V jednom z minulých textů načrtl autor blogu myšlenku, že svět spěje do éry jednolitosti. Že kromě politických systémů a forem vlastnictví budou vlivem ekonomické globalizace verze 4.0 splývat i role mužů a žen v rodině.
Revolučního splývání se ale mohou dokonce i samotné finanční trhy, nervová centra splývající globalizované ekonomiky, v nichž se bude kapitál alokovat v dosud nepoznaných mírách. Studie banky Morgan Stanley [druhý článek odshora] z loňského roku argumentuje, že působením takzvaných fondů suverénního vlastnictví, rychle rostoucích „dětí“ globalizace 4.0 (fondy nejsou ničím novým, první vznikl v roce 1816 ve Francii, nebývalý je jejich rozmach), o nichž psal autor blogu jinde, budou významněji než dosud splývat i průměrné výnosy z akcií a dluhopisů (tedy pakliže budou trvat podmínky, jež stojí za jejich růstem, což při hrozící globální recesi není úplně jisté, jak popisuje tento článek).
To není nepodstatný jev, lze jej označit za „malou revoluci“ na finančních trzích, který v delším horizontu řádně zamíchá geoekonomickými kartami. Rozdíl ve výnosnosti akcií (soukromých společností) a bezpečných (vládou emitovaných) dluhopisů – riziková prémie akcií – bývá označován za nejdůležitější číslo ve světě financí.
V současnosti se standardně uvádí, že výnos akcií je v průměru o 3,5 až čtyři procenta vyšší než výnos dluhopisů. Výnos odráží rizikovost cenného papíru. Jelikož jsou akcie obecně rizikovější než obligace, investoři je poptávají pouze při zahrnutí odpovídající prémie za riziko – v průměru ona zmíněná až čtyři procenta.
S růstem významu suverénních fondů (článek s tabulkou popisující druhou vlnu finančních infúzí světovým bankám ze strany právě zejména fondů bohatství) poklesne obecná averze k riziku mezi globálními investory. Fondy totiž, jak se očekává, budou investovat ve velké míře do „rizikových“ akcií a relativně méně do „bezpečných“ dluhopisů.
„Vezmeme-li v potaz typická portfolia spravovaná manažery rezerv zahraničního obchodu a ta spravovaná manažery suverénních fondů bohatství, shledáváme, že averze k riziku prvně jmenovaných je dramaticky vyšší než následně jmenovaných,“ píší autoři studie banky Morgan Stanley.
Manažeři rezerv zahraničního obchodu jsou mnohem více opatrnější než správci fondů suverénního bohatství. V praxi to znamená, že s očekávaným rozmachem fondů – v roce 2015 mají spravovat globálně dvanáct bilionů dolarů – porostou i tendence světového kapitálu vyhledávat relativně rizikovější investiční příležitosti (realizované zpravidla privátním sektorem), zatímco se budou odklánět od směřování do v podstatě bezrizikového světa (vládních) dluhopisů. Vlády prostě přijdou o podstatnou část převahy, jíž nyní vládnou coby „bezpečné přístavy“ kapitálu.
Snahu vlád regulovat fondy suverénního bohatství, která už nyní prosvítá v americké prezidentské kampani, ale o níž se významně mluví i mezi ekonomy na fóru v Davosu – a jež má v jisté rozumné míře, hlavně v požadavku transparentnosti fondů, své naprosté opodstatnění – je třeba, zvláště přebují-li do populistického ochranářství, nahlížet i ve zde uvedených intencích možného soupeření o uzurpaci světových kapitálových toků.
Lze to brát i jako doporučení, jak investovat a pokusit se vydělat slušné peníze v globalizované ekonomice: akcie již nebudou, co bývaly, dluhopisy též!
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.