovou válku. Bylo to trochu jako nynější krize – lidé situaci adekvátně nerozuměli, tudíž bylo učiněno mnoho a mnoho chyb. Hlavně v Rusku – naděje na opravdovou demokracii tam vzaly za své kvůli způsobu, jakým byl přechod na tržní ekonomiku uskutečněn. Ale celkově jsem velmi rád, že k pádu socialismu došlo – z mojí generace jen málokdo věřil, že se toho někdy vůbec dožije. Bylo to fantastické. Musíme si ale uvědomit, že částečným důvodem, proč se situace při aktuální finanční krizi tak vymkla z rukou, je skutečnost, že lidé prostoduše věřili v systém, jenž byl rozvíjen i v reakci právě na kolaps systému socialistického. To, co dnes máme, je naopak velmi vážná krize kapitalismu.

Jak by ji navrhoval řešit John Maynard Keynes (britský ekonom, jenž doporučoval rozsáhlé státní zásahy jako cestu z krize, pozn. red.), na jehož teorie jste předním světovým expertem? Co by na ní řekl?

Raději bych nehádal – přece jenom, je to už 75 let, co zemřel. Ekonomický systém se za tu dobu hodně proměnil. Pravděpodobně ale by radil deficitní financování. Jenže za jeho časů byly vlády zpravidla ve velmi dobré rozpočtové situaci. Deficitní financování tak neohrožovalo důvěru, jíž se té které zemi dostává u dluhopisových investorů, u věřitelů. V tomto ohledu je dnešní stav velmi odlišný.

A co vy, jak dle vás vlády řeší krizi a její důsledky?

Neřešily a neřeší ji. Finanční krize metamorfovala do krize státního dluhu evropských zemí. Ty takzvané stimulační programy – neboli zvýšené deficitní financování -, o nichž se rozhodlo v letech 2008 a 2009, byly jen dočasným opatřením. Ekonomice pomáhají jen dočasně, ale přitom za cenu zhoršení rozpočtové situace. Dočasnost je dána tím, že vlády se snaží udržet zaměstnanost deficitním financováním, přičemž ovšem zároveň soukromý sektor – podniky a firmy -, napravují svoji pochroumanou finanční situaci.

Jak?

Snaží se zkrátka utrácet méně, než kolik činí celkové příjmy. Vládní deficitní financování je vynuceno tím, že vláda usiluje kompenzovat právě tuto tendenci privátní sféry utrácet méně. Ale tím, že soukromá sféra šetří, neinvestuje a nezaměstnává, se peníze poskytnuté vládou v ekonomice „nerozmnožují“ – nedopadají na úrodnou plochu. Proto je jejich efekt jen dočasný.

Axel Leijonhufvud (*1933)

Původem švédský ekonom je emeritním profesorem Kalifornské univerzity v Los Angeles a profesorem univerzity v italském Trentu. V roce 1968 mu vyšla kniha O keynesovské ekonomii a ekonomii Keynese, která si získala značné renomé. Nyní o sobě prohlašuje, že je „dvojitým důchodcem“ a většinu času tráví na kalifornském pobřeží.

Ekonomika se tedy rozhýbe tehdy, až se sebou pořádně „hejbne“ soukromá sféra?

Tak nějak. Musíme si ale uvědomit, že soukromý sektor akumuluje finanční prostředky nikoli proto, že touží hromadit hotovost, nýbrž proto, že potřebuje splatit dluhy.

Co měly vlády při řešení krize udělat lépe?

Uvítal bych třeba, kdyby sanace bank byly prováděny takovým způsobem, že by vláda získala akciový podíl ve finančních ústavech, jež zachránila. To se do jisté míry dělo ve Velké Británii – v případě bank jako Royal Bank of Scotland či Lloyds –, ale třeba v USA nikoli, a to z ideologických důvodů.

Vliv liberálu a zastánců volných trhů byl tak silný?

Ano. Americká vláda najela zejména v posledních dvaceti letech na prostoduše liberální doktrínu, nechtěla tak ani v krizi působit jako antikapitalistická nebo socialistická – takže ty banky raději neznárodnila. Podívejte, existují obecně dva typy krizí. Deflační krize nastává tehdy, když podniky a firmy nedostávají ve velké míře svým závazkům – nejsou s to splácet dluhy. Druhý typ krize přichází v tom okamžiku, kdy nedostává svým závazkům vláda – když se třeba země ocitne na pokraji státního bankrotu. Protože už takové zemi nikdo nepůjčí, musí si tisknout peníze, jak se říká. A to zapříčiňuje inflaci. Druhý typ krize je tedy krize inflační.

A jakou situaci se nacházíme nyní?

Klíčové ekonomiky Západu se ocitají ve stavu, v jakém nikdy předtím nebyly. Ve zlé finanční kondici je totiž jak veřejný, tak soukromý sektor. S postupem času se přitom zužuje prostor k proplutí mezi Skylou a Charybdou – stále obtížněji se stanovuje kurs tak, aby nenastala nebezpečná kolize, ať už deflační, či inflační.

Mluvíte tedy hlavně o situaci v USA a eurozóně?

Ano, tam i tam. Během finanční krize a toho, co po ní následuje, stále dokola dochází k tomu, že investoři po celém světě prchají k americkému dolaru coby ještě poměrně nejbezpečnější investici. A to přesto, že udržitelnost rozpočtové situace USA rozhodně není zaručena. Spojené státy se tedy nejspíš ocitnou v téže situaci jako Japonsko v posledních dvaceti letech – budou zabředávat do schodků, aby udržely jakous takous úroveň výkonnosti vlastní ekonomiky. Přitom ale budou v nejlepším případě jen hospodářsky stagnovat.

Takže deflační krize podobná té japonské je nyní stále pravděpodobnější variantou než krize inflační?

Zejména krátkodobě je inflační tlak nulován deflačními silami v soukromém sektoru. Soukromý sektor – s mírnou nadsázkou – nedůvěřuje při ekonomických obtížích ničemu jinému než americkému dolaru. Měnové uvolňování – tisk nových peněz, k němuž v USA dochází, je tak nulováno stále značnou poptávkou po dolarech všude ve světě. Deflační tendence jsou tedy stále silnější než inflační.

V poslední době se ale v souvislosti s růstem cen komodit opět mluví o hrozbě inflace (viz Intelektuální skandál).

Inflaci hlavně může zažehnout to, kdyby věřitelské země rozhodly, že akumulace dolarových rezerv už dále není v jejich zájmu. Pokud by Čína, Japonsko, ropné velmoci, Tchaj-wan a další třeba prohlásily, že už nebudou rozšiřovat své dolarové rezervy – to vůbec nemluvím o tom, že by se části těchto rezerv zbavily –, úrokové míry v USA se rapidně zvýší a přizpůsobení směnných kursů zvýší náklady na dovážené zboží v USA. Nastane inflace, tedy obecně velmi nestabilní situace.

Jedna nestabilita za druhou…

A pod povrchem toho všeho se rýsuje další hrozba. Ony liberální trendy těch posledních dvaceti nahlodaly víru veřejnosti vyspělého světa, zejména pak v USA, v ještě poměrně spravedlivé rozdělení příjmů ve společnosti. Bonusy a odměny na nejvyšších postech ve velkých korporacích a na Wall Streetu se utrhly ze řetězu. Banky ale třeba i velké automobilky byly přitom sanovány velmi nákladně z peněz právě řadových daňových poplatníků. Nahlodána byla i jejich víra v to, že odměna zhruba odpovídá vynaloženému úsilí.

K čemu to může vést?

Zaprvé ke vzteku a rozhořčení u značné části veřejností – což nahrává extrémním představitelům politického spektra a oslabuje politický střed. Proto jsem říkal, že je chybou, že vláda v USA nezískala podíly v sanovaných bankách – pak by si tamní daňový poplatník mohl říci, že teď aspoň částečně ty banky vlastní, což by bylo jistou náplastí. Zadruhé k tomu, že je téměř nemožné ekonomický systém stabilizovat a vrátit mu jeho ztracenou funkčnost. Na řešení další krize, jež může přijít, nejsou už záchranné prostředky – vlády už jsou finančně vysáty – a není ani politické vůle systém měnit. To je ještě hlubší složka krize – už zdaleka ne pouze ekonomická.

Mnoho lidí tvrdí, že druhá světová válka byla vyústěním velké hospodářské krize. Hrozí něco podobného?

Doufejme, že do této řeky nevstoupíme dvakrát. Tak daleko bych nezacházel. Jsem ale bytostně přesvědčen, že Wall Street a finanční sféra obecně velmi těžce a trvale poškodily anglosaský modelu kapitalismu a nenávratně tak i oslabily vliv Spojených států ve světě. Proto je pravděpodobné, domnívám se, že se budeme dívat na tuto krizi zpětně jako na tu, která svět zásadně proměnila – a vůbec si nemyslím, že by otěže nutně musela převzít Čína, jak se teď často slýchá. Ta se může dostat do svých vlastních těžkých obtíží.

Intelektuální skandál

Byl to prý Vladimír Ilji Lenin, kdo jednou řekl, že nejlepším způsobem, jak zničit kapitalistický systém, je znehodnotit měnu. Píše to dokonce britský národohospodář John Maynard Keynes ve své knize Ekonomické důsledky míru z roku 1919. „Ten Leninův výrok je nedohledatelný – nikdo jej dosud nebyl schopen prokázat,“ říká však Axel Leijonhufvud, profesor univerzity v Trentu a špičkový světový znalec Keynesova díla.

Keynesova citace Lenina – ať už podložená, či nikoli – bývá často uváděna coby důkaz, že britský ekonom měl rozhodně na zřeteli i nebezpečí inflace, již zapříčiní právě nadměrné vytváření peněz a úvěrů v ekonomice, tedy znehodnocování měny. Keynes a další jeho pokračovatelé jsou totiž obecně mnohem častěji spojováni s obavami z nezaměstnanosti a hospodářské deprese způsobené nedostatečnou celkovou poptávkou, nikoli s obavami z inflace.

Význačným Keynesovým pokračovatelem je také Leijonhufvud, i když tu a tam nešetří jeho kritikou. Značně ostřeji ovšem kritizuje to, jak k inflaci přistupuje současná učebnicová ekonomie hlavního proudu. „Myslím, že je to přímo intelektuální skandál,“ zamýšlí se v tichu svého podkrovního kabinetu, z nějž se jako na dlani jeví ledovcové údolí, do něhož je malebné Trento zasazeno, město samotné i zdvihající se štíty Dolomit.

Učebnicová ekonomie totiž má za to, že inflace škodí ekonomickým subjektům vlastně pouze tím, že na ně uvaluje takzvané náklady ošoupané podrážky (časová ztráta spojená s častějším navštěvováním bank, jelikož během inflace je krajně nevýhodné držet hotovost; po nástupu internetu a elektronického bankovnictví význam těchto nákladů dále klesá) a náklady na menu (nutnost častěji přepisovat ceny na jídelních lístcích či v katalozích).

„To je směšné,“ míní Leijonhufvud. „Pokud by to s inflací bylo takhle triviální, ať si klidně stoupá.“ Inflace je podle něj mnohem nebezpečnější – například tím, že v čase, kdy překotně rostě cenová hladina, není možné sestavovat smysluplné rozpočty (ať už vládní, či podnikové), není vlastně ani dost dobře možné vést účetnictví či provádět finanční audit. „Pak se všechno vymyká kontrole,“ upozorňuje na skutečná úskalí a nesmírné náklady inflace.

Zkrácená verze rozhovoru pořízeného v italském Trentu vyšla 24. 1. 2011 v Týdnu č. 4/2011.