Snížit daně bohatým? Chyba!

Tvrdíte, že podnikatelská činnost je základním zdrojem hospodářského růstu. Ozývají se takové hlasy, že Obama a jeho vláda podnikatelům škodí, jelikož státními zásahy vytěsňují z ekonomiky právě soukromé podnikání.

S tím nesouhlasím. Také neříkám, že podnikatelská činnost je hlavní či základní ingrediencí hospodářského růstu. Je třeba tří typů lidí: invenčních, kteří budou objevovat, vynalézat, navrhovat nové postupy; výrobců; a podnikatelů, kteří rozpoznají přínosnost nového postupu a propojí jeho tvůrce – objevitele – s výrobcem. Tahle spolupráce stojí za rapidním ekonomickým růstem.

A vychází jí Obama a spol. vstříc?

Jsem přesvědčen, že nynější administrativa například podněcuje růst malých a středních podniků. Jsou to totiž právě malé a střední podniky, které mají na svědomí většinu inovací, většinu nových pracovních příležitostí. Motorem rapidního hospodářského růstu nejsou velké automobilky nebo obří výrobci letadel, ale hlavně nové malé firmy, jež se velkými teprve stanou.

William Jack Baumol (*1922)

Profesor ekonomie na Newyorské a Princetonské univerzitě je jedním z nejvlivnějších teoretických ekonomů na světě. V roce 2003 získal Světovou cenu za výzkum v oblasti podnikání, a to za „neustávající snahu přisoudit podnikateli klíčovou roli v ekonomických teoriích.“ Je totiž paradoxem, že učebnicová ekonomie nemá teorii podnikatele téměř vůbec rozvinutu. To se právě Baumol – ve volném čase vášnivý malíř a sochař – snaží změnit. Před čtyřmi lety mu za to vysekl poklonu i magazín The Economist: „Díky Baumolově usilovné snaze ekonomové konečně ve svých teoriích vyhradili podnikatelům trochu místa.“

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Williamu Baumolovi

Takže se domníváte, že Obamova administrativa nyní tyto firmy stimuluje dobře?

Rád bych viděl více stimulů. Problém není ani tak s Obamovou administrativou, ale s Kongresem, který se velmi vehementně snaží snižovat výdaje a stimuly omezovat. Myslím, že na to ještě ekonomika není dostatečně silná. Z historie známe případ Rooseveltovy administrativy, která zasahovala velmi efektivně mezi lety 1933 a, řekněme, 1937 –stimulovala investiční činnost vhodně zvoleným druhem výdajů. V roce 1937 ale začala sledovat ideu vyrovnaného rozpočtu a nezaměstnanost zase stoupla. 

Z takzvaného Baumolova efektu (viz Baumolova nákladová choroba) plyne i to, že čím bohatší daný stát je, tím vyšší podíl státního rozpočtu jde do sektorů, v nichž je obtížné dále zvyšovat produktivitu. Lze na tomto základě ospravedlnit Obamovu sociální a zdravotní reformu?

Ano. Konzervativci říkají, že si ty programy nemůžeme dovolit. Nezapomeňme však, že podíl státních výdajů, jež míří do sektorů s poměrně malými vyhlídkami na další růst produktivity (vzdělání, zdravotnictví či sociální péče), stoupá od té doby, co se vedou statistické záznamy. A přitom zejména ekonomicky vyspělé státy mají stále dostupnější a lepší zdravotní péči, jež ústí v prodlužování délky lidského života, a mohou se pochlubit i rostoucím zastoupením lidí s vyšším vzděláním. To vše dokazuje, že i přesto, že státní výdaje v těchto oblastech rostou, jedná se o jednu ze složek celkového růstu produktivity – což znamená, že naše kupní síla roste ještě rychleji.

Podnikání usnadňují co nejnižší bariéry vstupu do byznysu. Takové dlouhodobě obhajujete. Jaký je v tomto ohledu trend posledních dvaceti třiceti let, v USA i ve světě?

Řekl bych, že v současnosti je mírně jednodušší začít podnikat než před těmi třiceti lety. Platí to pro USA i valnou část zbytku světa. Vezměte si Čínu – nyní je velmi jednoduché tam začít podnikat. Neustále mě žádají, abych tam jezdil přednášet právě o tom, jak nastartovat byznys.

Zmiňujete i to, že po většinu čínských dějin tam bylo mnohem prestižnější být státním úředníkem než obchodníkem. Myslíte si, že v tomto dochází v posledních třiceti letech k obratu?

Přesně tak. Být učencem a trávit život četbou konfuciánských rukopisů bylo skutečně velmi prestižní, zatímco obchodovat cosi ostudného. Dnes je tomu naopak. Středověká Čína přinesla světu tolik vynálezů a objevů, že se jí do příchodu průmyslové revoluce nemohlo nic rovnat. Ale neměli žádné podnikatele! Nyní se v Číně nic neobjevuje, nic nevynalézá, ale zato je tam spousta podnikatelů, kteří se inspirují ve světě. Nic tak přesvědčivě nedokazuje to, co jsem řekl – jak moc jsou podnikatelé důležití pro rapidní hospodářský růst.

Podnikání ale dle vás nemusí být jen produktivní, nýbrž může být i neproduktivní či dokonce destruktivní. Když banka obchoduje na vlastní účet, aniž by tím třeba sledovala zájmy klientů, jde o destruktivní činnost?

V některých případech. Přijde mi naprosto skandální, že mnohé z bank a finančních institucí hlavně před propuknutím finanční krize prodávaly klientům nové druhy cenných papírů, přičemž zároveň rozesílaly interní memoranda, v nichž zvěstovaly, že ty samé cenné papíry jsou velmi nebezpečné. To by mělo být do budoucna zakázáno!

Domníváte se, že nynější hospodářský útlum, jejž finanční krize přivodila, je výjimečný, nebo jde o standardní projev ekonomického cyklu?

Je to standardní krize tržní ekonomiky. Horší než většina předchozích, ale ne tak zlá jako ta, jež začala roku 1929. Jsem přesvědčen, že byla zděděna od předchozí vlády.

Bushovy?

Ano. A nyní republikáni zabraňují tomu, aby byla učiněna opatření, která by situaci zlepšila.

Co vlastně Bush udělal špatně?

Především snížil daně velmi bohatým lidem. I když odhlédneme od morálních hledisek, je snížení daní bohatým strašlivým způsobem, jak se snažit podpořit ekonomický růst. Když vláda sníží daně chudým či nezaměstnaným, oni ty peníze zkrátka utratí – třeba za jídlo či ošacení. Když jsou však části daňového břímě zbaveni bohatí, nemusí to ekonomiku příliš podpořit. Mají sice k dispozici více peněz, ale panují-li obecně nejisté podmínky k investování, raději s těmito penězi nebudou nic dělat, budou je jen hromadit – ekonomiku to tedy nijak nepodpoří.

A co ta takzvaná „trickle-down teorie“, dle níž snížení daní bohatým prospívá i chudým, k nimž peníze od bohatých nějak „stečou“ („trickle“ – stéci, pozn. L. K.)?

Spíš věřím v opak – když nezaměstnaní dostanou dodatečné peníze, aby mohli nakrmit a ošatit své rodiny, peníze „vytečou“ k výrobcům, k firmám, k podnikům. Zatímco když bohatí budou peníze jen hromadit, nemůže nic nikam „stéci“.

Baumolova nákladová choroba

Psala se šedesátá léta a filantrop John D. Rockefeller III. – vnuk legendárního ropného magnáta – si vzal do hlavy, že vylepší image umění u americké veřejnosti. „Jednak sestavil skupinu slovutných byznysmenů, kteří mohli jít příkladem a ukázat, že umění není jen komunistickým homosexuálním komplotem,“ vzpomíná William Baumol, „a jednak oslovil mě, abych na téma umění vypracoval ekonomickou studii.“

Ač Baumolovi umění rozhodně není cizí – jeho newyorský byt zdobí vlastní malby a skulptury –, Rockefellerova nabídka jej zaskočila. Nakonec ji přijal a zřejmě i díky tomu zná dnes teoretická ekonomie pojem „Baumolův efekt“ či také „Baumolova nákladová choroba“. Když totiž pohleděl zrakem ekonoma na sféru umění, všiml si zajímavého jevu – produktivita se v ní nijak výrazně nezvyšuje. Není se co divit: zatímco například průmyslová odvětví zvyšují produktivitu téměř nepřetržitě, a to hned několika způsoby (větším množstvím kapitálu v přepočtu na pracovníka; zlepšením výrobních technologií; zvýšením kvalifikace pracovní síly; zkvalitněním procesu řízení a managementu; výnosy z rozsahu), produktivita umělců je už po staletí v podstatě neměnná. Zaměstnanec v průmyslu je dnes nesrovnatelně produktivnější než roku 1800, ale na zahrání Beethovenovy skladby pro smyčcový kvartet jsou stále zapotřebí čtyři hudebníci. Technologický pokrok je sice patrný i ve sféře umění (pódiové osvětlení se zlepšilo s vynálezem elektřiny a komfort umělce i publika dnes zvyšuje klimatizace), ale tato vylepšení nejsou ústřední z hlediska produktivity.

Jestliže růst mezd odráží růst produktivity, pak by to značilo, že současní umělci budou stále živořit s příjmem svých předchůdců z roku 1800. Proč tomu tak není, vysvětluje právě Baumolova nákladová choroba. Sféra umění (ale může jít i o jakoukoli jinou sféru s nízkým růstem produktivity) se – co se týče růstu nákladů (mezd) – „nakazí“ od sféry, v níž produktivita roste rychle (průmysl), a kde tedy náklady (mzdy) stoupají zcela přirozeně právě v důsledku zvyšující se produktivity. K této „nákaze! na konkurenčním pracovním trhu dojít prostě musí – jinak by umění provozovali jen naprostí asketové.

Životní úroveň například pěvců tudíž neroste díky jejich lepšímu zpěvu, ale díky lepším strojům v továrnách.

Rozhovor pořízený v New Yorku vyšel 22. 11. 2010 v Týdnu č. 47/2010.