Terminátorův ekonom

Jste ekonomickým rádcem kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera (jehož mandát vypršel v lednu 2011, pozn. L. K.). Může si vysoce zadlužená Kalifornie vzít nějaké poučení z dluhové krize, jež právě probíhá v Evropě?

Ano, určitě. Myslím, že celé Spojené státy by se měly poučit. Ostatně, americká veřejnost už si začíná uvědomovat, že zadlužení celé země je značné. Lidé sledují, co se děje v Evropě, a jsou z toho znepokojeni. Americká vláda však stále odolává. Jakoby se jí to zatím příliš netýkalo.

A co situace v samotné Kalifornii? Lepší se to alespoň trochu?

Moc ne. V dobrých časech se holt utrácelo příliš mnoho a nyní, v těžkých časech, je obtížné ony výdaje nějak omezovat. Kalifornská ekonomika je na tom opravdu špatně, nezaměstnanost je vyšší, než kolik činí celonárodní průměr. Propad nemovitostního trhu ji zasáhl vskutku těžce. Je nyní zásadní vzít si poučení z případu Řecka, kde se jasně ukázalo, že země, jež neprovádí dobrou fiskální politiku, bude potrestána.

Je evropská dluhová krize pro globální ekonomiku podobnou hrozbou jako krize amerických bank z doby před dvěma lety?

Ne. Mohla by, kdyby se věci dále vymkly z rukou, ale v tuto chvíli tomu tak není. Některé banky ve Francii či Německu stále drží značné množství řeckého dluhu, přičemž Řecko může v jistém okamžiku přestat být schopno tento dluh obsluhovat, bude jej muset restrukturalizovat. To by se vážně dotklo ziskovosti německých a francouzských bank. Ale právě teď tato hrozba není akutní.

Jak hodnotíte postup Evropské centrální banky (ECB) během dluhové krize?

Nouzové odkupování dluhu není dle mého názoru to, co by centrální banka měla dělat. To je úplně jiný typ aktivity, jenž s centrálním bankovnictvím jako takovým nesouvisí. ECB také nakonec učinila věci, o nichž předtím prohlásila, že je dělat nebude. Tím myslím, že z pohledu trhů ztratila část své důvěryhodnosti. Snad se ji podaří získat ztracenou reputaci zpět.

Jsou klíčové úrokové sazby, jež ECB aktuálně drží, v souladu s Taylorovým pravidlem (viz níže Taylorovo pravidlo)?

Myslím, že docela ano, ale nevypočítávám pro každý okamžik, pro každý moment, na kolik se ta či ona země nebo region od pravidla odchylují.

A co sazby stanovené nyní Fedem, americkou centrální bankou? Ty teď „sedí“?

Ty jsou dle mého názoru správné. Pohybují se kolem nuly, což není daleko od toho, co říká Taylorovo pravidlo. Když se ekonomika dostatečně vzchopí či když vzrostou inflační tlaky, bude samozřejmě třeba sazby zvednout.

Přátelíte se s Alanem Greenspanem, jenž řídil Fed v době před propuknutím finanční krize. Tehdy se ale Fed dle vás od Taylorova pravidla značně odchýlil – nastavil sazby níže –, což prý přivodilo krizi.

Ano, na tom se s Greenspanem neshodneme. Podle mě byly sazby opravdu příliš nízké po příliš dlouhou dobu. Jsme ale stále v kontaktu a často diskutujeme o ekonomice, o finanční reformě a tak podobně.

John Brian Taylor (*1946)

Přední světový expert na měnovou politiku autor proslulého Taylorova pravidla (viz Taylorovo pravidlo) přednáší na Stanfordské univerzitě. V letech 2001 až 2005 působil jako náměstek amerického ministra financí – byl zodpovědný za mezinárodní vztahy. Kromě jiného tak vedl tým, jenž ve válkou zkoušeném Iráku zakládal nový finanční systém. Byl rovněž členem sboru ekonomických poradců kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera, jehož mandát skončil v lednu 2011. V Kalifornii, kde Taylor žije, se momentálně těší z roční vnučky.

Když jsme u finanční reformy (Doddova-Frankova reforma, pozn. L. K.), souhlasíte s tvrzením některých obhájců volného trhu, že americká vláda užívá krize jako záminky k provádění regulací, které s krizí nesouvisí.

Myslím, že o tom není pochyb. Vždyť nová legislativa čítá více než dva tisíce stránek a jsou tam i věci s krizi nesouvisející. Do těchto legislativních balíků jsou prostě vždy přimíchávány věci, které přímo nesouvisí s tím, co ta legislativa proklamuje, že řeší. Vezměte si třeba založení úřadu na ochranu spotřebitele ve finanční sféře. Je doprovázeno spoustou nových regulací a nařízení, jaké půjčky mohou banky poskytovat, jaké druhy vkladů mohou lidé mít.  To s krizí příliš nesouvisí. Nebo mnohem tužší regulace hedgeových fondů. Ty toho s krizí rovněž nemají mnoho společného. Některé z nich ji zkrátka přežily, jiné padly.

Kritici poukazují rovněž na to, že nová legislativa neřeší problém „too big to fail“ (bank příliš velkých na to, aby mohly padnout, pozn. L. K.).

S tím souhlasím. Osobně bych preferoval, kdyby došlo k nějaké změně v legislativě úpadkového zákona. Tak, aby finanční instituce mohla poměrně hladce projít řízeným bankrotovým procesem tak – aniž by to vyvolalo nějaké zásadní otřesy ve finančním systému. Možná se tak stane v budoucnosti, ale nyní to není na pořadu dne. Takže, mám-li shrnout, myslím, že nová legislativa nechává ten problém „too big to fail“ neřešený.

Představitelé Fedu – Greenspan, ale i nynější šéf Ben Bernanke – vidí klíčovou příčinu krize spíše v nahromadění úspor v přebytkových ekonomikách, zejména asijských. Příliv peněz z těchto států do USA prý snížil dlouhodobé úroky, přifoukl nemovitostní bublinu a Fed s tím prý nemohl příliš co dělat.

Ano, mluví se o celosvětovém nahromadění úspor, jež měly stlačit úrokové sazby dolů. Jenže globální míry úspor byly nízké – nižší než v devadesátých, osmdesátých i sedmdesátých letech. Světová míra úspor – jednoduše poměr globální míry úspor a světového hrubého produktu –, nebyla nějak přehnaná, nešlo o žádné nahromadění. Teorie o nahromadění úspor je podle mého úplně mimo, i když samozřejmě znám spoustu lidí, kteří ji hájí. Ovšem i kdybych na chvíli připustil, že dlouhodobé úrokové sazby byly nízké z důvodu nahromadění úspor, Fed mohl zvýšením krátkodobých sazeb – nad nimiž kontrolu má – situaci alespoň částečně korigovat. Mnoho půjček na bydlení bylo například úročeno na základě pohyblivých sazeb. Kdyby Fed úroky zvýšil, navýšily by se i pohyblivé sazby u těchto hypoték, což by zbrzdilo přifukování bubliny.

Co si myslíte, že stálo za odchýlením od Taylorova pravidla v době před krizí? Nějaké politické tlaky?

Nemohu nic říct s určitostí, existuje mnoho možných důvodů. Jedním je, že se Fed chtěl vyhnout japonskému deflačnímu scénáři (Japonsko prožilo v devadesátých letech táhlou recesi doprovázenou deflací, tedy škodlivým poklesem cenové hladiny, pozn. L. K.). Proto snížil sazby a za každou cenu se snažil takovému vývoji zabránit. Dalším možným důvodem je, že inflace se vyvíjela jinak, než jak předpokládaly prognózy Fedu, na což bylo třeba reagovat. To je, co teď říká Bernanke.

Souhlasíte s ním?

Můj názor je, že jde o ukázkový příklad toho, že „dokonalé“ může být nepřítelem „dobrého“. V tom smyslu, že hospodářská politika USA šlapala velmi dobře po několik desetiletí. A představitelé zodpovědní za hospodářskou politiku si zkrátka vzali do hlavy, že tenhle dobrý vývoj ještě trumfnou, že to bude ještě lepší. Odchýlili se tudíž od toho, co předchozí desetiletí dobře fungovalo, hnáni snahou být perfektní, dokonalí. Jenže ty sazby byly nízké až příliš – dobré úmysly se nakonec projevily škodlivě a kontraproduktivně.

Nepřiměřené vládní zásahy podle vás krizi nejen zapříčinily, nýbrž poté dokonce ještě zhoršily a prodloužily. Mnoho ekonomů ale naopak tvrdí, že to je předně deregulace devadesátých let, jež je na vině.

Nemyslím si, že pro takové tvrzení existuje dostatek důkazů. Například se často zmiňuje zrušení Glass-Steagallova zákona, po němž mohly fúzovat komerční a investiční banky a provozovat ten samý byznys. Jenže pravdou je, že finanční krize nejničivěji zasáhla investiční banky, které s komerčním bankovnictvím nijak propojeny nebyly – mám samozřejmě na mysli investiční banky Lehman Brothers a Bear Stearns. Dalším často zmiňovaným případem údajné „ničivé deregulace devadesátých let“ je rozhodnutí neregulovat mimoburzovní obchod s deriváty (cenné papíry navázané na hodnoty jiných cenných papírů, komodit, indexů nebo třeba sazeb, pozn. L. K.). To také nevidím jako nějakou zásadní příčinu krize.

Proč?

Šlo jen o jedno šílené rozhodnutí AIG pojišťovat ve velkém pochybné cenné papíry (AIG pojišťovala před krizí prostřednictvím derivátů CDS, credit default swaps, cenné papíry navázané na nemovitostní trh, po jehož kolapsu ji musela desítkami miliard dolarů křísit americká vláda, pozn. L. K.). Ale to krizi nezavinilo. Ani AIG krizi nezavinila sama o sobě. Možná existují lepší příklady, ale stále si myslím, že je tomu přesně opačně, že instituce, které se dostaly do velkých potíží, značně regulovány byly. Vezměte si komerční banky: nad takovou Citibank bděly stovky úředníků z regulačních orgánů, měly přístup k účetnictví a dalším citlivým informacím – a ta idea, že nyní těchto úředníků potřebujeme ještě více je prostě směšná. Ten počet měl dávno stačit na to, aby se na nějaké problémy přišlo.

V březnu 2010 jste uvedl, že očekáváte recesi ve tvaru písmene U, a nikoli ve tvaru písmene V. Mnoho ekonomů ale stále varuje před recesí typu W nebo dokonce L. Jaký tedy váš současný pohled?

Pořád si myslím, že U je to správné písmeno. Zaměříme-li se na Spojené státy, v prvním čtvrtletí (2010, pozn. L. K.), za něž máme poslední dostupná data, zaznamenali růst ve výši necelých tří procent. To tedy vylučuje možnost recese typu V, neboť po tak hlubokém propadu, jenž v důsledku finanční krize nastal, by růst musel být nyní prudší než jen necelá tři procenta. Myslím, že po zbytek letošního roku bude americká ekonomika růst tempem nějakých tří čtyř procent. Rozvíjejícím se trhům se poměrně dobře daří, některým v Evropě také – například Německo vypadá, že je ne tom relativně dobře. Na druhou stranu se vystupňovala některá rizika, hlavně to již zmiňované, spjaté se situací v Řecku a obecněji v eurozóně. Nemyslím si však, že by tyto problémy byly tak závažné, aby v USA či ve světě nastala krize W.

Jste jedním z těch, jež varují před nebezpečím inflace, jež bude výsledkem všech těch protikrizových opatření. O tomto riziku se mluví přes rok, zatím se však nedostavuje.

Důvodem, proč se nedostavuje, je fakt, že globální ekonomika je stále slabá, tudíž máme relativně značný přebytek kapacit. To stlačuje na mzdy a ceny. Objem peněz v ekonomikách ale narostl enormně. Rostě dluh. Dříve či později tak období nízké inflace skončí. Předpovídat, kdy přesně se tak stane, je obtížné. Vím ovšem, že když měly USA poslední velkou inflaci – koncem šedesátých a v sedmdesátých letech –, inflace se navyšovala postupně, pomalu, nebyl to rozhodně okamžitý skok. Na konci sedmdesátých let už byla dvojciferná a musela být agresivně krocena.

Někteří ekonomové, například Kenneth Rogoff , bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, doporučují výraznější inflace, třeba šestiprocentní, jako dobrou cestu z hospodářského útlumu.

To není dobrý nápad. Nemyslím si, že by pomohlo dostat se z dluhu inflačně. Samozřejmě, inflace snižuje reálnou výši dluhu. V mezidobí jsou jí však lidé citelně zasaženi – inflace vnáší značnou nejistotu do rozhodování firem i jednotlivců; nikdo neví, s jak velkým růstem cen počítat. Myslím, že jedním z důvodů, proč se mnoha zemím před krizí tak dařilo, byla skutečnost, že se snažily držet inflaci zkrocenou. Dokonce rozvíjející se trhy, které prošly krizí docela dobře, udržovaly inflaci nízko. Byla by chyba na tom něco měnit.

Zmínili jsme již japonskou deflační krizi. Lze srovnávat nynější situaci ve světě se stavem japonské ekonomiky v devadesátých letech, kterou postihla právě táhlá recese? Čeká svět dlouhé období stagnace?

Doufám, že ne. Myslím ale, že největším rizikem – alespoň v USA – je ono rostoucí zadlužení. A ten dluh nás stahuje, neboť lidé si už uvědomují, že musí být splacen. A navíc není jasné, co se stane s finančními trhy – jaký bude dopad reformy. Nejistota kolem reforem je značná. Japonsko se v devadesátých letech opravdu se zlou potázalo a doufám, že my nyní v USA dopadneme lépe. Jak říkám, největší hrozbou je fiskální situace.

Byla to ale právě japonská centrální banka, která poprvé přišla s takzvaným kvantitativním uvolňováním (přímé poskytování likvidity, pozn. L. K.). Je kvantitativní uvolňování, jež v reakci na finanční krizi praktikují USA, lepší – třeba v tom smyslu, že je agresivnější, že přišlo rychleji? V Japonsku to zjevně nedopadlo nejlépe.

Domnívám se, že japonské problémy nesouvisí jen se zvolenou monetární politikou. Pravdou ovšem je, že v devadesátých letech tam prováděli po velmi dlouhou dobu nepříliš vhodnou monetární politiku. Byla tuze striktní, přičemž růst objemu peněz v ekonomice byl příliš nízký. Pak v roce 2001 změnili kurs a přišli s kvantitativním uvolňováním. Zavázali se držet úrokové sazby nízko a navýšit tak monetární bázi. Myslím, že to přineslo své ovoce: v letech 2005 a 2006 japonská ekonomika dosti zrychlovala.

Pak ale přišla právě finanční krize…

Ano, i Japonsko zasáhly globální problémy z ní plynoucí. Ty Japonsko uvrhly zpět do strastí. Ty nyní podle mého pramení hlavně z toho, že Japonsko se enormně zadlužuje. Je to tam jedna fiskální stabilizace za druhou. Když se v oněch letech 2001 až zhruba 2004 či 2005 zaměřili na kvantitativní uvolňování, na uvolňování v oblasti monetární politiky, neprováděli přílišná opatření v oblasti fiskální politiky. V poslední době se však navracejí k více keynesovsky laděné fiskální politice. Nemyslím si, že jim to kdovíjak pomáhá. Mají opět potíže, jak jsem řekl, a to při užívání jiného typu kvantitativního uvolňování, které je mnohem mírnější než to americké a také než to, jež užívali počátkem tisíciletí. 

Takže to úvodní kvantitativní uvolňování bylo v Japonsku úspěšné?

Ano, myslím si to. Především došlo k uvolnění monetární politiky. Po dlouhých letech, kdy se tak zdráhali činit, navýšili monetární bázi, růst peněžní zásoby. Jakmile tak učinili, ekonomice se začalo dařit – takže myslím, že to bylo úspěšné. Ale nyní mají nové problémy.

Co si myslíte o celé té ideji negativních nominálních úrokových sazeb. Ekonomové jako třeba Gregory Mankiw z Harvardu argumentují  –  i za použití vašeho pravidla (viz Taylorovo pravidlo) –, že v těžkém období, jímž byla třeba kritická fáze finanční krize na podzim 2008, by například v USA bylo optimální, kdyby centrální banka mohla stanovit úroky na úrovni nějakých minus pět procent, což však za stávajících podmínek nemůže, jelikož je limitována nulovou hranicí (viz Jak jít do záporu…).

Nevím konkrétně o tom Mankiwově návrhu. Vím ale, že loni činili odhady na základě Taylorova pravidla mnozí ekonomové a analytici. Vždy zdůrazňují, že to pravidlo není empirický odhad, je to doporučení, co by centrální banky měly dělat.

Jako námětek amerického ministra financí pro mezinárodní záležitosti jste měl na starosti utvoření stabilního finančního systému ve válkou stiženém Iráku. Jak zpětně tuto svoji misi hodnotíte?

Z finanční perspektivy to šlo myslím velmi dobře. Vydalo by to na pořádnou „story“. Museli jsme navrhnout kontury nového finančního systému ještě před propuknutím války. Vlastně jsme doufali, že žádná válka ani nezačne. Museli jsme získat informace o tehdejším finančním systému v Iráku a najít způsob, jak jej reformovat. Bylo to značně obtížné, vyžadovalo to spoustu plánování. Nakonec jsme dospěli k rozhodnutí založit novou měnu.

Byla tištěna v USA?

Ne. Museli jsme ty peníze natisknout docela rychle, takže se tisklo na sedmi místech ve světě: na Maltě, na Srí Lance, v Anglii… Ty peníze pak byly do Bagdádu převáženy na palubách Boeingů 747. Celkem to bylo 27 letounů naložených novými penězi. Dovezli jsme je do Bagdádu a pak distribuovali na 250 k tomu speciálně určených místech po celé zemi. Iráčané přicházeli se starou měnou, ještě s podobiznami Saddáma, a dostávali měnu novou. Vše to bylo provedeno velmi rychle. Do ledna 2004 byla tato operace ukončena (válka začala v březnu 2003, pozn. L. K.) – Irák měl novou měnu a mohli jsme tak založit i novou centrální banku.

To probíhalo jak?

Postupně se začal scházet výbor pro monetární politiku. Účastnil jsem se jeho úvodních schůzí. Samozřejmě, co se týče monetární politiky, bylo vše v daném prostředí velmi obtížné. Finanční systém však stále potřebuje být více rozvinut – je v plenkách: lidé téměř pořád užívají hotovost a rovněž soukromé úvěrování by se mělo mnohem více rozběhnout. Rozvoj je však pomalý kvůli všem těm bezpečnostním problémům.  Centrální banka ovšem existovala v Iráku již před válkou, ale sloužila spíše jako přídělovna úvěru pro Saddámovy věrné. My jsme ji museli založit jako opravdovou instituci monetární politiky.

Byla taková práce někdy opravdu nebezpečná?

Občas jsem se trochu obával. Ale chránili nás vojáci. Obával jsem se o lidi, kteří pro mě pracovali. Museli jet do Bagdádu přímo po invazi – město bylo ještě velmi zničené. To byla nebezpečná etapa. Museli jsme navázat kontakty s místními lidmi, získat si jejich důvěru. K tomu se váže jedna zajímavost…

Povídejte…

Ještě předtím, než byla uvedena nová měna, chtěli jsme civilní zaměstnance platit v dolarech. To bylo v danou chvíli nejbezpečnější. Zmapovali jsme tedy staré Saddámovy dolarové pohledávky, jež měl v bankách po celém světě včetně USA, vybrali dolary a vyplatili ony zaměstnance. To bylo na začátku celé operace. Jenže během války byla tamní centrální banka vyrabována a záznamy o těch dolarových výplatách mohly být zničeny. To by znamenalo, že by náš plán vyplácet v dolarech selhal. Naštěstí někteří z civilních zaměstnanců vzali záznamy domů, uchovali je na svých počítačích nebo jen v zaknihované podobě a vrátili je nazpět. Na základě záznamů pak byli lidé vypláceni po několik měsíců. Ptáte-li se tedy na nebezpečí, myslím, že největší nebezpečí hrozilo lidem, kteří byli ihned v Iráku od počátku – než se podařilo vytvořit pouta důvěry.

Jak jít do záporu aneb Loterie s Fedem

Going negative! Jít do záporu! Míněno v úrocích! V nominálních! Takto inovativně navrhoval na jaře 2009 americkou recesi řešit N. Gregory Mankiw, profesor ekonomie z Harvardu a hospodářský rádce exprezidenta Bushe mladšího.

Zatímco záporný reálný úrok je celkem běžný – postačí, když míra inflace převýší v daném období nominální úrokovou sazbu –, negativní nominální úroková míra nikoli.

Klíčovým motivem pro návrh byla situace, kdy (nejen) americká centrální banka (Fed) půjčovala v podstatě při nulových úrokových sazbách. Komerční banky ale přičítaly případným transakcím vysokou rizikovou prémii, neboť se v abnormálně vysoké míře obávaly, že protistrana nemusí v tíživém hospodářském prostředí být schopna dostát závazkům. Nepůjčovaly. Agregátní poptávka zůstával ochromená, nezaměstnanost stoupala. Monetární politika je v takovém případě tedy neúčinná: ani nulové úroky zatím nejsou s to ekonomiku nastartovat.

Nezabírají-li nulové úroky, uveďme záporné, navrhoval Mankiw. Pro představu – záporné sazby znamenají, že si dnes vypůjčíte 1000 korun a za rok vrátíte třeba jenom 970 korun. Takové je úročení při minus třech procentech. Kdo by to nebral? Samozřejmě ti, kdo půjčují. Proč by půjčovali, více – totiž nic – jim vynese i pouhé uložení peněz do slamníku.

Mankiw tak přišel s pozoruhodným řešením, jehož autorství však připsal jistému svému nejmenovanému studentovi z Harvardu a které lze jen obtížně brát úplně vážně. Představme si, že by Fed oznámil, že třeba za rok touto dobou vylosuje jedno z čísel od nuly do devítky a veškeré bankovky, jejichž sériové číslo končí taženou cifrou, učiní neplatnými. To v praxi bude znamenat, že očekávaný výnos z držby hotovosti bude záporných deset procent.
„Lidé budou rádi, že můžou půjčit za úrok minus tři procenta. Přijít o tři procenta je lepší než přijít o deset,“ vyvodil Mankiw. A když, pokračoval, se při takto mdlých sazbách rozhodnou peníze raději utratit třeba za nové auto, jedině dobře – povzbuzení spotřeby, a tedy agregátní poptávky, je přesně tím, k čemu má snižování sazeb ideálně vést.

Mankiwův nápad nemá daleko k tomu, co bychom označili za monetární socialismus 2.0. „Upgrade“na vyšší verzi spočívá i v rozšíření rolí Fedu o tu loterijní.

 

Taylorovo pravidlo

„Někdy si říkám, kdyby se tohle pravidlo nejmenovalo po mě,“ říká Taylor. „Ztrácím tím v diskusích o něm punc objektivity.“ Taylorovo pravidlo, jež poprvé navrhl v roce 1993, je v současnosti základním zaklínadlem ekonomů. Udává totiž, jaké sazby by měly centrální banky nastavit v závislosti na velikosti odchylky cílované a skutečné inflace a potenciálního a skutečného hrubého domácího produktu. „Vždy zdůrazňuji, že to pravidlo není empirický odhad, je to doporučení, co by centrální banky měly dělat,“ říká Taylor, jenž zásadní příčinu finanční krize vidí v tom, že americká centrální banka se po roce 2001 – po několika desetiletích – od Taylorova pravidla odchýlila a nastavila úrokové sazby nižší, než by mu odpovídaly. To prý následně výrazně přifouklo realitní bublinu, jejíž splasknutí v roce 2007 odstartovalo ničivou finanční krizi.

Počátkem roku 2010 navrhl Taylor další pravidlo, a sice „pravidlo exitu“. Takzvaná „exit strategie“ – jak ekonomové i média označují postup, kterak stáhnout veškerá protikrizová opatření, aniž by v ekonomice došlo při tomto najíždění na normální režim k ničivé škodě (například v podobě vysoké inflace) – má dle Taylora vycházet z čitelného a předem daného pravidla. To proto, aby trhy mohly počítat alespoň s nějakou „jistotou“.

Pravidlo exitu spočívá ve stahování rezerv, jež drží americké komerční banky u Fedu, při každém navýšení úrokových sazeb. Záchranné peníze mají být dle Taylora konkrétně snižovány tak, že s každým navýšením sazeb o čtvrt procentního bodu bude staženo 100 miliard rezerv. To by dle ekonoma mělo zabránit, aby se přebytečné množství peněz (vytvořených z oněch rezerv) v oživující ekonomice neblaze projevilo rychle rostoucí inflací.

Zkrácená verze rozhovoru pořízeného v německém Kielu vyšla 19. 7. 2010 v TÝDNU č. 29/2010.