Nositelé Nobelovy ceny často opouštějí svět ve velmi požehnaném věku. Snad nejviditelněji tuto skutečnost odrážejí laureáti Ceny Sveriges Riksbank pro přínos ekonomické vědě, udělované na počest Alfreda Nobela. Proč?
Stoupáte-li na stockholmské galajeviště převzít Nobelovu cenu, máte pořádnou naději, že i váš věk nakonec vystoupá do stáří “ kavkazských kmetů“. U nobelistů za ekonomii je to obzvláště patrné. K devátému květnu 2007 činil průměrný dokončený věk dvaatřiceti žijících laureátů 75,8 roku, zatímco průměrný věk, jehož se dožilo dvacet čtyři již zemřelých oceněných, je 84,1 roku. Ekonomové Andrew Oswald a Matthew Rablen z britské University of Warwick letos podrobili životní osudy všech badatelů, kteří Nobelovu cenu získali nebo na ni byli nominováni, pečlivé analýze. Dospěli k zjištění, že laureáti ceny se dožívají v průměru o dva roky vyššího věku než jejich kolegové, kteří byli “ pouze“ nominováni. Nezjistili ovšem žádný vztah mezi peněžitou odměnou, jež – v reálně kolísavých hodnotách – náleží každému nositeli vážené ceny, a delším věkem. Peníze prostě roli nehrají.
Status důležitější peněz
Podle Oswalda s Rablenem může za vše zvýšený sociální status – ten významně přispívá k delším životům laureátů v porovnání s nominovanými. „Je- li status opravdu tak zásadní, jeho dopad by mohl být daleko větší při analýze širších vrstev společnosti, nikoli jen nominovaných na Nobelovu cenu a jejích laureátů – obě skupiny již zahrnují špičky v každém z oborů,“ uzavírají studii vědci. Na společnost jako celek se ve své knize Status Syndrome zaměřil jiný badatel, Michael Marmot, profesor epidemiologie z University College v Londýně. Během třiceti let výzkumu dospěl k závěru, že v západních zemích, kde je absolutní chudoba velice zřídkavá, není příjem sám o sobě faktorem významně ovlivňujícím délku lidského života. “ Co hraje roli, je příčka, kterou zastáváte na společenském žebříčku. Ta určuje i vaše šance onemocnět, a potažmo tak ovlivňuje délku vašeho života,“ poznamenává Marmot ve své knize. Malé rozdíly přitom mohou mít zásadní význam – podstatné je například to, zda má dotyčný doktorský, nebo jen magisterský titul. To ostatně potvrzuje i analýza nobelistů a nominovaných. Rozdíl v naději dožití mezi zástupci nejnižších a nejvyšších společenských vrstev je časově a prostorově proměnlivý, což sledování komplikuje. V Británii činil v sedmdesátých letech 5,5 roku, v devadesátých letech jej ozvuky thatcherismu zvýšily na 9,5 roku a nyní se podle Marmota pohybuje kolem úrovně osmi let. Jak se ale “ nižší status“ přenáší do “ horšího zdraví“, když ne penězi? Marmot je přesvědčen, že nedostatek kontroly nad vlastním životem – to, že člověk není pánem svého osudu – a také menší počet příležitostí výrazně se společensky zapojit jsou rozhodujícími příčinami. Vyvolávají totiž stres, který spočívá ve strachu z budoucnosti. To je jiný druh úzkosti než ta, kterou zažívají hierarchicky výše postavení, kteří svůj stres mohou předvídat dopředu právě proto, že vlastní život mají v rukou mnohem pevněji. Nepředvídatelná forma stresu vyvolává v organismu reakce, které dlouhodobě zhoršují zdraví. Stres obecně zvyšuje hladinu hormonu kortizolu, jenž je spojován s chorobami srdce. U níže postavených hladina kortizolu stoupá výše než u jejich nadřízených, plyne z Marmotova výzkumu.
Ženy se stresují zdravěji
U mužů a u žen se navíc tato reakce liší. Muži, říká Marmot, v reakci na stres reagují v souladu s teorií fight and flight (“ bojovat a uletět“). Ta byla pozorována u živočichů, kteří svůj stres (často před bojem) vykupují zvýšením agresivity, nebo naopak, chtějí- li se boji vyhnout, odletem či únikem z nebezpečného místa. Přeneseně pak muži stres řeší zvýšením agresivity anebo únikem z reality uzavřením se do sebe či neproduktivním civěním na televizi. Ženy reagují dle teorie tend and befriend (“ pečovat a přátelit se“). Stres rozpouštějí tak, že se například intenzivněji starají o potomka nebo se snaží své pocity sdílet s jinými, tedy více inklinují k přátelení se. Pro některé vědce je rozdílné chování v reakci na stres jednou ze stěžejních příčin, proč se ženy dožívají obecně vyššího věku než muži. Je- li tomu tak, naději dožití člověka lze nejlépe vypozorovat z forem stresů, jimiž trpí. Vysoce postavená žena se totiž v průměru stresuje mnohem “ zdravěji“ než muž s nízkým sociálním statusem.
TABULKA:
Kolika se dožili
nositelé Nobelovy ceny za ekonomiii
Ronald Coase* 96
Maurice Allais* 95
Theodore William Schultz 95
Milton Friedman 94
Wasslly Leontlef 93
Paul Anthony Samuelson* 92
Friedrich August von Hayek 92
Jan Tinbergen 91
*) stále žijí
Zdroj*: Wikipedia
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
