„Jen málo lidských potěšení lze srovnat s tím, když se nacházíte v přítomnosti někoho, komu beze zbytku důvěřujete,“ poznamenal skotský spisovatel George MacDonald (1824 – 1905). Neuroekonomové už jeho postřeh dokonce dokážou měřit.
Nedůvěřuješ – li, chudý budeš. Tak zní základní přikázání z pomyslného “ desatera neuroekonomie“. Zásadním předmětem zájmu neuroekonomie je totiž důvěra. Jednoduše proto, že alespoň bez špetky důvěry se neobejde žádný investiční počin. Investor prostě musí důvěřovat projektu a vůbec lidem s ním spjatým, aby mohl poskytnout finanční prostředky. Neuroekonomie je nově se rozvíjející transdisciplinární vědní oblast, jež užívá analytických nástrojů neurověd k tomu, aby lépe porozuměla, jak vlastně lidé činí ekonomická rozhodnutí. Jinými slovy, neuroekonomie vůbec poprvé nahlíží do černé skříňky lidského vědomí a nabízí sofistikované odpovědi na otázky, které ekonomové při tvorbě svých teorií – z nichž vycházejí hospodářské politiky – doposud přeskakovali, značně zjednodušovali či považovali za dané. Jak ve své studii uvádí jeden z průkopníků neuroekonomie, profesor Paul J. Zak (nar. 1962) z Centra pro neuroekonomická studia při Claremont Graduate University, “ ochota důvěřovat“ se v jednotlivých zemích značně liší. Na otázku, zda je možno, obecně, většině lidí věřit, odpovědělo kladně 66 procent Norů, 60 procent Švédů, zato jen tři procenta Brazilců a pět procent Peruánců. A pro srovnání: 23 procent Čechů. Tyto procentuální hodnoty odpovídají výši takzvané obecné důvěry.
Ekonomie s biologií
Neuroekonomové často vycházejí z poznatků evolučních biologů. Zak se při svých výzkumech opírá o Hamiltonovo pravidlo, jež říká, že míra, v jaké se jeden člověk stará o blahobyt druhého, je závislá na podílu sdílených genů. V Zakově podání lze pravidlo uplatnit na sledování, do jaké míry různorodost ekonomického prostředí ovlivňuje, že určitý (obchodní) partner bude považován za důvěryhodného v případě, kdy existuje asymetrie informací (někdo ví více, jiný méně) a je nákladné vymáhat kontrakty. Klíčovým závěrem o důvěře je podle Zakova výzkumu to, že obecná důvěra je nepřímo vztažená k výši nákladů spojených s vymáháním kontraktu. Důvěra konkrétně závisí na stupni sociální homogenity, na tom, jak jsou vynucovány společenské a právní normy mezi účastníky transakce, a v neposlední řadě na tom, v jakém ekonomickém prostředí se tito pohybují. Posledně jmenovaný aspekt praví, že s růstem příjmů se lidé chovají tak, jako by si více důvěřovali, neboť stoupá cena času, který mají k tomu, aby zkoumali důvěryhodnost druhého. Na druhou stranu: s tím, jak se rozevírají společenské nůžky, roste pravděpodobnost, že jeden z partnerů bude považován za nedůvěryhodného právě z důvodů značných společenských rozdílů.
Nedůvěrou do chudoby
Empiricky bylo též prokázáno, že vzroste – li podíl obyvatel dané země, kteří si myslí, že druzí jsou důvěryhodní, o patnáct procentních bodů, zvýší se pro každý další rok příjem na obyvatele o jedno procento. Naopak, je – li obecná důvěra velmi nízká, od patnácti procent níže, míra investic bude tak zanedbatelná, že životní standardy budou stagnovat, v horším případě klesat. Jak tedy obecnou důvěru zvyšovat? Především způsoby, které jsou na první pohled zřejmé: rozvoj infrastruktury a telekomunikací utužuje sociální vazby a podporuje růst důvěry, svoboda tisku zvyšuje kvalitu zpravodajství a též jeho důvěryhodnost atd. Existují však způsoby, jež tak zřejmé zdaleka nejsou. Důvěru lze totiž stimulovat i potlačit biologicky či environmentálně. Takzvané fytoestrogeny, které lze nalézt v sójových bobech, datlích, čaji či ve víně, stimulují neuroaktivní hormony, které jsou “ průvodci“ člověka při rozhodování, komu důvěřovat a komu ne, tak, že důvěryhodnost druhých stoupá. Opačný efekt mohou mít třeba pesticidy.
Oxytocin – hormon důvěry
Důvěru lze ale navodit ještě jinak. Zak uvádí příklad masáží na pracovištích. Ty vnášejí mezi zaměstnance dojem, že je o ně “ dobře postaráno“. Navíc toto “ starání se“, projevované doteky druhého, zvyšuje hladinu oxytocinu a následně produktivitu práce. Jak je to možné? Oxytocin lze popsat jako hormon společenského chování. Usnadňuje uvolňování dopaminu neboli “ neurohormonu příjemných pocitů“ v době kojení, a tudíž odměňuje závazek důvěry mezi matkou a dítětem. Anglický filozof Bertrand Russell (1872 až 1970) kdysi poznamenal: „Nejvíce ceněné věci v životě nelze měřit penězi. Skutečně důležité nejsou domy a půda, akcie a dluhopisy, auta a nemovitosti, nýbrž přátelství, důvěra v jiné i v sebe, empatie, láska, srdečnost a víra.“ Věda a výzkum posunují citát dále. Russellem vyzdvihované pozitivní charakteristiky mají společného jmenovatele: oxytocin. Vtělí – li sociální vědci tyto poznatky do návrhů institucionálních uspořádání, vzroste nejen produktivita, ale (neméně podstatně) pocity štěstí, jakási “ obecná veselost“, uzavírá optimisticky profesor Zak.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
