Situace v českém divadelnictví a jeho financování je více než spletitá. Vítězí ti, kdo se umějí pohybovat v pavučině lobbování, kamarádšoftů a politických vazeb.
Divadelní scény lze rozdělit na veřejné – zřizované ministerstvy, kraji, obcemi, městy nebo městskými částmi – a privátní, jejichž rozjezd a provoz nemá na svědomí státní aparát, ale podnikatelé, nadace či občanská sdružení. První skupina se může spolehnout na desítky milionů ze státních či komunálních rozpočtů. Druhá je odkázána na účast v grantových řízeních, v nichž jsou v průměru mnohonásobně nižší vyhlídky na veřejné peníze.
Praha, zuřivé kolbiště
Nejzuřivější boje o dobytí obecní kasy probíhají každý rok v hlavním městě. Instituce typu Národního divadla či Státní opery jsou, pro svůj význam, příspěvkovými organizacemi spadajícími přímo pod ministerstvo kultury. Dalších deset scén funguje jako příspěvkové organizace magistrátu. Zbytek se musí spolehnout na to, že něco získá v grantovém řízení. Grantová komise je v současnosti složena ze čtrnácti členů – externích odborníků a zastupitelů. Konečné slovo má Rada hlavního města, na jejíž popud komise pracuje. Členové komise jsou, jak jinak, obhájci grantových řízení. „Kulturní politika nemůže pokrýt potřeby všech, spíše vytváří image města. Grantové řízení je soutěží, který subjekt tuto image nejlépe naplní,“ soudí externí členka komise Nina Vangeli. Podle ní je současná komise průlomová, neboť konečně zatrhla tipec “ zvykovému právu“, podle něhož byly finance přidělovány v minulých letech. „Kdo měl, tomu bylo přidáno,“ shrnuje někdejší praktiky. V roce 2005 například tehdejší komise pořádně zvedla mandle zástupu divadelníků, když přiklepla patnáct milionů korun – celou desetinu sumy, jež se má rozdělit mezi stovky organizací – mírně undergroundovému Paláci Akropolis pražského zastupitele a radního v Praze 3 Pavla Hurdy.
Podpora prodaného lístku
Spolumajitel divadla Kalich Janek Ledecký míní, že o grantech i o cenách v zásadě rozhodují titíž lidé. Jeho divadlo funguje zcela bez grantů již sedmým rokem. „Divadlo vstupuje na kulturní trh s první prodanou vstupenkou. Podporujme prodaný lístek. Nechť nerozhoduje verdikt komise, ale schopnost obstát na trhu,“ vyzývá Ledecký. Dotovat pouze prodanou vstupenku – s tím souhlasí i principál Divadla Na Fidlovačce Tomáš Töpfer. „Stát nemá podporovat umělce, aby si mohli dělat, co je baví. Má podporovat diváka, který si to které představení vybral, jde se na něj podívat a baví ho to,“ soudí. „Jaký je rozdíl mezi příspěvkovou organizací bez zisku a , eseróčkem‘ bez zisku?“ ptá se provokativně. Úplné zrušení dotací je podle něho nejčistším řešením. Deformovaný trh se narovná, ceny vstupenek uvolní a opravdu dobří budou plně soběstační a možná i výděleční.
Pohledy nezúčastněných
Z pohledu nezaujatého “ anonymního ekonoma“ je zrušení dotací nejlepším řešením. Každá subvence deformuje trh, prvoplánově snižuje ceny na nepřiměřenou úroveň. Druhoplánově je pak manko vybráno zpět – nejen od fandů divadla, ale i od těch, kdo za kulturou nevyjdou, jak je rok dlouhý. Jen pro představu: v roce 2005 činila průměrná cena vstupenky v českých divadlech 142 korun. „Vnitřní hodnota“ vstupenky přitom dle Ministerstva kultury ČR činila v průměru 852 korun. Z toho 597 korun odpovídalo průměrnému podílu veřejných rozpočtů na prodané vstupence. Daňový poplatník tedy na jednu vstupenku přispívá částkou ve výši téměř šest set korun. “ Anonymní milovník umění“, jenž si libuje v rozmanitosti, jistě nebude s kalkulacemi ekonoma souhlasit. Navíc řekne, že divadla jsou podporována v řadě evropských měst. Může opera přežít bez dotací, bude mít diváky i při ceně vstupenky v řádech tisíců? A co menšinové žánry, budou muset být odkázány na mecenáše jako ve středověku? “ Anonymní ekonom“ i “ anonymní milovník umění“ mají svoji pravdu. Je na politikovi, aby nalezl rozumnou střední cestu. Milan Richter, pražský radní pro kulturu a sport, vidí řešení právě někde uprostřed: v dotaci na vstupenku, jež ale bude usměrněna určitými kritérii. Ta by měla stanovit komise, která třeba prostřednictvím losování či rotací bude zbavena vazeb a kamarádšoftů s těmi, o nichž rozhoduje. Je toto správná cesta k rozpletení české divadelní pavučiny? Spíše jediná možná.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.