DEIRDRE MCCLOSKEYOVÁ, transsexuální profesorka ekonomie, historie, angličtiny a komunikace na Illinoiské univerzitě v Chicagu, říká: „Více žen by ekonomii zlepšilo. Já jsem svůj kus práce odvedla – změnila jsem pohlaví.“
Proč myslíte, že je tak málo žen ekonomek? Nobelova cena za ekonomii se udílí už čtyřicet let, jenže teprve loni ji získala žena – Elinor Ostromová.
Stejné to je i v jiných vědeckých disciplínách. V ekonomii však navíc hraje roli skutečnost, že je sama o sobě dosti mužsky orientována. Vezměte si jen takovou „maximalizaci zisku“, zásadní teoretický koncept, kolem něhož se toho v ekonomii hodně točí. To je přece tak mužské. Maximalizujeme zisk, hurá, hurá, gól, gól, jako kdyby křičeli muži při fotbale. Začíná to už na školách. Studenti ekonomie jsou zapálení, modelují maximalizaci zisku o sto šest, kdežto studentky jsou mnohdy rády, že „prolezou“. Rok poté, co jsem změnila pohlaví, jsem odjela na čas přednášet na univerzitu v Rotterdamu, což je největší ekonomické vysokoškolské pracoviště na světě. Okamžitě jsem tam získala vedoucí pozici. To by se mi jako muži nestalo.
To ale asi nebyl ten důvod, proč jste změnila pohlaví…
To jistě ne. Když mi bylo třináct nebo čtrnáct a byla jsem ještě chlapcem – Donaldem, snívala jsem před spaním o dvou věcech. Že až se ráno probudím, nebudu už koktat. A že ze mě bude dívka. Ko-ko-kokonečně se m-m-m-mi jedno z těch přání splnilo! (smích)
Ano, ale ještě předtím jste se stihla – tedy stihl – oženit a vychovat dvě děti…
…které se mnou už patnáct let nemluví. Po celou tu dobu jsem cítila, že chci změnit pohlaví a být ženou. Od jedenácti jsem se převlékala do holčičích šatů. Od prvního roku manželství o tom věděla moje žena. Nic zvláštního jsme z toho nedělali, mnoho mužů je přece tak či onak sexuálně specifických. Po třiceti letech manželství, když už byly děti odrostlé, jsem se rozvedla. Usmyslela jsem si, že se do těch dámských šatů převléknu jaksi na delší čas.
Jak to snášelo okolí, když místo Donalda najednou přišla Deirdre?
Překvapilo mě, jak snadno to přijali kolegové ekonomové. Myslím, že je to ideologií svobody volby, kterou mnozí z nich sdílejí. Mnohem větší problémy s tím měli kolegové historici. Úplně nejlepší byl ale Gordon Tullock (významný americký ekonom, pozn. L. K.), skvělý chlap, ekonomický maniak, který snad o ničem jiném ani nemluví. Ani tenkrát. To jsem poprvé po přeměně přijela na zasedání Americké ekonomické asociace – musela jsem, byla jsem tehdy členkou výkonného výboru -, on přišel, jako by se nechumelilo, pozdravil: „Ahoj, Deirdre!“ a začal hovořit… o ekonomii. To bylo úžasné! A Gary Walton z Kalifornské univerzity… Znáte ho?
Ne.
Ten jezdívá často do Prahy, má tam byt. Skrývala jsem se tehdy u něho v Kalifornii před mou sestrou, která mě chtěla nechat zavřít do blázince. A Gary mě vzal na rande. To byla sranda, hrozně fajn. To může udělat jen ten, kdo má opravdu smysl pro humor. On jej má a zhostil se toho všeho s grácií.
Vaše sestra se s tím tak snadno nesmířila?
Laura přednáší psychologii na univerzitě. Společně s jedním mým bývalým kolegou – ještě z časů, kdy jsem byla Donaldem – se opakovaně snažili přesvědčit soud, že patřím do blázince. Dokonce to došlo tak daleko, že dva policisté vtrhli během slavnostní schůze uspořádané na mou počest na zasedání učené společnosti a odvezli mě v poutech do nemocnice.
Promiňte, to jste byla už Deirdre, nebo ještě Donald?
Donald. Domnívali se, že se jim podaří dokázat, že jsem šílená. To by znamenalo, že nejsem způsobilá a můj podpis pod dokumenty nutnými k operacím a změně pohlaví nemá potřebnou váhu.
Co se dělo pak?
Propustili mě hned druhý den. Onen přičinlivý kolega mezitím napsal dopis ostatním členům ekonomické obce, že jsem šílenec, že se na to prý přišlo při psychiatrickém vyšetření. Mnoho kolegů ekonomů se tehdy za mě postavilo. Ve skutečnosti nejsem šílená, jsem transsexuál!
Deirdre McCloskeyová (*1942)
Profesorka ekonomie, historie, angličtiny a komunikace z Illinoiské univerzity v Chicagu – a kromě toho i plodná spisovatelka – se narodila roku 1942 jako Donald McCloskey. Po třiceti letech manželství, v němž vychovala dvě děti, se rozhodla dát průchod své transsexualitě a změnit pohlaví. V půli devadesátých let proto podstoupila řadu operací a změnila si postupně křestní jméno na Dee a pak na Deirdre (viz Setkání s jedinečností…). Je světově uznávanou kapacitou v oblasti filozofie a rétoriky ekonomie.
⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Deirdre McCloskeyové
Třeba to není zase taková změna pro vás, vám to připadá jako přirozené vyústění, ale ostatní lidé to mohou vidět jako fatální metamorfózu v úplně jiného člověka.
Je to zásadní, to ano, ale čím dál tím méně neobvyklé. Moc lidí to nedělá, ale jistý počet mužů a žen své pohlaví mění. Žijeme ve svobodné společnosti, tak proč ne. Cítím se po přeměně lépe, ve své kůži. Lidé, kteří mě znali už předtím, říkají, že jsem teď větší pohodář, klidnější. Předtím jsem byla agresivní macho. A když přijde řeč na to, nač jste se ptal v úvodu, tedy proč se tak málo žen věnuje na špičkové úrovni ekonomii, předestírám vždy vlastní názor, avšak žertem hned dodávám, že já už jsem svůj úkol splnila – já už jsem svým dílem přispěla k tomu, aby bylo více ekonomek. Ženy se tomu většinou smějí, muži ne.
Myslím, že je pro vás výhoda, když vidíte svět takříkajíc z obou pólů – jak z mužské, tak z ženské perspektivy.
Tohle přesně říká moje matka: „Bože můj, ani nevíš, jakou jsi tím získala zkušenost.“ A je to přesně tak. Přirovnávám to často k migraci: ano, je zvláštní být mužem a teď ženou, ale zřejmě to není o nic zvláštnější než být Afričanem a pak se stát Američanem. Nebo být knězem a pak se stát obchodníkem. Překračovat hranice je menšinová záležitost, ale je to lidské. Ale už žádné velké přeměny! Má matka ostatně také říká: „Neproveď už nic zajímavějšího než změnu pohlaví. Nepokoušej se stát třeba koněm.“
Nevyčítáte se někdy to rozhodnutí?
Kdyby mě zítra přejel autobus, řekla bych, že to byl docela dobrý život. Cítím se lépe, mám naplněný život. Nejsem vdaná, nemám přítele, ačkoli bych nějakého ráda měla. Ale je to těžké. Je to těžké pro vysokou úspěšnou ženu profesionálku. Mám mnoho přátel, mnoho kolegů, hodně cestuji. Přednáším po celém světě.
Ale i to, o čem přednášíte, je dosti specifické. Mám na mysli třeba vaše vidění ekonomie coby „pouhého“ rétorického cvičení, když to mám říci zjednodušeně.
Kdyby bylo v ekonomii vše čistě logické, precizně vyčíslitelné, nebyl by mezi ekonomy nesoulad. Jenže ono tomu tak není. Ani zdaleka. Různí ekonomové hájí často diametrálně odlišný světonázor. Způsob přesvědčování, argumentace, rétoriky, chcete-li, pak získává zásadní roli. Domnívám se, že hospodářské cykly jsou záležitostí rétoriky. V ekonomii jde totiž o postoje lidí, o jejich očekávání. A obojí lze změnit přesvědčováním, mluvou, komunikací.
Lze to ilustrovat na nynější krizi?
Jistě. Vezměte si jen rétoriku Obamovy administrativy. V posledních měsících byla optimistická, že prý jsme se odrazili ode dna a jdeme nahoru. A teď si představte, že by titíž lidé říkali, že se situace zhoršuje, že vše míří dolů. Pak by to skutečně dolů šlo. Slova jsou velmi podstatná. Mluva, řeč, komunikace je pro fungování ekonomiky důležitější, než si většina ekonomů přizná. Není to nic překvapivého, neboť ekonomie se vždy dívá do budoucnosti. Jde vždycky o otázky typu „Co máme dělat nyní?“. Přitom nemůžeme vědět, jak bude budoucnost vypadat. Musíme tedy spolu navzájem mluvit, komunikovat, abychom se dobrali toho, jaká ta budoucnost bude.
Krize je tedy jen „rétorická“?
Je to jen cyklus. Od roku 1800 se něco podobného stalo čtyřicetkrát. A pokaždé, dokonce i během velké hospodářské krize třicátých let, kdy byl propad snad nejhlubší, došlo nakonec k tomu, že reálný příjem lidí byl během několika let po krizi vyšší než před ní. Moje doporučení coby ekonomické historičky zní, že nyní nesmíme zpanikařit jen proto, že nastal ekonomický propad.
Někteří ekonomové však mluví o krizi jako o přelomové, třeba jako o konci kapitalismu.
O krizi kapitalismu rozhodně nejde. Velkou „story“ naší doby není finanční krize, z níž se nakonec dostaneme, ale něco jiného – růst Číny a Indie. Expanze těchto zemí, v nichž nyní žije 40 procent světové populace, je jasnou ukázkou úspěchu tržního liberalismu. Můžete s tím nesouhlasit, ale je velmi těžké hledat proti tomu argumenty. Obě země pochopily důležitost obchodu jako takového – umožnily lidem poměrně volně kupovat a prodávat, přestaly lidi střílet, přestaly dělat problémy těm, kteří podnikají.
Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Fogel říká, že Čína je dnes mnohem více tržní ekonomikou než například Evropská unie.
Je to tak. V této souvislosti si vybavuji zvláštní zkušenost s jednou čínskou studentkou. Před pár lety jsme společně s dalšími studenty hovořili na téma socialismus versus kapitalismus. Ona trvala na tom, že Čína je komunistická. Odvětila jsem, že ne, že Čína je kapitalistická. Řekla jsem také, že čínští komunisti zůstali komunisty jen nominálně, že se jejich celkový přístup k ekonomice zcela proměnil a že díky té nominální kontinuitě mohou udržet moc v rukou, protože oficiálně se vlastně nic nemění. Ta studentka nechápala, co je to kapitalismus a co centrálně plánovaný socialismus. Domnívala se, že socialismus způsobuje, že země hospodářsky roste jako Hongkong. Je to obecné – celá generace Číňanů prostě nerozumí základnímu ideologickému střetu uplynulého století. Nemají to ve slovníčku.
Mnozí míní, že Spojené státy se na rozdíl od Číny vzdalují kapitalismu a přibližují socialismu. A že krize tento trend dále podpoří.
To si nemyslím. Věřím, že úspěšnost ekonomiky nezávisí ani tak na její efektivitě, jako spíše na schopnosti inovovat, objevovat, vynalézat. Ano, efektivita je hezká věc, ale moderní hospodářský růst na ní nezávisí. Země, jež v lidech nezadusí podnikatelského ducha, zásadní předpoklad inovací, na tom stále může být dost dobře. Proto ostatně selhal komunismus – ten podnikatelského ducha zcela hubil.
Právě. A Amerika za Obamovy vlády jej prý také hubí.
Nesmysl. Od takového bodu jsme ještě na hony daleko. V tomto je ale mimochodem nesmírně užitečná zkušenost celého středoevropského a východoevropského regionu. Mám na mysli zkušenosti zemí, jako je Česko, Polsko, Slovensko či Maďarsko. Váš region je velmi důležitou oblastí pro budoucnost světa – jste jasným důkazem, že centrální plánování a socialismus jsou moc špatný nápad.
Západní Evropa ani USA s tím nemají žádnou zkušenost.
Jistě. Kolegům říkám, když chcete skutečně vědět, jak socialismus a centrální plánování funguje, zajeďte do střední a východní Evropy a poptejte se tam. Uvidíte, jak hrozné to bylo.
Ať už je nynější ekonomický útlum dějinným milníkem, nebo jen cyklickým propadem, změní nějak ekonomii jako takovou?
Jak říká klasik, je těžké předpovídat, obzvláště ohledně budoucnosti. Změna by mohla souviset s tím, co už jsme říkali, a sice že ekonomie je mužská věda. A více žen ekonomek by ji pozvedlo.
V jakém smyslu?
Četla jsem vynikající studii jednoho švýcarského psychologa ze třicátých let. Pozoroval chlapce a děvčata, jak si hrají. Chlapci hrají hry velmi soutěživě a pak se hádají ohledně pravidel. Tohle nemůžeš, to není v pravidlech a podobně. Pak se ale zase vrátí ke hře. Když tutéž hru hrají děvčata, jakmile se začnou hádat o pravidla, přestanou hrát a už nezačnou. Pro ně je smyslem hry vytvořit vztah s někým jiným. A když nastane spor kvůli pravidlům, ztrácí pro ně hra smysl. Více žen v ekonomii by tedy obrátilo pozornost od konkurence, jež je dominantním tématem nyní, ke kooperaci. Analýza kompetitivního boje o zisk by ustoupila analýze toho, jak efektivně spolupracovat.
Setkání s jedinečností (autorův postřeh z Chicaga)
Bude to znít jako klišé, ale setkání s Deirdre McCloskeyovou patří mezi ta, na něž se nezapomíná. Umocněno bylo ještě tím, že se odehrálo na jedinečných místech: v Deirdřině působivém loftovém bytě v centru Chicaga a v její oblíbené klubové restauraci v nejvyšším patře jednoho z tamních mrakodrapů. Ano, výjimečná místa, jenže jejich jedinečnost je ta tam, porovnáte-li ji s jedinečností hostitelky. Kdo ji trochu pozná, neubrání se patrně podezření, že snad její životní metou je být výjimečná, unikátní; s ničím a s nikým neporovnatelná, „svá“ v nejryzejší podobě toho slova. Tak moc „svá“, že ji mnozí považují za divnou, bláznivou, šílenou, ne-li něco horšího. A byla jedinečná už coby Donald. Natolik bylo její – vlastně jeho – dílo, v němž se postmoderně snoubí hluboká znalost ekonomie, filozofie vědy, historie či literatury, nenapodobitelné a vpravdě osobité. I jedinečnost tohoto díla ovšem bledne v porovnání s osobností tvůrce. Osobností, jež prožila metamorfózu z muže v ženu, jež na vlastní oči hleděla na svět „mužsky“ i „žensky“. Psát o ní nyní jako o ženě je ovšem mnohem snadnější, než ji tak vnímat při setkání tváří v tvář. Sama přiznává, že ženou je tak na devadesát procent; chromozomy žádná operace změnit neumí. A opravdu, těch deset procent nelze zcela opominout – mluvím s ní sice jako s ženou, vypadá žensky, ale v mysli mám uloženo, že až do půle devadesátých let byla mužem, otcem dvou dětí, že někde po světě běhá její bývalá manželka. Nakonec tohle přemítání ruším. Proč žena? Proč muž? Je to prostě Deirdre! Jedinečnost sama. Synergie jedinečností. A také zosobněná odvaha a odhodlání. Ano, další klišé, ale zřejmě málokoho bychom shledali odvážnějším, odhodlanějším splnit si svůj vlastní sen. Ten její patřil k nejobtížněji splnitelným, ale dokázala to. Ne zadarmo, a to i doslova. Metamorfóza ji vyšla v cenách devadesátých let na 100 tisíc dolarů, což je suma za všechny možné operace a reparace operací; jen odstranění mužské bradky pomocí elektrolýzy vyšlo tehdy bratru na 10 tisíc dolarů. A do toho ještě náklady na cestování – na elektrolýzu do Dallasu, na plastiku čelistí do San Franciska, na operaci hlasivek do Filadelfie… Poslední děj metamorfózy se odehrál roku 1996 až v daleké Austrálii: Deirdre přišla o mužské genitálie a výměnou za ně získala „neovadnu“, v jejím případě vypreparovanou z drobných střívek tak, že je musela, alespoň zpočátku, den co den v rámci bolestivé půlhodinové procedury ručně roztahovat. A onen sen něco stál nejen finančně a na „bolestném“. Děti s Deirdrou od té doby nemluví, raději by měly tátu Donalda, a sestra se ji pokoušela opakovaně dostat do blázince; neúspěšně. Sen je splněn – a Deirdre dnes říká, že je spokojená. Také prý už není agnostický agresivní macho, jímž byla, nýbrž feministická progresivní anglikánka. Prostě unikát. Metamorfóza McCloskeyové je mimochodem zevrubně vylíčena v pamětech Crossing: A Memoir z roku 1999, podle listu New York Times jedné z nejlepších knih toho roku.
Rozhovor pořízený v Chicagu vyšel 28. 6. 2010 v Týdnu č. 26-27.