Šéfové velkých amerických firem si mohou, podobně jako špičkoví hollywoodští herci, říkat o závratné odměny i díky thymolinovému “ sýýýýr“ na obálkách prestižních byznys časopisů.
Jen za loňský rok si výkonní ředitelé (CEO) 350 klíčových amerických firem v průměru polepšili v přímých kompenzacích – sestávajících ze základní mzdy, bonusů, benefitů a dalších motivačních balíků – o 8,9 procenta. Vyplývá to z údajů poradenské firmy Mercer Human Resources. Střední hodnota se pohybovala kolem 8,2 milionu dolarů. Například šéfové pěti největších investičních bank na Wall Streetu – Goldman Sachs, Merrill Lynch, Morgan Stanley, Lehman Brothers a Bear Stearns – si ve stejném období v průměru přišli na 45,9 milionu dolarů, což je o čtvrtinu více než za rok 2005. Zatímco pro rok 1980 spočítal časopis BusinessWeek poměr příjmů šéfů stovky největších firem k platům průměrného Američana na 42 : 1, v roce 1990 to již bylo 107 : 1 a předloni dokonce 411 : 1. Trend je v podstatě exponenciální.
Hrdinou je Boesky
Překotný růst odměňování v nejvyšších sférách následuje po relativně rovnostářské éře, která trvala od velké krize třicátých let a Rooseveltova “ nového údělu“ (New Deal) přibližně až do konce let šedesátých. Tehdy i svět manažerů a ekonomů zasáhla určitá obdoba květinové revoluce. Striktní, egalitářské regule nastolené v reakci na krizi třicátých let byly upozaděny módním principem “ anything goes“, tedy “ cokoli je možné“. Amerika se začala vracet do doby široce rozevřených nůžek před takzvaným černým pátkem. Novodobí “ velcí Gatsbyové“ se jali hlásit o místo na výsluní. Zatímco akademici si lámali hlavu nad strmým vzestupem odměn ve vrcholných pozicích firemní sféry, hrdinou doby se stal investiční bankéř Ivan Boesky ztělesněný Michaelem Douglasem coby Gordon Gekko v kultovním filmu Wall Street; ten povýšil nenasytnou hrabivost na ctnost. Jako by byl vyslyšen: 0,01 procenta nejlépe placených manažerů brala v roce 1987, kdy film vznikl, zhruba třicet procent toho, co statisticky tentýž soubor pobírá v současnosti. Osmdesátá a devadesátá léta počala pečetit varovná slova Johna Kennetha Galbraitha, nedávno zesnulého ekonoma, který v roce 1967 ve své knize Společnost blahobytu upozornil na nebezpečí růstu síly moderních korporací, jenž prohloubí propast mezi bohatými a chudými a povede k moha rizikům.
Ruka v zasedačce
Co je ale vlastní příčinou přílivu “ velkých Gatsbyů“? Chicagský ekonom Sherwin Rosen uvedený jev vysvětluje na základě hypotézy “ superstar“. Ilustruje ji na příkladu komiksů v USA. V době před zahájením televizního vysílání tam vystupovaly stovky lokálních komediantů. Televize, technologická inovace, umožnila v národním měřítku vyniknout několika nejlepším. A čím větší dopad, tím větší odměna. Stejně to dle Rosenovy teorie funguje i v manažerské sféře, kde moderní technologie umožňují vysoce efektivní boj o nejlepšího. Známý ekonom Paul Krugman má podobný názor. Výkonní ředitelé (Krugman jmenuje Denise Kozlowského, neskromného exšéfa firmy Tyco International, jenž proslul třeba tím, že si údajně pořídil sprchové závěsy v ceně 6000 dolarů) jsou podle něho v současnosti více charismatickými lídry, celebritami, než odborně fundovanými manažery. Důležitá je image, osobní kouzlo, kontakty. Znalosti se odsouvají na vedlejší kolej a o patro níže. V roce 1980 se na obálce časopisu BusinessWeek objevil jediný výkonný ředitel, v roce 2006 jich bylo dvanáct, ale například roku 1999 devatenáct. CEO- celebrity získávají mnohem větší vliv, porovnatelný s vlivem hollywoodských hvězd. I když nedosahují ani průměrných výsledků, mohou si říkat o veleštědré odměny, obrovské odstupné a jiné kompenzace. A správní rady je rády schválí, neboť výkonní ředitelé “ sedí“ na výhodách a finančních přilepšeních, jež mohou členy rady velmi potěšit. Neviditelná ruka trhu je nahrazena neviditelným potřesením si rukou v zasedací místnosti, uzavírá Krugman. A jak je na tom starý kontinent? Evropa zatím pověstné nůžky tak široce rozevřít nenechala. Mnozí evropští politici, stejně jako kdysi Galbraith, nicméně volají po regulaci odměn nejvyšších šéfů. Je to etické? Zdá se, že v některých zemích odpovídají pozitivně. Například vzroste- li číkoli zdanitelný příjem v Dánsku v přepočtu nad 53 tisíc dolarů ročně, musí počítat s mezní mírou zdanění. „Poučí- li“ se ostatní evropské státy, příliv “ velkých Gatsbyů“ Evropě nehrozí.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
