Jaderná energie je nejčistší, nejbezpečnější a zůstává po ní nejméně trýznivých otisků člověka na přírodě, říká dnes Patrick Moore, spoluzakladatel Greenpeace. Otočil. Kdysi mínil opak: jádro je cestou k „nukleárnímu holocaustu“. Podobné otočky jsou překvapivé, tato však nikomu dýku do zad nevráží, lze ji ocenit jako konstruktivní změnu názoru. Čeští politici jsou bohužel schopni činit otáčky spíše při vysvětlování původu zůstatků na kontech či v zákulisním šeru povolebních vyjednávání. Martin Bursík předsedá partaji, která, lze říci, jede ve vleku organizací typu Greenpeace. „Bezjaderná politika pro mě není náboženstvím,“ říká bývalý člen KDU-ČSL, jemuž bychom to přesto snad mohli věřit. Ale jen do té chvíle, než začne – vedle reálných problémů jaderné energie, jímž je hlavně otázka, co s odpadem – servírovat argumenty, jejichž pravděpodobnost není vyšší, než že se zjeví Panna Maria. Patří sem upozorňování, že může fatálně selhat lidský faktor. Mimo území bývalého Sovětského svazu odsloužila jaderná zařízení kolem devíti tisíc „reaktorlet“ bezpečného komerčního provozu. Člověk není neomylný, ale na druhou stranu reaktory nejnovější generace jsou zase o poznání bezpečnější. Nové technologie činí pravděpodobnost osudového zkratu ještě nižší než v průběhu předešlých tisíců „reaktorlet“. Jako v letectví: pilotáž Boeingu 787 nelze srovnávat s řízením vzducholodě Hindenburg. Lidé jako Moore pochopili: když zelení po celém světě varují před globálním oteplováním, je hloupé zároveň bojovat i proti jádru, i když je tato frontová linie podstatně starší. Navíc když jedním z klíčových argumentů pro jádro jsou právě hrozby plynoucí z klimatických změn. Vždyť jen atomová energie dokáže zacelit díru, jež vzniká rušením uhelných elektráren. Dnes svět spotřebuje ročně skoro 500 exojoulů (1 EJ = 1018 J) energie, v roce 2050 to bude 900 exojoulů… Ani Česko se nemůže jen vézt. Výběr máme lehký – slunce tu nepraží jako v Čadu, nefouká jako ve Větrné Lhotě, hnědé uhlí leží pod vesničkami. Obvyklá rada zní: Neplýtvejme. Jistě, máme jednu z energeticky nejnáročnějších ekonomik v Evropě, ale je to dáno její strukturou. Ze dne na den ji nezměníte, pokud nemá hospodářství zkolabovat. V 70. a 80. letech, kdy se svět učil vypořádávat s ropnými šoky, jsme byli bezpečně napojeni na sovětské energetické toky – motiv efektivně nakládat s energiemi se objevuje až nyní. Teď také citelně doháníme průměr EU. Stavba atomových elektráren je u nás jediným řešením. Bursík by měl následovat zeleného veleideologa Moora.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.