Česká republika je evropským rekordmanem v pohřbívání žehem.
„V životě máte dvě jistoty: smrt a daně,“ řekl Benjamin Franklin, velký duch 18. století, americký vynálezce bleskosvodu. Mazaní duchové dneška dokáží tak trochu oklamat obě jistoty, smrt i daně.
Když Austrálie rušila v roce 1979 dědické daně, člověk byl tváří v tvář osudu odolnější než kdykoliv jindy. Aspoň to ukazuje studie dvou ekonomů z univerzit v Melbourne a v Canbeře. Na údajích o denní úmrtnosti z daného roku ukázali, že přibližně polovina lidí, kteří by v časech bez změn daňových sazeb odešli na pokoj věčný ještě před 1. červencem 1979, kdy zákon vstupoval v platnost, dokázala svůj pobyt mezi živými protáhnout až období, kdy už žádné dědické daně neplatily.
Oba australští ekonomové vztahují závěry studie na situaci v USA, kde bude na Silvestra 2009 zrušena dědická daň z nemovitosti o hodnotě přes 3,5 milionu dolaru. Mezní sazba této daně dnes činí 45 procent. Všem se to určitě nepodaří, ale někteří – včetně velmi bohatých – dokáží „nadstandardně“ odolávat smrti až do prvních dní roku 2010, říkají ekonomové.
Výzkumy ukazují, že lidé jsou ochotni protahovat si život i z prozaičtějších důvodů. Chytlavý televizní seriál snižuje úmrtnost, neboť i ti na smrtelném loži se mají nač těšit. Na podzim a v zimě jsou míry úmrtnosti sezónně vyšší, jelikož organismus má ve tmě méně vůle odolávat nemocem.
Od Sázavy k rakvím
Se sezónními výkyvy musí počítat pohřební ústavy, které na nevyhnutelnosti konce lidského života staví živobytí. V České republice jich působí necelých pět set. Každým rokem se dělí o 100 tisíc zemřelých. Češi utratí za stejné období přes půldruhé miliardy korun za pohřby a poslední věci člověka. Se sezónností ostatně musí počítat i pozůstalí. Vykopání hrobu vyjde v létě na 3500 korun, v zimě je o tisícovku dražší.
V České republice je tedy pohřební trh poměrně rozdrobený, pohřebnictví je koncesovanou živností, po provozovateli se vyžaduje specializované vzdělání, jež lze získat třeba maturitou na střední škole ve Světlé nad Sázavou [zde viz nabídka oborů-tříleté nástavbové studium při zaměstnání]. Naopak v USA má i tato branže tendence k slučování a fúzím.
V listopadu roku 2006 byla nakonec posvěcena fúze americké jedničky a dvojky v pohřebnictví, houstonské Service Corp. International (SCI) a společnosti Alderwoods se sídlem v Cincinnati. SCI v době sloučení kontrolovala s ročními tržbami 1,7 miliardy dolarů deset procent trhu, když provozovala 900 pohřebních ústavů a 350 hřbitovů. Řetězec Alderwoods vládl pěti procentům trhu.
Sloučený gigant dnes provozuje na dva tisíce míst posledního odpočinku i rozloučení. Ve druhém čtvrtletí loňského roku se ale právě počet obřadů posledního rozloučení ztenčil o čtyři procenta, v absolutním vyjádřením o více než 2100 sešlostí. Příjem z jednoho obřadu přitom narostl jen o 2,7 procenta, zuby nehty držel krok s inflací. Ani výrobci rakví si nevýskají. Jak zpravila společnost Batesville Casket, jeden z největších producentů rakví v USA, divize veřejně obchodované Hillenbrand Industries, prvních devět měsíců roku 2007 bylo ve znamení meziroční stagnace tržeb. Co se to děje?
Zejména vzrostly ceny surovin, jako je dřevo, ale podražily třeba i smuteční kytice. A to všechno při setrvalém poklesu zákazníků. V posledních šesti až osmi letech došlo v USA k sestupu měr úmrtnosti, z 8,8 v roce 1999 na 8,5 promile v roce 2005. Vzhledem k tomu, že za pohřby se obvykle utrácí více během ekonomických boomů, nenahrává branži ani ekonomika potýkající se s úvěrovou krizí a mdlým dolarem.
Češi před Američany
K tomu všemu se přidává růst podílu kremačních obřadů. Zatímco v roce 1985 bylo zpopelněno pouze patnáct procent všech nebožtíků, loni to již byla jedna třetina. Prognózy hovoří o 39 procentech v roce 2010. To ale stále nestačí na evropského rekordmana v pohřbívání žehem, Českou republiku, kde je zpopelněno 75 procent zemřelých. V porovnání s pohřbením je kremace levnější, vyžaduje méně práce a méně materiálu – a přináší pohřebníkům tenčí marže.
Do karet hrají kremacím nejen ekonomické faktory, ale též výnosy americké římskokatolické církve. V roce 1963 její představitelé přelomově označili zpopelnění za přijatelnou možnost posledního rozloučení a v březnu 1997 pak výnosem povolili i přítomnost zpopelněních ostatků na smuteční bohoslužbě. Móda kremací ale nezasáhla celou zemi. V některých státech, zejména na konzervativním jihovýchodě USA, v oblasti označované jako „Bible Belt“, je stále zpopelnění nezvyklé. Nejnižší míru kremace, pod deset procent, má stát Mississippi. Velmi pohrdaví jsou k praxi zpopelňování také židé.
Jsou tu ještě další faktory. Poválečná „babyboom“ generace spěje do pokročilého věku, pro rok 2020 se předpovídá vyšší míra úmrtnosti – 9,3 procenta. Rychle rostoucí hispánská menšina přikládá velký význam klasické „memoralizaci“ (marketinkový eufemismus pro pohřeb). Na druhou stranu roste i mobilita Američanů, a tak mnohem větší procento lidí tráví podzim života daleko od rodiště. A to mluví pro kremace.
Zřejmě i v Americe, jako před lety v Česku, se bude časem zpívat: „Že do módy přijde kremace, černý hrobař bude bez práce, toho bych se nikdy nenadál.“
Týden, 26.11.2007, aktualizováno
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
